Čís. 2207.Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).Jest »zlomyslným opuštěním« manžela, opustila-li ho manželkaproto, že upadl do peněžní tísně.(Rozh. ze dne 24. ledna 1923, Rv II 375/22.). Žalobě manžela o rozluku manželství z viny manželčiny procesnísoud prvé stolice vyhověl, shledav opodstatněným důvod zlomyslného opuštění. Důvody: Tvrzení opatrovníkovo, že žalobce manželku svou vyhnal, nebylo dokázáno. Svědek pouze udal, že si mu sestra stěžovala, že její manžel jest lehkomyslným a věno její prý nestačilo, zaplatiti jeho dluhy. Svědek sám z vlastního názoru ví, že v prvních třech měsících byly jich věci exekučně prodány a že museli obchod zavříti, z čehož svědek soudí, že z té příčiny žalovaná od muže odešla. Než okolnosti ty nebyly by žádným spravedlivým důvodem pro žalovanou, by manžela opustila, neboť nelze tvrditi, že by se majetkový stav jejích nemohl zlepšiti, kdyby manželi nadále v hospodářství pomáhala. Opuštění manžela v jeho peněžitých nesnázích odporuje ustanovení §u 92 obč. zák., dle kterého manželka jest zavázána, manžela do jeho bydliště následovati a v domácnosti a při výdělku dle sil svých pomáhati. Výpovědí nestranného svědka Jakuba R-a jest však dokázáno, že žalovaná několik měsíců po svatbě mu prohlásila, že není s manželem spokojena, že s ním žíti nebude, že od něho odejde a do Ameriky pojede, takže i výpověď žalobcova bratra Bernarda В-a jest věrohodnou, dle které tomuto řekla as 3.měsíce po sňatku, že on není pro ni a ona ne pro něho, že si hledí jiných ženských, že s ním žíti nebude, že se s ním rozezdá, a že také odešla ke svým rodičům a se pak do Ameriky vystěhovala. Dle toho opustila svého manžela jen proto, že dle jejího názoru se k sobě nehodili; neboť okolnost, že by si byl žalobce hleděl jiných žen, nedokazuje ještě manželské nevěry. Hledíc pak k tomu, že žalovaná žalobu, pod její adresou do Ameriky jí zaslanou, přijati odepřela, nelze než tvrditi, že manžela svého opustila zlomyslně. Odvolací soud rozsudek potvrdil.Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.Důvody:Zlomyslné opuštění záleží ve svévolném zrušení manželského společenství, spojeném s úmyslem, je více neobnoviti; svévole značí tolik, co bezdůvodnost, a dlužno proto označiti opuštěním zlomyslným každé zrušení manželského společenství, k němuž strana opouštějící nemá dostatečných důvodů. Zrušení manželského společenství se strany žalované není sporné a jest kromě toho řízením v prvé stolici bezvadně prokázáno; žalobce tvrdí, že žalovaná k tomu neměla důvodů, žalovaná pak uvedla, že žalobce ji vyhnal z domu krátce před porodem dcery a potom se ani o ni ani o dceru po 13 let nestaral. Důkazy o tom, jak správně obě nižší stolice posoudily, se nezdařily. Z výpovědí slyšených svědků jde na jevo tolik, že si žalovaná stěžovala, že žalobce jest lehkomyslným, že její věno nestačilo, aby zaplatila jeho dluhy, dále že v prvých třech měsících manželství věci manželů byly exekučně prodány a že musili zavřití obchod. Dle výpovědi bratra žalobcova Bernarda В-a sdělila mu žalovaná asi 3 měsíce po svatbě, že žalovaný není pro ni a ona pro něho, že on si prý hledí jiných ženských, že s ním nebude žíti, že se s nim rozezdá, a také vskutku od něho odešla a pak krátce na to se odstěhovala do Ameriky. Také vůči Jakubu R-ovi se žalovaná vyjádřila několik měsíců po svatbě, že není s manželem spokojena, že s ním nebude žíti, že od něho odejde a pojede do Ameriky. Veškeré tyto okolnosti zhodnotil správně jak prvý tak i odvolací soud uznav, že nejsou spravedlivým důvodem, aby žalovaná přerušila manželské společenství, a stačí poukazati na odůvodnění obou stolic, s nimiž soud dovolací úplně souhlasí. Také ve sdělení, jež žalovaná za sporu učinila před generálním konsulem v New Yorku dne 27. září 1920, nevytýká žalovaná svému manželu ničeho jiného, než že žalobce si zařídil z jejího věna obchod, jehož úpadkem utrpěla ztrátu svého majetku, a že žalobce se o ni, když v roce 1905 se odstěhovala do Ameriky, a o její dceru po dobu 13 ½ roku nestaral, a prohlásila ochotu svoliti k rozluce manželství, zaplatí-li jí obnos 480 dolarů. Z tohoto vyjádření dlužno usuzovati, že příčinou jejího odchodu od manžela byla ztráta, kterou žalobce — třeba snad svým zaviněním — utrpěl v obchodě, a že nehodlá více manželské spolužití obnoviti. Tím jest prokázáno, že žalovaná neměla dostatečných důvodů, aby manželské společenství zrušila, a že nemá úmyslu je obnoviti. Dovolání žalované je kromě toho i v tom směru na omylu, když tvrdí, že není prokázána žádná zlomyslnost manželčina; v té příčině již prvý soudce zcela správně poukázal k tomu, že žalovaná opustila žalobce v peněžitých nesnázích, když mu vše bylo exekučně prodáno, ač dle § 92 obč. zák. byla povinna svému manželi dle všech svých sil pomáhati. Nelze neuznati, že opuštění v takové situaci jest opuštěním zlomyslným.