Čís. 2737.

Na státu nelze se domáhati náhrady škody, jež způsobena byla pleněním za hladových bouří.
(Rozh. ze dne 19. června 1923, Rv I 1516/22.)
Za hladových bouří roku 1919 byl vypleněn žalobcův krám. Žaloba jeho na erár o náhradu škody byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Vystupuje-li stát jako podmět soukromohospodářský, ručí za škodu, způsobenou jeho representanty a zřízenci zrovna tak, jako každá jiná právnická osoba dle zásad občanského zákona o ručení osob takových. Pakliže však stát vystupuje jako nositel svrchovanosti, ve funkci svého veřejnoprávního postavení, zejména tedy také u výkonu veřejné správy, ručí za škodu, jeho orgány způsobenou, jen tehdy, když mu zvláštní zákon ručení to ukládá. To jest nejen stálá posavadní praxe, nýbrž i panující nauka, a protože z dovolání vychází, že jest to dovolateli dobře povědomo, netřeba mu to dále vykládati. On sám nedovedl se opříti o jiné zákonné ustanovení než o § 1313 a) obč. zák., jehož obdoby se dovolává, avšak zcela nepřípadně, neboť případ tam upravený nemá nikterak té podobnosti s tímto případem, jaké § 7 obč. zák. vyhledává, i když se ani nehledí k tomu, že § 1313 a) upravil případ práva soukromého, kdežto tento jest případem, založeným na veřejnoprávní funkce státu, a tu jest obdoba již povahou věci vyloučena. Na § 92 úst. listiny odvolávati se žalobce také nemůže, protože je to pouze forma blanketní, nemající konkrétního obsahu, dokud se jí nedostane výplně zákonem, v ní předurčeným, kterého tedy vyčkati dlužno. Výpomoc poskytuje prozatím zákon ze dne 18. března 1920, čís. 187 sb. z. a n. pro případy tam vytčené, jenž ovšem nestanoví ručení státu, jak § 92 úst. list. předpokládá, nýbrž pouze dovoluje vládě, poskytnouti dle volného uvážení poškozenému příspěvek, nespadá tedy vůbec pod otázku, o niž jde. Jsou arci některé zákony, jež pro určité případy ručení státu stanoví — seznamenány jsou na př. v Randově Schadenersatzpflicht — a tedy pod § 92 úst. list. spadají, avšak případ, o nějž tu jde, k věcem těm nenáleží. Avšak právě tento zákonný stav, najmě tedy § 92 úst. list. jako pouhý slib budoucího všeobecného zákona, jenž ručení státu teprve ustanoví, dokazuje, že kde zvláštního zákona není, ručení státu nenastává, a příslušné zvláštní zákony že se tedy jeví jako pouhé výjimky z opačného pravidla, jež i tento případ zasahuje. Stanovisko zaujaté v brožuře Dra Růžičky (Die Entschädigungsklage wegen übler obrigkeitlicher Verwaltung) datované z roku 1913, na niž se dovolatel odvolává a jež ovšem jest v odporu s praxí i naukou, jest tedy čsl. ústavní listinou desavouováno.

Citace:

Rozhodnutí č. 2737. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 1083-1083.