Čís. 2176.

V tom, že námitky proti výpovědi sepsal protokolárně úředník soudní kanceláře a nikoliv soudce, nelze shledati zmatečnost čís. 4 §u 477 c. ř. s., bylo-li pak o nich na soudě jednáno. Ustanovení §u 564 с. ř. s. nebylo dotčeno zákonem o domovnících ze dne 30. ledna 1920, čís. 82 sb. z. a n..
(Rozh. ze dne 16. ledna 1923, Rv II 607/22.).
Proti soudní výpovědi domovníkům (manželům), jež jim byla doručena 16. (17.) srpna 1922, podali vypovězení u okresního soudu 21. srpna 1922 protokolárně »odpor«, aniž blíže udali, z jakých důvodů a aniž učinili určitého návrhu. »Odpor« sepsal s nimi kancelářský oficiant. Teprve pří ústním líčení o námitkách dne 2. října 1922 vymezili vypovězení své námitky. Procesní soud prvé stolice ponechal výpověď v platnosti. Důvody: Námitkám žalované strany nebylo lze vyhověti, jelikož podány byly opožděně. Dle §u 10. zákona ze dne 30. ledna 1920, číslo 82 sb. z. a n. nutno podati námitky ve lhůtě 8 dní. Lhůtu tu nelze dle §u 570 c. ř. s. prodloužiti. Ve lhůtě musí námitky přesně a úplně býti uvedeny, jinak nelze k námitkám přihlížeti, neboť takovým způsobem mohlo by býti přivoděno umělé prodloužení lhůty §u 10 cit. zákona. Žalovaní ve lhůtě nepodali vůbec žádných námitek, nýbrž prohlásili jen protokolárně »odpor«. To však nestačí. Na tom nemění ničeho ta okolnost, že žalovaní úředníkem, jenž odpor s nimi sepsal, nebyli poučení o tom, jak se mají zachovati. Toto opomenutí nelze uplatňovati za řízení, jež zavedeno bylo na tento »odpor«. Nebylo tedy lze přihlížeti k námitkám, jež provedli žalovaní teprve při dnešním ústním jednání. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Zmatečnost spatřují odvolatelé v tom, že soudní zřízenec nesepsal protokolárně veškeré jemu odvolateli přednesené námitky, že jich nepoučil, jak se v případě takovém mají zachovati, a prostě v protokolu poznamenal, že odvolatelé podávají proti výpovědi »odpor«. Tímto nezákonným postupem byla prý odvolatelům odňata možnost, na soudě jednati. Než vytýkané zmatečnosti tu není. Dle spisů byl o námitkách žalované strany položen rok na 2. října 1922, u kterého obě strany sporně jednaly a příslušné důkazy a protidůkazy nabízely. Odvolatelům byla tedy poskytnuta možnost, na soudě jednati, a tím jest uplatňovaná zmatečnost vyvrácena. Lze připustiti, že při sepsání »odporu« správně soudem postupováno nebylo, neboť námitky proti výpovědi má sepsati soudce a ne soudní kancelář (§ 319 čís. 2 j. ř.), avšak postup ten nezakládá zmatečnosti po rozumu §u 477 čís. 4 c. ř. s a rovněž není zmatečným, poučil-li soud strany o tom. jak se mají zachovati, snad nesprávně nebo nedostatečně. Ani druhý důvod odvolací není opodstatněn. Strana žalovaná musí vzhledem k povaze nájemního řízení uplatňovati písemně nebo protokolárně veškeré své námitky ihned, tedy námitky věcné i formální; ježto toho neučinila a teprve při ústním jednání své námitky podala, pravém soud procesní prohlásil, že námitky jsou opožděně vzneseny a že proto nelze k nim přihlížeti. Jest sice správným, že výpověď byla žalovaným doručena teprve po 14. srpnu 1922, kdežto čtvrtletní výpověď měla býti dle §u 560 čís. 2 a 563 c. ř. s. doručena nejpozději 14. srpna 1922, než i opožděně doručená výpověď zůstane účinnou, nebyla-li vada ta zavčas v námitkách proti výpovědi uplatňována; že by soud měl sám od sebe k vadě té přihlížeti, odporuje jasnému znění zákona (§ 564 c. ř. s.). Totéž platí o námitce,že tu nejde o poměr domovnický, nýbrž o poměr nájemní. I tuto věcnou námitku musí strana sama zavčas a jasně uplatniti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání mimo jiné z těchto

důvodů:

