Čís. 2496.

Neoprávněné obchodování s valutou, ať cizozemskou, ať domácí (nařízení ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n.) jest neplatným, třebas se smlouva stala v cizozemsku.
(Rozh. ze dne 10. dubna 1923, Rv II 462/22.)
Vídeňská banka koupila v listopadu 1920 od žalovaného tuzemce 500 000 Kč za 2 712 000 Krak. a, ježto žalovaný Kč nedodal, kryla se koncem ledna 1921 koupí jich za 4 000 000 Krak. Žalobu banky o náhradu škody procesní soud prvé stolice, zamítl. Důvody:
Námitka žalovaného, že obchod, o nějž jde, je neplatným, jest odůvodněna. Neboť § 2 nař. vlády ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n. ustanovuje: Zemské a všechny akciové banky, které mají hlavní sídlo v Čsl. republice a jichž akciový kapitál činí nejméně 10 000 000 K, smějí v území této republiky cizozemská platidla volně kupovati, směňovati, v zástavu bráti, půjčkou nebo na úvěr získávati. Ministr financí může také jiným bankám, peněžním ústavům a firmám dovoliti, takové obchody prováděti, může však také jednotlivé banky, ústavy neb firmy z práva, prováděti valutové obchody, vyloučiti nebo dané oprávnění k nim odejmouti. Žalovaný nemá firmy a není protokolován, nemůže mu tedy podle uvedeného nařízení povolení k takovým obchodům uděleno býti. Kdyby i byl důvěrníkem a znalcem ministerstva financí a prováděl obchody, nemůže podle jasného znění uvedeného nařízení dostati povolení k valutovým obchodům. Proto jest smlouva, kterou žalovaný uzavřel, podle zákona nedovolená a podle ustanovení §u 878 obč. zák. neplatnou. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Výtka nesprávného právního posouzení věci je neopodstatněna. Odvolatelka spatřuje tuto domnělou vadu rozsudku především v tom, že bylo použito zákonů (nařízení) platných v republice Československé, ačkoliv smlouva byla ujednána ve Vídni. Dle názoru odvolatelova bylo smlouvu vzhledem k ustanovení §u 37 obč. zák. posuzovati dle zákonů a nařízení, platných v republice Rakouské. Avšak toto stanovisko odvolatele není správné. Není ovšem pochyby, že místem, kde byla smlouva ujednána, je Vídeň, neboť zde byl telefonický příkaz žalovaného ke koupi rakouských korun žalobkyní přijat (§ 321 obch. zák.), ale z toho nenásleduje, že by muselo býti na tento spor použito zákonů a nařízení ve Vídni, tedy v Rakouské republice platných, a že použití zákonů a nařízení, platících v Československé republice, bylo vyloučeno. Jde o obchod s cizozemskými valutami, při kterém měl kupitel plniti v území republiky Československé. Obchod s cizozemskými valutami jest upraven nařízením vlády Československé republiky ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n., a toto nařízení je normou přikazující. Norma tato nemůže býti úmluvou stran porušena a československé soudy nemohou podati pomocné ruky k uplatnění právních jednání, této normě se příčících. To plyne z ustanovení §u 81, čís. 2 a 4 ex. ř., dle něhož tuzemské soudy mají zkoumati platnost jednání, umluvených v cizině, mají-li účinky těchto jednání nastati v tuzemsku, a dle něhož jsou tuzemské soudy povolány, by rozhodly, zda mají taková jednání býti v tuzemsku účinná. Protože jde o uplatnění jednání, na území Československé republiky neplatného, použil první soud zcela správně zákonů a nařízení, platících v republice Československé a nesprávné právní posouzení věci v tomto směru není opodstatněno. Ani v druhém směru není výtka nesprávného právního posouzení věci opodstatněna. Stanovisko žalobcovo, že obchodování s valutou, ať cizozemskou, ať domácí, jest jen z důvodů veřejnoprávních zakázáno, že však s hlediska soukromoprávního není neplatným, je mylným. K jeho vyvrácení stačí poukázati na ustanovení §u 879, odstavec prvý obč. zák., dle něhož všeliká smlouva, příčící se zákonnému zákazu, je vůbec, tedy i soukromoprávně neplatna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:

Dovolání, opírajícímu se o § 503 čís. 4 c. ř. s, nelze přiznati úspěchu. Že podle vládního nařízení ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n., byla sporná úmluva nedovolena, bylo napadenými rozsudky správně vyloženo, a plyne to jmenovitě jasně z §u 18 tohoto nařízení, dle něhož opatřování cizozemských valut a pohledávek prodejem československých korun v cizině jest dovoleno jen se svolením bankovního úřadu. Dle všeobecného předpisu §§ 878 a 879 obč. zák. jsou smlouvy o jednáních, příčících se zákonnému zákazu, nicotné, a nepotřebovala býti tedy neplatnost podobných obchodů se stanoviska soukromoprávního citovaným nařízením zvlášť vyslovena. Pokus, dovoditi z §u 37 obč. zák., že sporný obchod, poněvadž byl uzavřen ve Vídni, nelze dle citovaného vládního nařízení posuzovati, nemůže býti pokládán za zdařilý. Předpisy tyto jsou povahy donucovací, a nejen občané, nýbrž zvláště i soudy jsou povinny se jimi bezpodmínečně říditi. Proto nemohou soudy se propůjčovati k uplatňování nároků z obchodů, těmito předpisy zakázaných, a musí jim býti vyhrazeno právo, spornou smlouvu, třebas byla v cizozemsku uzavřena, podle citovaného vládního nařízení zkoumati. To plyne z absolutní povahy těchto předpisů, a vyplývá také, jak dovolací soud správně uvedl, i z §u 81 čís. 2 a 4 ex. ř. Právní posouzení rozepře odvolacím soudem jest tedy bezvadné, a jelikož při tomto právním posouzení nebylo třeba se zabývati podrobnostmi uzavřené, nicotné smlouvy, není ani dovolací důvod neúplnosti řízení opodstatněn.

Citace:

Rozhodnutí č. 2496. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 633-635.