Čís. 2554.

Zákazu §u 14 ex. ř. jest použíti i tehdy, byly-li jednotlivé exekuční prostředky navrhovány postupně. Exekuci lze zrušiti pouze tehdy, byly-li zapraveny i veškeré vedlejší pohledávky věřitelovy, jež v době zrušení exekuce již tu byly, byly soudu známy a jím určeny. Za rozsudečné a vkladné, dosud nevyměřené, dlužno složiti přiměřenou jistotu.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1923, R I 243/23, R I 244/23.)
Na návrh vymáhající strany byly jí pro pohledávku 3.000 Kč s přísl. soudem prvé stolice postupně povoleny tyto exekuce: a) dne 12. srpna 1922 vnuceným zřízením práva zástavního, b) dne 12. srpna 1922 zabavením, uschováním a prodejem věcí movitých, c) dne 11. října 1922 dražbou domu čís. 223 v R., d) dne 30. října 1922 zabavením pohledávky. Proti povolení exekuce posléz uvedené podal dlužník stížnost a kromě toho si stěžoval do usnesení prvého soudu ze dne 11. listopadu 1922, jímž byl zamítnut jeho návrh na zrušení exekuce uvedené pod c). Rekursní soud a) prvé stížnosti (R V 395/22) vyhověl a zamítl exekuční návrh, b) ke druhé stížnosti (R V 396/22) zrušil exekuci nucenou dražbou domu čp. 223 v R. Důvody: ad 1. Exekuční řád dovoluje sice hromadění exekučních prostředků, ale vychází ze snahy, by vymáhající věřitel svého práva na nucené vydobytí nároku nevyužíval větší měrou, než jest nutno k jeho uspokojení. Soudce exekuci povolující má podle §u 14 ex. ř. právo i povinnost, zkoumati nutnost vedení exekuce a má povoliti jen ty exekuční prostředky, které ku dosaženi účelu vymáhajícího věřitele jsou nutné. Předpisu §u 14 ex. ř. může býti použito nejen tehdy, když v jediném podání různé prostředky exekuční jsou žádány, nýbrž také tehdy, když v podáních po sobě následujících různé prostředky exekuční jsou navrhovány. V tomto poslednějším případě jest povinností vymáhajícího věřitele, by nutnost nově navrhovaného exekučního prostředku odůvodnil. Proto nařizuje výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 10. listopadu 1899, věstník 1899, str. 365, aby kancelář podle §u 260 j. ř. exekuce pro tutéž pohledávku již zahájené lustrovala, by soudce k vůli použití §u 14 ex. ř. byl informován. V době vydání napadeného usnesení byly pro tutéž pohledávku zahájeny již exekuce uvedené shora pod a), b), c). Nutnost dalšího exekučního prostředku není v návrhu ani slovem odůvodněna. Při zabavení, předsevzatém dne 17. srpna 1922, byly v prvním pořadí zabaveny věci uvedené v zájemním protokole pod pol. 1—5, které podle svého druhu (zasklenný landauer, lovecký vozík, kočár, harmonium a železná pokladna) a podle ocenění se strany výkonného orgánu (36000 Kč) poskytovaly dostatečnou jistotu pro vymáhanou pohledávku. Pakliže přes to také ještě dne 11. října 1922 byla povolena nucená dražba domu č. 223 v R., bylo vedení exekuce na pohledávku patrně zbytečné, ad 2. Podle §u 54 čís. 2 a §u 63 čís. 2 ex. ř. musí jak návrh tak i usnesení exekuci povolující označiti nárok, pro který se exekuce vede, se vším příslušenstvím zcela určitě, takže ze spisu v každé době úplně jasně musí býti viděti, kolik činí vymáhaná pohledávka se vším příslušenstvím, aby dlužník v svém závazku nebyl v nejistotě, by vymáhajícího věřitele v každé době mohl uspokojiti a zrušení exekuce mohl navrhnouti. Pohledávka, uvedená v usnesení, exekuci povolujícím, ze dne 11. října 1922 byla se všemi úroky a útratami zaplacena; zaplaceny byly zejména také útraty při vnuceném právu zástavním pod С 15 penízem 480 Kč zapsané (totiž útraty sporu 250 Kč a útraty exekuční 230 Kč). Dlužnice byla tedy oprávněna, podle §u 40 ex. ř. zrušení exekuce navrhnouti. Tomuto návrhu nepřekáží ta okolnost. že rozsudečné a vkladné ještě nebyly vyměřeny a následkem toho také nebyly zaplaceny, protože pro tyto ještě nevyměřené a neurčité poplatky, jejichž výměra ještě delší dobu muže trvati, ve vnucené dražbě pokračováno býti nesmí. Pakliže dlužnice těchto poplatků po jejich oznámení nezaplatí, musí si nechati líbiti další soudní kroky s útratami spojené. Také intervenční útraty mobilární exekuce 230 Kč a útraty zabavení pohledávky 180 Kč, které posud zaplaceny nebyly, nebrání zrušení tohoto řízení dražebního, protože týkají se samostatných prostředků exekučních a tam musí býti vydobyty. Mimo to byly útraty 230 Kč teprve dne 3. listopadu 1922 a útraty 180 Kč teprve dne 2. listopadu 1922 povinné straně oznámeny, kdežto její návrh na zrušení řízení dražebního byl podán již dne 1. listopadu 1922.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu do usnesení R V 395/22, k dovolacímu rekursu do usnesení R V 396/22 však obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Dovolací rekurs není odůvodněn, pokud brojí proti usnesení rekursního soudu ze dne 1. prosince 1922 č. j. R V 395/22, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelů na zabavení pohledávky 2500 Kč povinné Anny P-ové vůči Janu Š-ovi. Vymáhajícím věřitelům byly již před tím povoleny tři exekuce, obsahující různé exekuční prostředky, pročež vymáhající věřitelé měli svůj čtvrtý exekuční návrh dle §u 14 ex. ř. náležitě odůvodniti; jeho ospravedlnění teprve v dovolacím rekursu je opožděné. Jinak poukazují se stěžovatelé na správné důvody soudu druhé stolice, jež dovolacím rekursem nebyly vyvráceny.
