Čís. 2375.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. а n.). V řízení podle §u 17 nepřísluší soudu přezkoumávati, zda byly bezzávadny formy sporného řízení, na jehož základě byl vydán pravoplatný rozsudek o rozvodu manželství, ale ovšem, jaké skutečnosti ve sporu o rozvod na jevo vyšly a zda by již tehdy byly odůvodnily výrok o rozluce.
(Rozh. ze dne 13. března 1923, R I 249/23.) Na základě pravoplatného rozsudku ze dne 14. října 1922, jímž bylo uznáno na rozvod z viny manželovy, domáhal se manžel v mimosporném řízení povolení rozluky. Soud prvé stolice rozluku povolil z viny manželovy. Důvody: Ze spisů rozvodových bylo zjištěno, že z důvodů §u 109 obč. zák. bylo za důvod rozvodový vzato, že žadatel svou manželku opětovně citelně na cti urazil. Z výslechu stran zjistil soudní dvůr, že manželské společenství od rozvodu mezi stranami nebylo obnoveno. Žadatel domáhá se rozluky manželské na podkladě tohoto provedeného sporu o rozvod (§ 17 rozlukového zákona) z důvodu
§u 13 lit. e). Na základě konaných šetření výše uvedených, při nichž se soud řídil zásadami řízení nesporného, došel k přesvědčení, že by
okolnosti ve sporu o rozvod na jevo vyšlé, které se kryjí s důvody rozluky dle §u 13 lit. e), byly již tehdy odůvodnily výrok o rozluce, kdyby
oň bylo bývalo žalováno, a vyslovil rozluku manželství. Do usnesení tohoto byl dle přesného znění téhož §u 17 převzat výrok o vině z rozsudku ve sporu o rozvod téhož manželství. Rekursní soud usnesení potvrdil. Důvody: Napadené usnesení odpovídá stavu věci i zákonu, jest řádně odůvodněno a výtky stěžovatelkou mu činěné nelze uznati důvodnými. Stěžovatelka označuje usnesení prvého soudu jako nezákonné především proto, že prý řízení zemského soudu civilního, jež skončilo rozsudkem ze dne 14. října 1922, jest nezákonné a zmatečné a rozsudek onen není prý rozsudkem, vydaným ve smyslu donucovacích předpisů civilního řádu soudního. Při tom však sama uvádí, že rozsudek ten jest právoplatným. Dle §u 17 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. jest pro výrok dle tohoto zákonného předpisu, jsou-li tu ostatní předpoklady tam vytčené, přední podmínkou, by soudem byl právoplatně vysloven rozvod podle §§ 107—109 obč. zák. a tato podmínka zde jest. Trpělo-li řízení onomu soudnímu výroku předcházevší
skutečně nějakou formální vadou čili nic, nelze zkoumati nyní v řízení
nesporném o žádosti dle §u 17 rozl. zák., když výrok soudní o rozvodu
manželství nabyl právní moci. Po stránce hmotné postrádá stížnost veškerého oprávnění, jelikož prvý soud rozsudkem ze dne 14. října 1922
vyslovil rozvod manželství z viny manžela z důvodů opětného citelného
ublížení; ubližování takové tvoří dle §u 13 e) zák. rozl. platný důvod
pro rozluku manželství a prvý soud na základě konaných šetření došel
ku přesvědčení, že by skutečnosti, ve sporu o rozvod na jevo vyšlé, které
se kryjí s důvody rozluky dle §u 13 lit. e), byly již tehdy odůvodnily
výrok o rozluce, kdyby oň bylo bývalo žádáno, s čímž i soud rekursní
úplně souhlasí. Odvolání se rekursu na ustanovení § 1 uvoz. zák. k с.
ř. s. (správně patrně míněn čl. VI. tohoto uvoz. zák.), není případným,
protože citovaným již rozsudkem ze dne 14. října 1922 vysloven byl
rozvod a nikoliv rozluka manželství.
Nejvyšší soud zamítl žádost o rozluku manželství.
