Čís. 2726.

Ujednáno-li, že odběratel může jen do stanovené lhůty vrátiti obal (sudy), na určitý peníz oceněný, může prodatel po uplynutí lhůty žádati buď vrácení obalu nebo určenou jeho cenu, nikoli cenu v čase požadování.
(Rozh. ze dne 13. června 1923, Rv II 531/22.)
Žalobce dodal žalovanému, s nímž byl v obchodním spojení, v roce 1916 lihoviny v sudech a zároveň mu poslal faktury s doložkou, že (žalobce) jest ochoten sudy vzíti zpět, jen když do lhůty, ve faktuře uvedené, budou vráceny, vždy však že sudy zůstávají vlastnictvím žalobce. Sudy cenil si tehdy žalobce na 213 K 80 h. Žalovaný sudů nevrátil a byly mu pak při plenění roku 1917 uloupeny. Žalobě, zadané v roce 1921, o vrácení sudů v původním stavu nebo zaplacení jich nynější ceny procesní soud prvé stolice vyhověl. Důvody: Žalobě bylo vyhověno, neboť dle doložky ve faktuře zůstávají sudy vždy vlastnictvím strany žalující, když nebyly do 14 dní vráceny. Poněvadž obchod se stal v dobe válečné, kdy následkem rostoucího disažia papírových peněz cena peněz ustavičně klesala, proti čemuž cena zboží ustavičně stoupala, vyplatilo se v té době, sudy si podržeti, poněvadž na tom strana, která si sudy podržela, získávala. Žalovaný měl právo zaplatiti zároveň se zbožím fakturovanou cenu za sudy a tím by byl získal sudů legálně, když jí však nezaplatil, dal na jevo, že chce sudy vrátiti, i měl tedy dle čl. 282 obch. zák. povinnost řádného kupce o sudy se starati, čehož však neučinil, sudů, které měl již dávno vrátiti, nevrátil a, když tedy na počátku července 1917 byl jeho obchod vyrabován a sudy mu částečné odcizeny, nese si škodu sám, neboť dle své povinnosti jako řádný kupec měl sudy již dávno vrátiti a, špekuloval-li na to, že zboží stoupalo a že sudy budou míti vždy větší cenu, následkem čehož jich proti své povinnosti nevrátil, jednal na vlastní nebezpečí a nemůže nyní žádati, by škoda, povstalá jeho zaviněním, byla hrazena někým jiným. Kdyby se jednalo o pohledávku peněžní, musel by následky klesající valuty nésti věřitel, tedy v tomto případě žalobce. Poněvadž však se jedná o zboží, při čemž zavinění jest na straně žalovaného, musí nésti škodu sám a nemůže v tomto případě býti řeči o nějaké nemožnosti plnění, poněvadž se jedná o plnění alternativní, při němž má strana žalovaná právo plniti buď vrácením sudů nebo, nemůže-li nebo nechce-li, plniti v penězích. O nějaké vyšší moci se tu mluviti nedá, poněvadž dříve, než došlo k rabování, již většina sudů měla býti vrácena a některé sudy byly dodány až po rabování a vráceny také nebyly. Odvolací soud uznal, že žalovaný jest povinen vrátiti žalobci sudy v dobrém stavu, v jakém je byl obdržel nebo zaplatiti za ně 213 Kč 80 h. Důvody: Ježto žalovaný sudů nemá, jest případ tento rozhodnouti dle ustanovení zákona o náhradě škody a jedná se tudíž o otázku, zda je žalovaný povinen k náhradě ceny sudů z roku 1916 či ceny dnešní po případě, zda lze míti za to, že jde zde o nezdolnou moc, která žalovaného od náhrady škody osvobozuje (§ 1296 obč. zák.). Tuto možnost přípustiti nelze, neboť, byť by i správným bylo, že žalobce sám svou škodu zavinil tím, že včas od žalovaného vrácení sudů nežádal (o to nežaloval), jak žalovaný namítá, jest neméně správné, že škodu žalobcovu při nejmenším touž měrou zavinil žalovaný tím, že žalobci sudů ani nevrátil, ani nezaplatil, ba dlužno tvrditi, že žalovaný škodu tu zavinil měrou daleko větší, neboť on byl ku vrácení (zaplacení) sudů povinen, kdežto žalobce měl právo pouze to žádati a nelze předvídati, zda jeho vyzvání (žaloba) by do dne vydrancování obchodu žalovaného měla úspěch. Dlužno tudíž uznati, že žalovaný neoprávněným zadržováním sudů žalobce poškodil a tudíž k náhradě škody dle §u 1294 a násl. obč. zák. jest povinen. Jde pouze o to, jakou škodu má žalovaný hraditi. Doložka na faktuře v otázce této jest nerozhodná, neboť obsah její jest nejasným a sobě odporujícím. Dotyčná doložka není v žalobě správně citována, nýbrž zní poněkud jinak. Svědkyně Ema R-ová udala, že tato doložka jest natisknuta na všech fakturách žalobcových, což také v žalobě se tvrdí, a dle těchto faktur, jež založeny jsou v tomto spise, zní doložka ta takto: »Gebinde werden nur dann zurückgenommen, wenn diese binnen 14 Tagen .... zurückgestellt werden. Selbe bleiben jedoch stets mein Eigentum.