Čís. 2173.

Feriálními věcmi ve smyslu čís. 5 §u 224 c. ř. s. jsou i spory ze služební smlouvy vyšších zřízenců.
(Rozh. ze dne 16. ledna 1923, R II 7/23).
Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobě soukromého úředníka proti zaměstnavateli o zaplacení služebních požitku. Žalovaný, jemuž byl doručen rozsudek 13. července 1922, podal 5. září 1922 odvolání, jež odvolací soud odmítl jako opožděné. Důvody: Napadený rozsudek doručen byl odvolateli 13. července 1922. Odvolání bylo podáno dne 5. září 1922, tedy po uplynutí 14denní lhůty odvolací. Dobu soudních prázdnin do odvolací lhuty včítati nelze, poněvadž spor, o nějž tu jde, jest dle §u 225 čís. 5 c. ř. s. věcí feriální, lhůta k podání odvolání běžela tedy i za soudních prázdnin, takže odvolání jest opožděno. Opačný výklad §u 225 čís. 5 c. ř. s. v tom smyslu, že věcmi ferialními jsou toliko ony námezdní spory, které vypočítává § 49 čís. 6 j. n., nelze hájiti. Doslov obou míst zákonných není stejný a první věta §u 224 čís. 5 c. ř. s. prohlašuje za věci feriální všechny spory mezi zaměstnavateli a zaměstnanci a neomezuje tyto spory jenom na ony za- městnance, kteří jsou členy domácnosti zaměstnavatelovy, jako to činí první věta §u 49 čís. 6 j. n. Jsou tedy věcmi feriálními všechny spory z poměru námezdního bez ohledu na to, zda zaměstnanec je členem domácnosti zaměstnavatelovy a bez ohledu na to, k jaké skupině zaměstnanec patří. To odpovídá také tendenci tohoto zákonného ustanovení. Úmyslem zákonodárce bylo, aby prohlášením za feriální byly uspíšeny spory zaměstnanců, kteří jsou poukázáni z pravidla na své služební platy a nemohli by tedy vyčkávati bez značné škody rozhodnutí sporu až po uplynutí soudních prázdnin (stejně též důvody rep. nál. čís. 262). Když tedy žalobce domáhá se zaplacení služebních požitků na základě smlouvy služební, jest spor věcí feriální; odvolání jest podáno opožděně a mělo bytí odmítnuto již soudem prvé stolice (§ 468 odstavec prvý c. ř. s.).
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.

Důvody:

Rekurs není odůvodněn. Nejvyšší soud sdílí právní názor odvolacího soudu, že zde jde o věc feriální a poukazuje stěžovatele na správné důvody soudu druhé stolice s dodatkem, že vzhledem k jasnému doslovu čís. 5 §u 224 c. ř. s. а k dějinám vzniku tohoto zákonného ustanovení (materialie I., str. 781 a 876) nelze pochybovati o tom, že zmíněný odstavec má na mysli i vyšší zřízence, již zpravidla rovněž jako ostatní zaměstnanci jsou odkázáni na služební požitky a mají týž zájem, jako nižší zřízenci, na uspíšení sporů ze služebního poměru. Nehledíc k tomu postup stěžovatele, jenž klade důraz na poslední slova čís. 5 §u 224 c. ř. s. a nepřihlíží k začátku tohoto odstavce, odporuje zásadám, jichž dlužno dbáti při výkladu zákona. Při tom nutno podotknouti, že dílovedoucí, o nichž se zmiňují závěrečná slova uvedeného odstavce, nelze považovati za nižší zřízence (§ 73 odstavec třetí živn. ř.).

Citace:

Rozhodnutí č. 2173. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 88-89.