Zmatečnost vytýká dovolání napadenému rozsudku ze dvou příčin, jednak z duvodu §u 477 čís. 4 c. ř. s., který byl již uplatňován v odvolacím řízení, jednak z duvodu §u 477 čís. 9 c. ř. s.. Pokud se týče onoho duvodu zmatečnosti, stačí poukázati na správné důvody napadeného rozsudku, jež odpovídají úplně zákonu. Vzhledem k dalším vývodům dovolání jest jen poznamenati, že nelze shledati nezákonný postup v tom, že kancelářský úředník podjal se úkolu, zaznamenati žádost žalované strany do protokolu, ačkoliv měl tak dle §u 319 čís. 2 j. ř. učiniti soudce, poněvadž byla věc právnicky obtížnější. Než kancelářskému úředníku není žádným zákonným předpisem zakázáno sepsati i v takovém případě se stranou protokol o ústním jejím přednesu; § 322 j. ř. opravňuje ho k tomu, ukládaje mu toliko povinnost, aby si vyžádal rozhodnutí soudce, nestačí-li k tomu jeho vlastní právnické vědomosti nebo má-li pochybnosti. Neučinil-li tak kancelářský úředník z příčin jakýchkoliv, dopustil se opomenutí, za které snad za určitých podmínek sám zodpovídá, avšak zákon proto ještě porušen nebyl. I kdyby soudce z té příčiny za stranu a v jejím zájmu činný se dopustil chyby právě tak jako právní její zástupce, nezaložilo by opomenutí jeho zmatečnosti dle čís. 4 §u 477 c. ř. s. bylo-li se stranou u soudu skutečně jednáno na základě jejího, byť i vadně sepsaného ústního přednesu. Jest tudíž rozdíl mezi »pouhou nesprávností« a »nezákonným postupem«, jak správně rozeznává napadený rozsudek. Stěžovateli dlužno připomenouti, že činnost soudů v zájmu stran jest administrativními předpisy, veřejně ohlášenými, v zájmu bezvadného celkového chodu služebního obmezena na určité dny a hodiny a není proto soudce každého dne a v každou hodinu stranám přístupným, což muže býti jednou z příčin, že ústní přednes strany zůstane bez kontroly soudce. Po právní stránce jest věc napadeným rozsudkem správně posouzena a není proto opodstatněn ani dovolací důvod č. 4 § 503 c. ř. s.. Pokud dovolatelé poukazují na nesprávný výklad čís. 4 §u 477 c. ř. s., jsou vývody jejich již shora vyvráceny. Nesprávným jest také jejich náhled, že neplatí pro tento spor ustanovení §u 564 c. ř. s. vzhledem ku zvláštnímu, pozdějšímu ustanovení §u 15 zákona ze dne 30. ledna 1920, čís. 82 sb. z. a n., upravujícího právní poměry domovníku, takže tříměsíční lhůta domovníku nemůže prý býti ani úmluvou stran zkrácena. V tom směru stačí poukázati na znění §u 10 (2) cit. zák., dle něhož se o námitkách proti výpovědi jedná a rozhoduje podle obdoby řízení ve věcech nájemních se lhůtami tam určenými. Zákonem čís. 82/1920 nebylo proto zbaveno účinnosti ustanovení §u 564 c. ř. s. ani v případech, týkajících se právních poměrů domovníku. Námitkou, že žalovaní nebyli domovníky, nelze se zabývat; z úřední moci, nýbrž toliko v rámci přednesu stran a námitek proti výpovědi. Poněvadž však žalovaní svůj všeobecný »odpor« proti výpovědi nijak neodůvodnili a výslovných námitek nevznesli, ačkoliv dle §u 562 с. ř. s. měli přednésti ihned všechny své námitky, nastalo vyloučení námitek, jak správně uznali oba nižší soudové.

Citace:

Rozhodnutí č. 2176. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 92-95.