Důvody:
Žadatel opírá návrh dle §u 17 rozl. zák. o právoplatný rozsudek
zemského civilního soudu v Praze ze dne 14. října 1922, jímž byl vysloven rozvod jeho manželství od stolu a lože z viny navrhovatelovy a b
to, jak rozsudek ten výslovně uvádí: »z důvodu opětného citelného ubližování.« Dovolací stížnosti nelze potud přisvědčiti, pokud vytýká, že
uvedený rozsudek o rozvodu jest nezákonným, poněvadž řízení, jemu
předcházevší, jest nezákonné a zmatečné. V tomto směru stačí poukázáti na správné odůvodnění napadeného usnesení, neboť není ani úkolem ani právem soudu v řízení nesporném, aby přezkoumával, zda jsou
bezvadny formy řízení procesního, na jehož základě byl vydán rozsudek. Naproti tomu nutno stížnosti přiznati oprávnění, pokud odporuje
rozhodnutí rekursního soudu, tvrdíc, že zde není zákonných předpokladů pro povolení rozluky dle §u 17 rozl. zák. Dle tohoto ustanovení
jest podkladem výroku soudce mimosporného provedený už spor o rozvod a rozsudek ve sporu tom. Zda byl spor proveden úplně kontradiktoricky, či zda byl vynesen rozsudek pro zmeškání nebo dle uznání, jest
lhostejno, a není proto v tomto případě na závadu, že jde o rozsudek
dle uznání. Nastává však otázka, zdali tímto rozsudkem byl vysloven
rozvod z některého důvodu §u 13 rozl. zák. Navrhovatel má za to, že
rozvod byl povolen z duvodu §u 13 lit. e) rozl. zák. Tento důvod jest
dán, nakládal-li manžel s druhým manželem vícekráte zle, ubližoval-li
mu těžce, neb opětovně ho na cti urážel. Rozsudek však praví toliko, že
za důvod rozvodu béře »opětné citelné ubližování«, takže — nehledě ke
zlému nakládání, jež tu vůbec nepřichází v úvahu, — nezjišťuje ani
těžkého ubližování ani opětovného na cti urážení. Při nedostatku skutkových zjištění v rozsudku jest ovšem soudce mimosporný
dle ustanovení §u 17 rozl. zák. nejen oprávněn, nýbrž i povinen, zkoumati na základě sporných spisů, jaké skutečnosti ve sporu o rozvod na
jevo vyšly, a zdali by tyto skutečnosti, ve sporu na jevo vyšlé, byly už
tehdy odůvodnily výrok o rozluce, kdyby oň bylo bývalo žalováno.
V tomto směru však řízení o rozvod, rozsudku předcházevší, neobsahuje
vlastně ničeho: protokol o ústním líčení uvádí toliko, že žalovaná mění
žalobní nárok (jenž původně zněl na rozluku z viny manželovy), na
rozvod manželství od stolu a lože z viny manžela a z duvodu opětného
citelného ubližování slovy, a že manžel na tento nárok submituje. Přihlédne-li se k obsahu spisů řízení, tomuto prohlášení předcházevšího,
jde na jevo, že manželka domáhala se rozluky z duvodu §u 13 lit. a) g)
a h), nikoli však i lit. e) téhož §u. Také v kontextu své žalobní odpovědi, jež jest i žalobou navzájem, neuplatňovala manželka vůbec důvodu
těžkého ubližování nebo opětovného na cti urážení, nýbrž toliko, reagujíc
na tvrzení manželovo, že mu ubližovala, zmínila se, že on jí nadával mrch,
kurev a pod., netvrdíc ani, že se tak stalo opětovně. I když se tedy přihlíží k těmto okolnostem, a mělo-li by se za to míti, že se submisse manželova vztahuje i na tato tvrzení, nelze o nich za to míti, že vyčerpávají
pojmu těžkého ubližování nebo opětovného na cti urážení, a nelze proto
dospěti ku přesvědčení, že by skutečnosti ve sporu o rozvod na jevo
vyšlé byly už tehdy odůvodnily výrok o rozluce, kdyby oň z uvedeného
duvodu bylo žalováno. Není zde tedy podmínek, za nichž dle §u 17 rozl.
zák. lze v řízení mimosporném žádati o rozluku. Rozhodnutí soudu rekursního, potvrzující usnesení soudu prvé stolice, trpí zřejmou nezákonností, pročež bylo dle §u 16 pat. o říz. mimosporném dovolací stížnosti vyhověti.

Citace:

Rozhodnutí č. 2375. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 434-436.