Čís. 2596.

Obchodní pomocník nemůže se domáhati úplaty za dobu výpovědní,
pokud samovolně nekonal služby.
(Rozh. ze dne 8. května 1923, Rv I 702/23.)
Žalobce, jenž byl zaměstnán u žalované firmy jako dílenský inženýr,
dostal 1. června 1922 výpověď ku 31. srpnu 1922. Proti žalobě o zaplacení služného za srpen 1922 namítla žalovaná, že žalobce v měsíci
srpnu pro firmu vůbec nepracoval a z místa podniku, nevzav si ani dovolené, odejel, že mu proto úplata za měsíc srpen nepřísluší. Oba
nižší soudy žalobě vyhověly, odvolací soud z těchto důvodů: V tomto případě jde o poměr služební, ohledně kteréhož platí
ustanovení zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910,
čís. 20 ř. zák. a v tomto zvláštním zákoně na ochranu zaměstnaných
obsažena jsou ustanovení pro případ, že ta neb ona strana své povinnosti zanedbává. Dle §u 27 čís. 4 cit. zák. může zaměstnavatel zaměstnaného ihned ze služby propustiti, když bezdůvodně práci zanedbává a tím
může se dalšího placení služného zbaviti. Toho však žalovaná neučinila, svého práva, žalobce ihned ze služby propustiti, nepoužila, služební poměr žalobcův trval tedy dále a jest proto žalovaná povinna
po čas služebního poměru, tedy i za měsíc srpen 1922 žalobci služné
platiti bez ohledu na to, zda žalobce skutečně pracoval či nikoliv, a nebylo proto třeba zabývati se zjišťováním dalších skutečností. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil
věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud, srovnávaje se v tom s právním názorem soudu prvé
stolice, usuzuje, že zaměstnavatel, když zaměstnance nepropustí pro
nesplnění služeb, musí mu dáti plat za celou dobu, třebas zaměstnanec
trvale se zdráhá pracovati a ve skutečnosti nekoná smluvních služeb.
Tomuto právnímu názoru nelze přisvědčiti. Dle §u 917 obč. zák. je služební smlouva smlouvou úplatnou, za práci slibují se peníze
(§ 1153 a 1154 obč. zák.). V §u 928 obč. zák. vyslovena je zásada, že
když se smlouvy sejde zaviněným neplněním, že má býti již obdržená
úplata tím způsobem navrácena nebo nahražena, aby jeden ze smluvníků nezískal ze škody druhého. Také v §u 1431, 1435 a 1437 obč.
zák. vyslovena je zásada, že nikdo nesmí podržeti něčeho, co mu z nějakého důvodu právního nepatří. Že podle zákona o obchodních pomocnících lze požadovati úplatu jenom za služby skutečně vykonané,
plyne zřetelně z výjimek, tímto zákonem výslovně stanovených, kdy se
zaměstnanci dostává platu, i když smluvních služeb nekoná. To plyne
z §u 8 cit. zák., podle kterého se dostává zaměstnanci platu za dovolené. Také z §u 22 odstavec prvý cit. zák., že se mu dostává platu, když
si hledá po výpovědi nové místo. A contrario také z §u 37 cit. zák.
Dle §u 42 zák. cit. jest podpůrným zákonem občanský zákon. Dle
§u 1154 obč. zák. mzda se vyplácí po vykonané práci. Dle §u 1155
obč. zák. smí zaměstnanec požadovati úplatu také za úkony nevykonané, byl-li ochoten smluvně plniti a s plnění sešlo jenom z příčin,
v osobě zaměstnancově sběhlých. Zrušiti služební smlouvu dle §u 27
cit. zák. zaměstnavatel sice může, ale nemusí. Nepoužije-li svého práva,
neznamená to, že by byl povinen platiti zaměstnanci za služby, kterých
nekoná. Byl-li žalobce dílenským inženýrem, jak bylo sice tvrzeno,
nikoli však zjištěno, bylo jeho smluvní povinností, by vykonával dílenskou službu bez zaměstnavatelových pobídek a kontroly, což po
zaměstnanci akademického vzdělání a stupně požadovati lze, a nemůže se vymlouvati, že služby nekonal jenom proto, poněvadž mu práce
nebyly ani přidělovány, ani od něho požadovány. Musí býti také zjištěno, z jakých důvodu žalovaná chovala se k tomu pasivně a zdali
mlčením toho stavu neschválila. Sejde na tom, jaký byl smluvní rozsah
žalobcových služeb, zdali bylo potřebí, jak bylo tvrzeno, by mu byly
určité práce přidělovány, a zdali v nepřidělení takových prací lze spatřiti okolnost, že na jeho služby nebyly vůbec činěny nároky, a zdali
vůbec jsou okolnosti, z obou stran v této příčině uváděné, pravdivy.

Citace:

Rozhodnutí č. 2596. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 815-816.