« Smysl první věty této klausule jest tedy ten, že po uplynutí 14 dnů žalobce sudy již zpět nevezme, tedy žalovanému ponechá a se zřetelem na to lze další větu, že sudy zůstávají přes to majetkem žalobce, vykládati ve spojitosti s větou první pouze tak, že žádá žalobce za ně zaplacení jejich ceny. Samo sebou se rozumí, že cenu sudů dlužno určiti dle doby jejich dodání. To plyne z pojmu kupu, o který se zřejmě jednalo, a z ustanovení čl. 342 obch. zák., že kupní cena má býti zaplacena při odevzdání zboží, neboť zajisté vždy kupuje se za cenu, jakou má věc v době kupu, a nikoli, jakou bude míti někdy později, v tomto případě až za několik let. Jest tedy jisto, že žalovaný jest povinen, nahraditi žalobci cenu sudů v době dodání, tedy patrně cenu jejich, jak na faktuře byla uvedena, to jest v tomto případě 213 K 80 h a poněvadž jest s placením této částky v prodlení, jest povinen zaplatiti také dle čl. 287 obch. zák. 6% úroků z pohledávky té.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Zda doložka na faktuře o vrácení sudů zněla tak, jak jest uvedeno v rozsudku odvolacího soudu, či zda obsahovala ještě také dodatek, »že sudy jsou zařazeny do účtu jen k vůli pořádku«, nemá pro posouzení věci významu a proto nelze mluviti o dovolacím důvodu rozporu se spisy (§ 503 čís. 3 c. ř. s.). Sporné doložce lze jen rozuměti tak, jak ji vykládá samo dovolání, totiž, že žalovaný měl právo, sudy do 14 dnů vrátiti a žalobce byl v tomto případě povinen, vzíti je zpět; po této lhůtě však měl jedině žalobce právo voliti, zda chce sudy vzíti zpět, či žádati za ně náhradu. Tomu-li tak, bylo na žalobci, když žalovaný nevrátil sudů do 14 dnů, by se rozhodl, zda chce žádati jich zaplacení, či zda chce, vykonávaje právo vlastnické, jež si vyhradil, žádati jejich vrácení. Dokud žalobce žalovaného nevyzval, aby sudy vrátil, nebyl žalovaný v prodlení s vrácením sudů, neboť do 14 dnů po jejich obdržení byl sice oprávněn, nikoli však povinen je vrátiti a po uplynutí této lhůty byl povinen je vrátiti jen v tom případě, kdyby byl žalobce žádal jejich vrácení. Ve sporu nebylo však ani tvrzeno, že žalobce vyzval žalovaného před pleněním roku 1917, jemuž sudy padly v oběť, ani kdy později před žalobou, aby mu sudy vrátil. Důsledkem toho nebyl žalovaný před žalobou v prodlení s vrácením sudů a proto není práv ze ztráty sudů, která byla způsobena náhodou, žalovaným nezaviněnou, nýbrž ztráta postihuje žalobce jako vlastníka. Z toho plyne, že žalobkyně nemůže na žalovaném žádati, by jí vrátil 16 sudů do roku 1917 půjčených, a plyne z toho dále, že na něm nemůže žádati ani zaplacení jich nynější ceny, poněvadž povinnost ta by předpokládala ručení žalovaného za jich ztrátu. Nemá tedy žalobkyně příčiny vytýkati rozsudku soudu druhé stolice, že na její újmu věc nesprávně posoudil. Avšak ani ohledně tří sudů, které žalobkyně žalovanému půjčila v letech 1918 a 1919, neposoudil odvolací soud věc po právní stránce nesprávně. Žalobkyně upomenula žalovaného o jich vrácení teprve touto žalobou, neboť dřívější nějaká upomínka nebyla ani tvrzena. Jest tedy s vrácením jich v prodlení teprve ode dne doručení žaloby. Nepožádala-li žalobkyně jich vrácení do 14 dnů (do 6 neděl) po jich půjčení byla-li snad tato lhůta na faktuře napsána, jak dle výpovědi svědkyně Emilie R-ové je možno, — nýbrž až teprve podáním žaloby, zavinila sama, že sudy jí nebyly dříve vráceny. Žalovaný byl dle poznámky na faktuře po uplynutí naznačené lhůty, dokud nebyl o vrácení upomenut, vlastně povinen pouze zaplatiti jich cenu. Poněvadž však žaloba o vrácení zastupuje upomínku a žalovaný mimo to rozsudky obou nižších soudů byl odsouzen ku vrácení sudů a proti tomuto výroku dovolání nesměřuje, stal se rozsudek v tomto směru právoplatným a jedná se pouze o to, jak veliké má býti alternativní plnění v penězích, kteréž žalovaný žalobkyni poskytnouti má. Žalobce nemůže žádati cenu sudů, jakou tyto měly v čas podání žaloby, neboť sám určil ve faktuře jich cenu. Toto vyznačení ceny sudů ve faktuře ve spojení s doložkou, že jen do 14 dnů sudy lze vrátiti, dlužno považovati za nabídku žalobkyně odběrateli lihovin, aby převzal i sudy za cenu ve faktuře označenou, která muže i m1čky býti přijata tím, že se sudy nevrátí (§§ 863 a 876 obč. zák.). Tak se stalo i v tomto případě. Nemůže proto požadovati žalobkyně cenu, kterou by nyní po 5 letech sudy ty měly. Na motivu pojetí ceny do faktury, zda se tak stalo jen k vůli pořádku, jak žalobkyně tvrdí, čili nic, nezáleží; rozhodným jest, že cena sudů byla žalovanému ve faktuře zaúčtována, jak nesporno, a že z doložky fakturní vyplývalo, že po uplynutí stanovené lhůty nemusí žalobkyně od něho více sudy přijati, nýbrž toliko jich cenu, která zajisté jen k tomu cíli byla ve faktuře vyznačena, by věděl žalovaný, co musí po případě za sudy zaplatiti.

Citace:

Rozhodnutí č. 2726. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 1062-1065.