Čís. 2355.

Rozlukový zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.
Pojem zlomyslného opuštění.
V návrhu opuštěného manžela, by vyzván byl druhý manžel k návratu do manželského společenství, nutno uvésti a osvědčiti okolnosti, opodstatňující závěr, že jde o opuštění zlomyslné.
(Rozh. ze dne 6. března 1923, R II 40 23.) Návrh manžela, by jeho manželka, byla podie §u 13 c) rozl. zák. soudně vyzvána k návratu do manželského společenství, byl oběma nižšími soudy zamítnut, rekursním soudem z důvodů: Aby byl mohl první soud vyzvati manželku stěžovatelovu к návratu do manželského společenství, které prý zlomyslně opustila, byl by musil stěžovatel dle čl. 1. a) (3) vládního nařízení ze dne 17. června 1919, čís. 362 sb. z. a n. příčiny, proč ho manželka opustila, netoliko uvésti, nýbrž i osvědčiti. Tohoto osvědčení stěžovatel nepodal. Žádná ze slyšených přezvědných osob nepotvrdila, že manželka opustila stěžovatele, jak se v návrhu uvádí, proto, že měla k němu odpor a nenávist a že mu chtěla způsobiti majetkovou újmu tím, že bude nucen po jejím odchodu vynakládati na domácnost více peněz. Nebyl tudíž soudu zjednán podklad, z něhož by mohl seznati, že jde o zlomyslné opuštění, to jest o opuštění proti vůli stěžovatelově a bez dostatečných příčin.
Nejvyšší soud nevyhověl navrhovatelovu dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel vytýká srovnalým usnesením nižších soudů zmatečnost a zřejmý rozpor se spisy, než z důvodů těch nikterak nedoličuje, ba ani neuvádí, v čem je spatřuje, a, ježto ze spisů patrnými nejsou, nelze se jimi věcně obírati. Než ani třetí důvod stížnosti, že napadená usnesení nižších stolic zřejmě odporují zákonu, není opodstatněným. Stěžovatel v návrhu tvrdil, že ho jeho manželka zlomyslně opustila a domáhá se soudního usnesení po rozumu čl. I. a) (3) nařízení ze dne 27. června 1919, čís. 362 sb. z. a n., by bylo jeho manželce uloženo, by do šesti měsíců se vrátila do manželského společenství s připomínkou, že jinak bude navrhovatel oprávněn, žalovati o rozluku manželství z důvodu zlomyslného opuštění. Bylo tedy věcí navrhovatele, aby tvrzený důvod zlomyslného opuštění skutkově dolíčil a osvědčil, že opuštění stalo se skutečně ze zlomyslnosti a že jeho manželka nemá důvodné příčiny pro odpírání návratu k manželskému spolužití. K pojmu zlomyslného opuštění nepostačuje, jak se stěžovatel domnívá, pouhá skutečnost, že manželka proti jeho vůli od něho odešla a že jeho soukromé výzvy, by se k němu vrátila, neuposlechla, nýbrž jest třeba skutkovými okolnostmi dolíčiti, že opuštění manželského společenství stalo se manželkou zlomyslně, t. j. bez spravedlivé příčiny, jen aby příkoří manželi způsobila. Stěžovatel však takových skutkových okolností ani v návrhu ani za řízení netvrdil, aniž se nabídl osvědčiti zlomyslné opuštění manželkou, a ježto skutkový základ jeho návrhu, t. j. tvrzení zlomyslného zrušení manželského společenství jeho manželkou dolíčen nebyl, vyhovují rozhodnutí nižších soudů zákonu a bylo mimořádnou stížnost zamítnouti, jelikož tu není podmínek §u 16 nesp. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák.ř. z., § 16

Citace:

Č. 2355. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 400-401.