Čís. 2563.

W-konto.
Učinil-li komitent prodej cenných papírů závislým na tom, že mu
výtěžek bude připsán na jeho řádném účtě, jest komisionář (banka) povinen zaplatiti výtěžek v Kč, prodal-li přes to za platnosti nařízení ze
dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n., papíry na vídeňské burse.
Není závady, by strany nepodrobily se v rozepřích z bursovních
obchodů řádným soudům.
(Rozh. ze dne 2. května 1923, Rv I 1159/22.)
Dne 19. února 1919 dal žalobce příkaz tuzemské filiálce vídeňské
banky, by mu prodala na burse akcie. Banka prodala akcie na vídeňské burse a připsala žalobci výtěžek na Kontě-W. Žalobě o vyplacení výtěžku v Kč bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalovaná uplatňuje dovolací důvody §u 503 čís. 2, 3 a 4 c. ř. s.
a, tvrdíc, že ze smluvené příslušnosti rozhodčího soudu pražské bursy
plyne nepřípustnost pořadu práva, ke které dlužno hleděti v každém
období sporu, též dovolací důvod §u 503 čís. 1 se zřetelem k §u 477
čís. 6 c. ř. s., — leč neprávem. Proti výtce nepřípustnosti pořadu
práva se připomíná, že by tu šlo nanejvýš o nepříslušnost dovolaného
řádného soudu, ale nikoliv takového rázu, že by nemohla býti odstraněna ani výslovnou dohodou stran (§§ 104 odstavec druhý j. n., 240
odstavec druhý, 477 čís. 3 c. ř. s.), ježto strany mohou i v rozepřích
z bursovních obchodů — o jakou tu nejde — podrobiti se příslušnosti
řádných soudů.
Rozhodující význam ve věci samé mají skutečnosti, zjištěné prvým
soudem a převzaté soudem odvolacím, že žalobce dne 21. února 1919
— tedy v době. kdy již platilo nařízení vlády ze dne 6. února 1919,
čís. 57 sb. z. a n. — upozornil náměstka řiditele žalované banky, Bohumila B-a, — když tento mu radil, aby prodal sporné akcie, výslovně za možné potíže při převodu výtěžku prodeje; Bohumil B. však
ho ujišťoval, že může u nich (žalované) vždy disponovati s výtěžkem;
žalobce žádal, aby mu výtěžek prodeje byl připsán v jeho řádném účtu,
a učinil prodej akcií závislým na tom, že výtěžek bude připsán v řádném účtu; načež mu Bohumil B. odevzdal příslušný formulář, jejž žalobce vyplnil příkazem k prodeji a B. od něho přijal. Vezmou-li se za
základ taková skutková zjištění, nelze za oprávněnou uznati výtku, že
odvolací soud mylně posoudil věc po stránce právní (§ 503 čís. 4
c. ř. s.). Zcela správně nižší soudy ze zjištěných skutečností usoudily,
že Bohumil B. přistoupil konkludentním jednáním (§ 863 obč. zák.,
čl. 279 obch. zák.) na žalobcovu podmínku; neboť, kdyby nebyl s ní
souhlasil, byl by musil dle zásad poctivého obchodování prohlásiti, že
banka nemůže převzíti závazek, že bude žalobci výtěžek prodaných
akcií připsán k dobru v jeho řádném účtu, a kdyby byl žalobce setrval
na své podmínce, odmítnouti převzetí a provedení obchodu. Také potud
lze souhlasiti s odvolacím soudem, že jednáním Bohumila В-a byla dle
čl. 47 obch. zák. zavázána žalovaná. Jakmile však žalovaná oprávněným svým orgánem platně se zavázala, že připíše výtěžek akcií žalobci k dobru v jeho řádném účtu, který zákonem ze dne 10. dubna
1919, čís. 187 sb. z. a n. automaticky se přeměnil na účet korun československých, nebyl a není žalobce povinen, spokojiti se účtováním
na kontě W, pro něho za nynějších poměrů bezcenném, nýbrž měl a má
smluvní nárok na to, by mu žalovaná vyplatila volnou část příslušného
výtěžku v korunách československých. Jde o nárok dle §u 918 obč. zák.
