Čís. 2582.

Jde o ústní závěť, projevenou v »náležité formě« (§ 126 nesp. říz.), byl-li svědek při prohlášení jejím přítomen a spornou zůstala pouze otázka, zda byl svědkem posledního pořízení ve smyslu §u 585 obč. zák.
Před rozhodnutím sporu o platnost závěti nemá dědic nároku na správu pozůstalosti.
(Rozh. ze dne 8. května 1923, R I 337/23.)
K pozůstalosti po Anně L-ové přihlásil se František W. ze závěti a pět dědiců ze zákona. František W. opíral dědickou přihlášku o ústní závět, zřízenou prý za přítomnosti tří svědků. Dědicové ze zákona tomu odporovali, tvrdíce, že závěť nebyla zřízena v řádné formě. Pozůstalostní soud poukázal na pořad práva dědice ze zákona, a vyhověl návrhu Františka W-a, by mu byla svěřena správa pozůstalosti. Rekursní soud zamítl návrh Františka W-a, by zřízen byl opatrovníkem pozůstalosti, jinak však usnesení pozůstalostního soudu potvrdil. Důvody: Ustanovení §u 126 odstavec druhý nesp. říz. ukládá dědicům, kteří mají slabší dědický důvod, by silnější dědický důvod druhého dědice zvrátili sporem. Tím, kdo má zřejmě silnější důvod dědický, jest František W., který opírá své právo dědické o ústní závěť zůstavitelky v přítomnosti tří svědků prý zřízenou. Stěžovatelé odporují platnosti tohoto posledního pořízení a byli dle tvrzení Františka W-a zřízení ústní závěti Anny L-ové jako svědci přítomni Vilém L., Bedřich A. a Alma L-ová. Tvrdí-li František W., že existuje dle §u 585 obč. zák. ústní závěť a popírají-li dědici, že ústní závěť byla zřízena v patřičné formě, jest zákonné dědice poukázati na pořad práva, ježto tito dokázati musí, zda skutečně veškeré náležitosti zákonné tu jsou, pročež bylo poukázání zákonných dědiců na pořad práva odůvodněno (viz rozhodnutí u §u 126 čís. 1 nesp. říz.). Nebylo možno stížnosti proto vyhověti. Co se týče návrhu Františka W-a, aby přenesena byla naň ochrana a správa pozůstalosti (§ 810 a § 145 nesp. říz.), bylo stížnosti vyhověti a dotyčný návrh zamítnouti, ježto toto zákonné ustanovení předpokládá, že dědické právo toho dědice, který o správu žádá, jest nepopřeným a jedině takovému dědici možno ji svěřiti (viz rozhodnutí otištěná u §u 145 nesp. říz. čís. 7).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu ani Františka W-a ani zákonných dědiců.
Důvody:
Přezkoumávaje spisy neshledal Nejvyšší soud v usneseních nižších soudů, pokud jimi byli zákonní dědici poukázáni na pořad práva, ani zřejmé nezákonnosti ani rozporu se spisy ani zmatečnosti, za kterýchžto předpokladů by jedině mohla tato souhlasná usnesení dle §u 16 patentu o mimosporném řízení býti změněna nebo zrušena. Naopak tato rozhodnutí odpovídají předpisu §u 126 patentu o mimosporném řízení, že při odporujících si přihláškách dědických má převzíti úkol žalobce onen dědic, jenž se dovolává slabšího dědického důvodu. Totéž zákonné ustanovení praví v prvém odstavci, že dědic, opírající se o závěť, v náležité formě zřízenou, jejíž pravost nebyla popřena, musí býti žalován dědicem opírajícím přihlášku o zákon. Co znamenají slova »v náležité formě« ve smyslu §u 126 mimosporného patentu, sluší posouditi dle §u 585 obč. zák., jenž předpisuje, že kdo chce prohlásiti ústní poslední vůli, má ji s rozmyslem projeviti před třemi způsobilými svědky, kteří jsou zároveň přítomni a jsou schopni, dosvědčiti, že v osobě pořizujícího není ani podvodu ani omylu. Do přezkoumání těchto požadavků může mimosporný soudce se pouštěti pouze potud, pokud byla zachována předepsaná vnější forma, kdežto zkoumání vnitřní platnosti ústního pořízení mimospornému soudci nepřísluší, nýbrž jest vyhraženo soudci, rozhodujícímu spor. Z toho ve shodě s předpisem §u 123 nesp. říz. plyne, že pojem »vnější formy« se může vztahovati jen na to, zdali poslední pořízení vyhovuje na venek a dle hned poznatelné povahy předpisu §u 585 obč. zák. Tomuto požadavku v tomto případě je vyhověno, neboť Alma L-ová byla, jak není sporno, přítomna při pořízení poslední vůle a spornou otázku, zda byla svědkyní ve smyslu §u 585 obč. zák., lze řešiti pouze pořadem práva (§ 2 čís. 7 patentu o mimosporném řízení). Výrokem mimosporného soudce, že Alma L-ová nebyla takovou svědkyní, bylo by již rozhodnuto, že ústní poslední pořízení Anny L-ové není platným. Ani dovolací rekurs Františka W-a není odůvodněn. Nejvyšší soud sdílí právní názor rekursního soudu a poukazuje stěžovatele na správné důvody soudu druhé stolice s dodatkem, že dědické právo stěžovatelovo bylo popřeno zákonnými dědici a proto musí býti prokázáno pořadem práva. Před rozhodnutím sporu nenáleží mu tedy nárok na správu pozůstalosti, jak jest zřejmo z ustanovení §u 810 obč. zák. a §§ 122, 127 a 145 patentu o mimosporném řízení. Za tohoto stavu věci jest lhostejno, že stěžovatel prý byl důvěrníkem zůstavitelky a že prý již delší dobu spravuje její dům.

Citace:

Rozhodnutí č. 2582. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 788-790.