Čís. 2588.

W-konto.
Lhostejno, že komitent se ohradil proti zřízení zvláštního konta.
Banka, jež použila svémocně pohledávky komitentovy z prodeje akcií
k vyrovnání svého vlastního dluhu, ručí za škodu, jež tím snad komitentovi vzešla, po případě jest povinna vydati mu to, oč se obohatila.
(Rozh. ze dne 8. května 1923, Rv I 1307/22.)
Žalobce dal 2. února 1919 Liberecké filiálce žalované tuzemské
banky příkaz, by prodala jeho akcie. Žalovaná banka prodala akcie
na vídeňské burse a připsala žalobci výtěžek v rakouských korunách
na kontu W. Kupitele akcií žalobci neoznámila. Žaloba na přepsání
výtěžku v Kč byla pro tentokráte zamítnuta soudy všech tří
stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobce dal liberecké filiálce žalované banky příkaz, aby prodala
jeho akcie, o které ve sporu jde. Liberecká filiálka jako komisionářka
nevstoupila sama do obchodu dle prvního odstavce čl. 376 obch. zák.,
nýbrž dala dne 11. února 1919 prodati akcie na vídeňské burse s kasovním dnem 21. února 1919. Žalobce nepoužil práva dle třetího odstavce čl. 376 obch. zák., neprohlásiv, že se drží banky, nepojmenovavší
mu kupitele, jako přímé kontrahentky. Lze tudíž poměr mezi stranami
posuzovati jen dle předpisů obchodního zákoníka o komisionářství. Dle
čl. 361 obch. zák. jest banka povinna, vydati žalobci to, co sama vůči
třetímu má k pohledávání, a tak, jak to sama žádati může na svém
spolusmluvníku. Pohledávka proti kupiteli akcií záleží v nároku na
kupní cenu. Ježto akcie byly prodány ve Vídni dne 11. února 1919 (val.
21. února), kdy byly v Rakousku zákonným platidlem ještě staré bankovky rakousko-uherské, má banka nárok na kupní cenu, splatnou ve
starých korunách rakousko-uherských, neproměnivších se následkem známých opatření příslušných úřadů rakouských v koruny rakouské.
Tento nárok jest však stižen zákazem nařízení vlády ze dne 6. února
1919, čís. 57 sb. z. a n., dle něhož soukromé peněžní pohledávky a jakékoliv úhrady, i ty, jež vznikly z prodejů cenných papírů, provedených
mimo území republiky Československé, nesmějí býti převáděny do
území republiky Československé, pokud pohledávka jest splatná v korunách. Proto mohla žalovaná převésti na žalobce dle čl. 361 obch. zák.
pouze nárok na staré koruny rakousko-uherské, nepřevoditelný do tuzemska, dokud platí nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n.
Formálně učinila banka zadost své povinnosti tím, že zřídila ve svých
knihách pro žalobcovu pohledávku z prodeje akcií zvláštní účet vídeňských korun. Ježto převod, učiněný proti zákazu, prohlášen jest nařízením za neplatný, nemohla tím, že banka — ať již z jakéhokoliv důvodu — původně snad připsala výtěžek prodaných akcií žalobci
k dobru v běžném účtě, nastati kompensace se žalobcovým dluhem
u banky, a banka byla nejen oprávněna, nýbrž prostě povinna, převésti
příslušné pohledávky z běžného účtu na zvláštní konto W, ježto by
ponechání jich v běžném účtě (účtě korun československých) znamenalo obcházení předpisů nařízení. Že se žalobce ohradil proti zřízení
zvláštního konta, nemá dle toho, co uvedeno, právního významu, poněvadž banka, i proti jeho vůli a bez jeho souhlasu nemohla jednati
jinak než účtovati jeho požadavek na takovémto kontě. Proto nelze spatřovati vytýkanou vadnost odvolacího řízení po rozumu §u 503 čís. 2
c. ř. s. v tom, že ani v druhé stolici nebyl připuštěn výslech stran o tom,
že se žalobce ohradil proti připsání výtěžku prodaných akcií na zvláštním účtě. Žalobce arci v první stolici tvrdil a dokazoval, že žalovaná
banka a její liberecká filiálka byly v době od 6. do 28. února 1919
vůči vídeňské filiálce debetní; — prováděly pro své klienty nákupy a
prodeje cenných papíru a účtovaly jim při nákupech k tíži koruny, splatné
v tuzemsku, tudíž pozdější československé koruny, a v odvolacím řízení nově (§§ 482, 513 c. ř. s.) přednesl, že banka při prodejích
účtovala staré koruny rakousko-uherské, ač skutečně za prodeje neobdržela starých korun, nýbrž interně vyrovnávala dobropisy a zatížení, z čehož nyní žalobce usuzuje, že výtěžku sporných akcií bylo
použito k částečnému vyrovnání vídeňského dluhu žalované banky, čímž
debetní saldo pražské ústředny po případě liberecké filiálky vůči vídeňské filiálce se snížilo a vlastní tuzemské aktivní saldo se zvýšilo,
tak že žalovaná v pravdě obdržela pro něho nikoli staré koruny rakousko-uherské, nýbrž koruny, které byly později uznány za koruny
československé. V tom pak, že nebyly připuštěny důkazy o tvrzených
okolnostech, spatřuje žalobce další vadu odvolacího řízení, ale neprávem, neboť ony okolnosti, pokud nejsou nepřípustnými novotami, nejsou pro tento spor rozhodný. Na tom, jak žalovaná banka postupovala
vůči jiným komitentům, v tomto sporu nikterak nezáleží, zde přichází
v úvahu pouze a jedině právní poměr mezi žalobcem a žalovanou. Dle
druhého odstavce čl. 368 obch. zák. pokládají se pohledávky z obchodů,
jež komisionář učinil svým jménem na účet komitenta, i bez předchozího postupu v poměru mezi komitentem a komisionářem za pohledávky komitentovy. Z toho plyne, že komisionář není oprávněn, by o své újmě disponoval s pohledávkou, a že, učiní-li tak, poruší povinnosti, jemu jako mandatàri přináležející, a stává se náhradou povinným. Kdyby tedy bylo pravdou, že žalovaná banka použila pohledávky z prodeje akcií, která v poměru k žalobci byla pohledávkou tohoto, svémocně k vyrovnání svého vlastního vídeňského dluhu, neměnilo by to nic na nemožnosti převodu sporné pohledávky do tuzemska,
nýbrž mělo by to pouze v zápětí, že by mohl žalobce na žalované požadovati, aby mu nahradila škodu, která mu touto transakcí snad
vzešla, po případě vydala to, oč na jeho úkor snad se obohatila.
Z důvodu náhrady škody a obohacení nebylo však žalováno, a proto
nesejde, jak již uvedeno, v tomto sporu na tom, jsou-li žalobcova
tvrzení správná čili nic.

Citace:

Rozhodnutí č. 2588. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 799-801.