Čís. 2493.

Příslušnost rozhodčích soudů dle zákona o stavebním ruchu nevztahuje se na poměr jednotlivého zaměstnance k zaměstnavateli.
(Rozh. ze dne 10. dubna 1923, R II 102/23.)
Žalobu zaměstnance na podnikatele staveb o doplatek mzdy procesní soud prvé stolice po provedeném řízení odmítl pro ne- přípustnost pořadu práva, mině, že rozhodovati o ní náleží rozhodčímu soudu podle zákona o stavebním ruchu. Rekursní soud zrušil usnesení prvého soudu a uložil mu, by pojednal a rozhodl o věci samé.
Důvody: Názor procesního soudu, že žaloba ve smyslu zákona ze dne 11. března 1921, č. 100 sb. z. a n., správně zákona ze dne 25. ledna 1923, č. 35 sb. z. a n. (27. ledna 1922, č. 45 sb. z. a n.) nepatří na pořad práva, je mylný. Dle § 12 cit. zákona z roku 1923 je výslovně příslušnost soudu pro rozhodování sporu z pracovního poměru uznána. Žalobou o niž jde, uplatňována je mzda, tedy nárok soukromoprávní. Zákony z roku 1922 a 1923 vztahují se pouze na úpravu pracovního a služebního poměru mezi zájmovými organisacemi zaměstnavatelů neb zaměstnanců, nikoliv však na poměr jednotlivého zaměstnance k zaměstnavateli.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.

Důvody:

Dovolaci rekurs není odůvodněn. Nejvyšší soud sdílí právní názor soudu druhé stolice, že pořad práva není vyloučen. V době podání žaloby, t. j. 1. srpna 1922 platil zákon ze dne 27. ledna 1922 č. 45 sb. z. а n. o stavebním ruchu, který dle § 63 nabyl účinnosti dnem vyhlášení, t. j. 18. února 1922. Dle §§ 12, 16 a 17 tohoto zákona zřizují se rozhodčí soudy pro upravení pracovního a služebního poměru v živnostech stavebních, jakož i v podnicích, vyrábějících a dopravujících stavební hmotu. Tyto rozhodčí soudy jsou povolány, by vykládaly kolektivní smlouvy, aby rozhodovaly hromadné spory, které vznikly z pracovní smlouvy, a aby stanovily podmínky pracovní, zejména mzdové, pokud se tak nestalo kolektivní smlouvou. Nálezy, vydané rozhodčími soudy, vztahují se pouze na dobu jednoho roku. Rozhodčí soudy jsou také příslušnými k rozhodování hromadných sporu, podrobí-li se jim obě strany, byť by jedna z nich byla ve stávce nebo výluce. Příslušnost soudu pro rozhodování sporu, vzniklých z pracovního poměru, se nemění. Z těchto zákonných předpisu jest zřejmo, že spory jednotlivých zaměstnavatelů neb zaměstnanců z pracovního poměru, a zejména nároky jednotlivých zaměstnanců, dovozované z kolektivní smlouvy proti zaměstnavateli, nepatří k příslušnosti zmíněných rozhodčích soudů. V tomto případě domáhá se žalující zaměstnanec a nikoli zájmová organisace zaměstnanců na zaměstnavateli doplatku mzdy, pročež nelze mluviti o hromadném sporu ani o příslušnosti rozhodčích soudů. Právem tedy rekursní soud vyslovil příslušnost okresního soudu dle § 49 č. 6 j. n.

Citace:

Rozhodnutí č. 2493. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 627-628.