Čís. 2687.

Odklad exekuce vyklizením (nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n.) nelze povoliti manželi, jenž se smírem zavázal vystěhovati se ze společného bytu za účelem provedení rozvodu.
(Rozh. ze dne 5. června 1923, R I 429/23.)
Manžel zavázal se manželce smírem, že se vystěhuje ze společného bytu za účelem provedení rozvodu. Proti exekuci manželky na vyklizení žádal manžel za odklad exekuce. Soud prvé stolice žádosti vyhověl, rekursní soud ji zamítl. Důvody: Povinná strana opřela návrh na povolení odkladu exekuce nuceným vyklizením používaného jí bytu o vládní nařízení ze dne 25. června 1920 čís. 409 sb. z. а n., které, jsouc vlastně doplňkem zákona o ochraně nájemníků, má povahu na výsost výjimečnou, pročež dlužno jeho ustanovení vykládati přesně. Z jeho nadpisu a z §u 1, zvláště pak z použitých v něm zkratek »a pod.«, »atd.« nutno usuzovati, že v nařízení tom míněno jest vyklizení místností najatých a jim podobných a právní poměr nájemníka, domovníka, zaměstnance k majiteli domu, k zaměstnavateli a poměry těmto podobné. Poměr manžela, žijícího v domácnosti s manželkou a používajícího s ní společného bytu, jest však poměrem naprosto odlišným a nelze jej proto zařaditi mezi případy vládního nařízení. Používání společného bytu jest tu nerozlučně spojeno s manželským spolužitím. Toto spolužití bylo však dobrovolným rozvodem obou stran zrušeno a podle dohody měl se manžel již dne 15. srpna ze společného bytu vystěhovati. Z toho, že v soudním smíru ze dne 12. května 1922 zavázal se manžel své manželce do té doby, než se ze společného bytu vystěhuje, platiti vyšší částku jako výživné, než později, nelze zajisté dovozovati, že mezi nimi bylo došlo k uzavření smlouvy nájemní nebo podnájemní. K tomu se úmysl jejich nenesl. Výklad takový příčil by se účelu smíru a dobrovolného rozvodu od stolu a lože, jehož podstatou a cílem jest, aby manželské soužití a společné bydlení bylo zrušeno. Po názoru rekursního soudu není tu tedy mezi stranami takového poměru, jaký mělo na mysli vládní nařízení, a ustanovení jeho na tento případ proto vůbec vztahovati nelze.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Ať právním důvodem užívání společného bytu s manželkou byla původně nájemní smlouva nebo manželské spolužití, jisto je, že smírem ze dne 12. května 1922 zavázal se stěžovatel vystěhovati se ze společného bytu do 15. srpna 1922 a to za účelem provedení rozvodu, na kterém se strany usnesly a o jehož povolení zároveň žádaly. Tento smír tvoří právo mezi stranami. Na základě tohoto smíru jest tudíž posuzovati otázku důvodnosti žádaného odkladu exekuce vyklizením. Dle onoho smíru není stěžovatel již nájemníkem, byť snad dřív jím i býval, neboť vzdal se jím dobrovolně práva nájemního (pakli mu příslušelo), by tím umožnil provedení rozvodu. Nejde tu tudíž o poměr domácího pána nebo vůbec pronajímatele bytu k nájemci (podnájemci), nýbrž o poměr rozvedeného manželského spolužití, a tedy o právo manželčino na oddělené bydlení plynoucí z rozvodu, jež by odkladem exekuce zmařeno bylo, což dopustiti nelze, ježto není účelem vl. nař. čís. 409/20, zasahovati v poměry manželské, nýbrž dotčena mohou jím býti jen věcná a obligační práva k bytu, pročež právem soud rekursní odklad exekuce nepovolil.

Citace:

Rozhodnutí č. 2687. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 982-983.