Čís. 2329.

Vyrovnávací řád.
Ustanovení vyrovnání, že, nebudou-li splátky některému věřiteli dodrženy, nastává ztráta lhůt a oživne pohledávka v původní výši ve prospěch onoho věřitele, příčí se předpisu §u 46 odstavec třetí vyr. ř. Vyrovnání takové nelze soudně schváliti.
Pokud lze z důvodu §u 51 čís. 2 vyr. ř. odepříti vyrovnání potvrzení.
( Rozh. ze dne 27. února 1923, R II 44/23.)
Soud vyrovnávací potvrdil vyrovnání Antonína M., rekursní soud k rekursu některých vyrovnávacích věřitelů odepřel vyrovnání potvrditi.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Vyrovnání Antonína M-а obsahuje ustanovení, že, nebudou-li splátky dodrženy, nastává ztráta lhůt a oživne pohledávka v původní výši pouze ve prospěch dotyčného věřitele. Kdyby toto vyrovnání bylo právoplatně potvrzeno, mohlo by se státi, že by dlužník některému nebo některým ze svých věřitelů, na něž vyrovnáni se vztahuje, nezaplatil některé splátky; následkem toho by tito věřitelé byli oprávnění, žádati na něm zaplacení svých pohledávek v celém, toho času neuhrazeném zbytku a nikoli pouze v neuhrazeném zbytku 28procentní vyrovnací kvóty, naproti čemuž by ostatní věřitelé, kterým by dlužník splátky náležitě zapravil, musili s touto 23procentní kvotou býti spokojeni. Ve vyrovnání Antonína M-а nezachází se tedy se všemi věřiteli stejně, což příčí se ustanovení třetího odstavce §u 46 vyr. ř.; dle druhého odstavce §u 3 vyr. ř. by tato vada byla překážkou zahájení vyrovnávacího řízení a tedy podle §u 50 čís. 1 vyr. ř. soud rekursní právem prohlásil ji za důvod odepření potvrzení uzavřeného vyrovnání. Mínění, projevené v dovolacím rekursu, že tuto vadu lze dodatečně napraviti a že tedy podle §u 50 čís. 2 vyr. ř. není zde důvodu pro odepření potvrzení, jest mylné, poněvadž ustanovení §u 50 čís. 2 se podle svého jasného znění vztahuje právě tak, jako ustanoveni §u 153 čís. 2 konk. řádu na vady řízení a na formální vady uzavření vyrovnání, nikoli však na obsah vyrovnání samého, ona vada však není vadou formální, nýbrž spočívá v obsahu vyrovnání samého, umluveného mezi dlužníkem a částí jeho věřitelů, je tudíž věcnou vadou vyrovnání. Soud rekursní také správně uvedl, že nelze dosáhnouti dostatečného přehledu o dlužníkovu jmění, poněvadž dlužník nemá obchodních knih, ani jiných zápisků. I z tohoto důvodu rekursní soud podle §u 51 čís. 2 vyr. řádu právem odepřel uzavřenému vyrovnání potvrzení. Vždyť podle písemné zprávy vyrovnacího správce dlužník uvedl, že ztratil 160 000 K koupí a prodejem vily, jakož i prodejem zboží na úvěr, ale dokladů pro toto své tvrzení dlužník nepředložil; dluhy jeho jsou dle téže zprávy skoro o 100 000 K vyšší, než jak je uvedl ve svém seznamu majetku; co dlužník prodal a za jakou cenu, nelze zjistiti; údaj jeho, že denní tržbu vydával švakrovi Františku W-ovi a že tento ji odevzdával bance, není úplně správný a spolehlivý; některé pohledávky, uvedené v seznamu majetku, nejsou po právu. Dle protokolu ze dne 14. listopadu 1922, sepsaného zástupci firmy Edmund L. a firmy G., tito prozkoumali doklady banky M., ale nenabyli z nich správného přehledu o obchodování dlužníkově. V případech §u 51 vyr. ř. ovšem — na rozdíl od § 50 — není vždy nutno, uzavřenému vyrovnání odepříti soudní potvrzení, ale jest to přípustno a v případě vyrovnání Antonína M-а, o něž jde, jest nemožnost dostatečného přehledu o dlužníkovu jmění tak podstatnou vadou, že soud rekursní právem užil i ustanovení §u 51 čís. 2 vyr. ř. pro odepření potvrzení.

Citace:

Rozhodnutí č. 2329. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 355-356.