na splnění smlouvy tak, jak byla ujednána, nikoliv o nárok na náhradu
škody a proto lze pominouti vývody dovolacího spisu, vycházející
z předpokladu, že žalobci přísluší nanejvýš nárok na náhradu škody.
Jak provede příkaz, by převzatým závazkem nepřišla ke škodě, bylo
věcí žalované. Mohla tak bez nebezpečí majetkové újmy učiniti takovým způsobem, že by byla prodala akcie v tuzemsku, po případě z volné
ruky, nebo sama je převzala od žalobce. Pochybila, davší provésti prodej na vídeňské burse; neboť že při prodeji akcií na vídeňské burse
nebude možno, převésti výtěžek do tuzemska, musila žalovaná, hledíc k nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. věděti, zvláště
když jest všeobecně známo a žalovaná sama v odpovědi na žalobu
uvedla, že banky ihned po vydání onoho nařízení byly zvláštním výnosem ministerstva financí poučeny o jeho významu a dán jim podrobný
návod. Vytáčku žalované, že prý Bohumil B. jako pouhý náměstek řiditele venkovské filiálky dne 21. února 1919 ještě nevěděl o dotčeném
nařízení, nelze bráti vážně, jak bude ještě vyloženo. Davši akcie prodati
na vídeňské burse, pochybila žalovaná v tomto případě tím více, když,
jak nesporno, žalobce jí ani neodevzdal sporných akcii, jež měl efektivně ve svém vlastním uschování, tak že mu žalovaná dle svého vlastního tvrzení musila akcie při skutečném provedení obchodu ve Vídní
»napřed půjčiti«. Z toho patrno, že dala na vídeňské burse prodati
v pravdě své vlastní akcie, nikoliv akcie žalobcovy. Veškeré důsledky
prodeje, provedeného na vídeňské burse, stíhají dle toho, co vyloženo,
pouze a jedině žalovanou; na její vrub jde zejména okolnost, že výtěžek akcií nemohl dosud býti převeden do tuzemska; skutkovým a
právním stavem, který byl utvořen nařízením ze dne 6. února 1919,
čís. 57 sb. z. a n., jest postižena jen ona; zvláštní konto W, kteréž žalovaná otevřela pro výtěžek akcií, jest v pravdě jejím kontem, nikoli
kontem žalobcovým. Námitka žalované, že ujednání se žalobcem jest
neplatné, poněvadž směřovalo k obcházení onoho nařízení, jest bezdůvodná. Nařízením byl zakázán převod pohledávky a úhrady, vzniklé
z prodeje akcií ve Vídni, do tuzemska; do tuzemska však nebylo nic
převedeno, úhrada jest dosud ve Vídni; ovšem není to žalobcova úhrada,
nýbrž úhrada žalované, která mohla a může s ní disponovati v Rakousku
způsobem, tam dovoleným. Žalobcův nárok na výplatu sporné pohledávky tkví v úmluvě, učiněné v tuzemsku s tuzemským právním subjektem; jejím splněním se nikterak nerozmnoží počet československých
korun, čemuž zabrániti bylo právě účelem onoho nařízení. Pokud žalovaná namítá, že neznalу-li obě strany nařízení ze dne 6. února
1919, čís. 57 sb. z. a n., byla úmluva mezi žalobcem a žalovanou pro
nedostatek pravého přivolení (§ 869 obč. zák.) neplatnou, — připomíná se především, že nebylo zjištěno, že strany neznaly onoho nařízení. Žalobce jako strana uvedl, že sice neznal přesného doslovu nařízení, ale o něm byl již slyšel, a Bohumil B. jako svědek udal, že se domnívá, že tenkrát ani ještě nevěděl o nařízení; právem však odvolací soud vytkl pravděnepodobnost tohoto děje, zvláště když bylo zjištěno, že žalobce výslovně upozornil В-a na možné potíže převodu,
a B. přes toto upozornění převzal zjištěný závazek, tak že nelze mluviti o nedostatku pravého přivolení.

Citace:

Rozhodnutí č. 2563. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 747-750.