Čís. 2223.

Nicotnost kupní smlouvy, jež byla řetězovým obchodem. K nicotnosti dlužno přihlížeti z povinnosti úřední.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1923, Rv II 319/22.).
Žalobkyně banky K. proti firmě T., komisionářský velkoobchod, o zaplacení kupní ceny za dodaný vagon rýže, procesní soud prvé
stolice vyhověl, odvolací soud ji zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvody:

Obchod se stal mezi žalující bankou K., prodávající, a firmou T.
velkoobchod komisionářský, a předmětem jeho byl vagon rýže v kupní ceně 121 049 Kč 40 h. Již tak jest to řetězový obchod dle §u 11 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. Neboť koupila sice žalující banka K. zboží v cizině a obdržela ho sama přes H., takže její vlastní prodatel v cizině se nepočítá a věc má se tak, jakoby ona byla zboží koupila v tuzemsku u výrobce, který se také nepočítá, i jest to tedy v pořádku, že ona sama se sprostředkování zboží spotřebiteli ujala, neboť pro tento úkon, totiž pro převod zboží od výrobce nebo cizozemského dodavatele, jejž tuzemskému výrobci v otázce řetězu na roveň klásti dlužno, do rukou spotřebitele dlužno po pravidle uznati jednoho velkoobchodníka jako prostředníka mezi výrobou a spotřebou za prostředníka (člena) ne neužitečného, protože náš hospodářský život jest tak zařízen, že výrobce (cizozemský dodavatel) nevstupuje ve styk přímo se spotřebitelem. Avšak uznává-li se tento jeden ne za neužitečného, tedy se také uznává, že jeden úplně stačí a jest každý další při pravidelném běhu věcí zbytečným a neuži- tečným a zakládá řetěz trestní normou zapovězený: takový velkoobchodník, v tomto případě tedy žalující banka Κ., má, neprodává-li přímo spotřebitelům, prodati nejvýše maloobchodníkům, detaillistům, u nichž se spotřebitelé už přímo zaopatřují, neboť prodá-li opět velkoobchodníku, nedostalo se tím zboží spotřebiteli o nic blíže nýbrž pouze se o výdělek (provisi) tohoto dalšího člena zdražilo a je tento článek nejen neprospěšným, nýbrž přímo škodlivým. V tomto případě však vsunul se takový škodlivý člen: žalovaný velkoobchod komisionářský. I kdyby ani toho nebylo, že přímo ve smlouvě ustanoveno, že žalující banka má zboží dodati nikoli žalovanému velkoobchodu, nýbrž přímo jeho komitentu, o němž se ukáže, že byl rovněž velkoobchodníkem, stačilo by to úplně k řetězu a také k tomu, aby si ho nejen žalovaný velkoobchod, ale také žalující banka K. byla dobře vědoma: nejen že kupitel její byl velkoobchodníkem, nýbrž on je docela velkoobchodem komisionářským, který podle povahy své vůbec neprodává dále na svůj účet, a tedy také ne spotřebiteli, nýbrž provozuje obchod na účet komitentů (čl. 360 obch. zák.), začež žádá provisi, o kterou se tedy zboží zdražuje zcela zbytečně. Smlouva přišla dle korespondence takto k místu: Žalující banka, uvědomujíc dopisem ze dne 23. října 1920 žalovanou firmu, že její objednávku telegraficky přijala, žádá o zprávu, kam má zboží dáti odeslati, věděla tedy dobře, jak už dle stavu žalované firmy předpokládati musila, že to půjde do třetích rukou, a nemohla býti v pochybnostech, že i tyto budou velkoobchodnické, vždyť šlo o celý vagon. Na to jí žalovaná odepsala listem ze dne 25. října 1920, že tedy ten vagon pevně od ní kupuje, aby zboží zaslala dle přiložené disposice s použitím přiloženého nákladního listu, že se zasláním
zboží komitentu přímo z H. nesouhlasí, neboť tento že si přeje, aby mu odesláno bylo z B. a podotýká dále žalovaná, že jako samozřejmá podmínka se předpokládá, že žalobkyně jejím přímým interesentům ani nabízeti ani prodávatí nebude ani přímo ani nepřímo. Nemá tedy žalobkyni ani napadnouti, aby žalovanou jako zbytečného člena předešla a přímo s jejími odběrateli se dorozuměla; co tedy zákon trestem stihá, bylo přímo za podmínku stanoveno. Listem ze dne 29. října 1920 sděluje žalující, že vagon bude expedovati dle nákladního listu přes Mittelwalde, načež v následující korespondenci pořád je řeč o tomto komitentu žalované, jež se objevuje jako »první slezské nákupní družstvo kupců (nebo »pro kupce«) v D.« To tedy opět velkokupec, ne malokupec nebo spotřebitel, ale jak řečeno stačí žalovaná sama. Smlouva, jež jest řetězovým obchodem, příčí se shora citovanému zákonu a jest
proto dle §u 879 n. zn. obč. zák. nicotná — nicotná, praví zákon, ne pouze neplatná. Nicotnost znamená, že smlouva povždy zůstane ničím a že nižádným způsobem něčím se státi nemůže. Neplatnost může se zhojiti na př. uznáním, nikoli však nicotnost, neboť tak by bylo možno učiniti zákaz zákona planým. Žalovaná arci nicotnost nenamítala, ale to nevadí. Jest v praxi již ustáleno, aspoň pokud jde o smlouvy proti válečným zákazům, že k nicotnosti sluší přihlížeti z povinnosti úřední, i bez námitky. Neboť tu jde o zájmy veřejné, které nemohou dány býti do disposice soukromníků vůbec, a zejména ne těch, kteří se proti nim prohřešili, přestoupivše zákonný zákaz na ochranu jich vydaný — toť by ochrana ta byla v nespolehlivých rukách. Právní řád byl by sám v sobě rozdělen, kdyby soud měl poskytovati pomocné ruky k uplatnění smlouvy, kterou zákon zakazuje z důvodu veřejného blaha a proto až i trestem stihá. Netřeba se tedy obírati otázkami
obchodního práva (čl. 343, čl. 356 a čl. 357 obch. zák.), jimiž nižší stolice se zabývají, otázku nicotnosti pominuvše.

Citace:

Rozhodnutí č. 2223. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 175-177.