Dovolacímu rekursu nelze upříti oprávněnosti, pokud brojí proti usnesení rekursního soudu ze dne 1. prosince 1922 č. j. R V 396/22. Dle §u 40 ex. ř. lze exekuci zrušiti pouze tehdy, když vymáhající věřitel byl uspokojen po vzniku exekučního titulu. V tomto případě byla vymáhajícím věřitelům povolena exekuce vnucenou dražbou nemovitostí povinné Anny P-ové k vydobytí vykonatelné pohledávky 3000 Kč s úroky a procesními útratami, stanovenými mimo rozsudečné na 250 Kč a s dalšími exekučními útratami 165 Kč, 230 Kč a 380 Kč. Dle §u 16 knih. zákona a posledního odstavce §u 216 ex. ř. vztahuje se exekuční právo zástavní též na veškeré procesní a exekuční útraty, jež vznikly vymáháním věřitelovy pohledávky, pročež útraty mobilární exekuce nejsou vyloučeny. Povinná zaplatila ovšem 30. října 1922 vymáhajícím věřitelům kapitál 3000 Kč, úroky 660 Kč a útraty 1025 Kč, avšak tím vymáhající věřitelé ještě nebyli uspokojeni, jelikož jim nebylo zaplaceno ani rozsudečné, ani vkladné, ani útraty intervence při mobilární exekuci 230 Kč, ani exekuční útraty 180 Kč. Z ustanovení §u 27. odstavec druhý a 200, čís. 4 ex. ř. je zřejmo, že zrušení exekuce pro věřitelovo uspokojení předpokládá, že dlužník zaplatil věřiteli kapitál se vším příslušenstvím. Zrušení exekuce je tedy připustilo pouze tehdy, když dlužník zaplatil veškeré exekuční útraty, jež byly soudu známy a jím určeny v době vydání usnesení, jímž se zrušuje exekuce. Předpokladem pro zrušení exekuce je uspokojení věřitelova nároku na zaplacení kapitálu se vším příslušenstvím a zejména se všemi exekučními útratami, jež v době zrušení exekuce již vznikly, byly účtovány a soudem upraveny. Na vyrozumění povinného o výši těchto exekučních nákladů není závislým vznik věřitelova nároku na jejich zaplacení a věřitele možno považovati za uspokojeného ve smyslu prvého odstavce §u 40 ex. ř. teprve tehdy, když byly zapraveny i veškeré jeho vedlejší pohledávky, jež v době zrušení exekuce již existovaly, byly soudu známy a jim určeny. Z toho, že ani rozsudečné ani vkladné, jehož výše se v tomto případě dala snadno zjistiti, ještě nebylo vyměřeno, nelze dovozovati, že vymáhající věřitelé v tomto směru byli uspokojeni ve smyslu uvedeného paragrafu. Bylo na povinné, by alespoň nabízela, po případě složila ve prospěch vymáhajících věřitelů přiměřenou jistotu za rozsudečné a vkladné, chtěla-li s úspěchem navrhnouti zrušení exekuce pro uspokojení vymáhajících věřitelů. Jelikož v době rozhodnutí o tomto návrhu, t. j. 11. listopadu 1922 povinná vymáhajícím věřitelům ještě dluhovala rozsudečné, vkladné, intervenční útraty 230 Kč, exekuční útraty 180 Kč (rekurs povinné neměl dle §u 67 ex. ř. odkládacího účinku) a konečně útraty 90 Kč za vyjádření věřitelů o zrušovacím návrhu povinné, neměl rekursní soud exekuci zrušiti. K návrhu na zrušení exekuce předložila povinná pouze potvrzení zástupce vymáhajících věřitelů, že jim zaplatila kapitál 3000 Kč, úroky 660 Kč a část útrat 1025 Kč; nepředložila tedy listiny, jíž bylo prokázáno uspokojení vymáhajících věřitelů ve smyslu druhého odstavce §u 40 ex. ř., pročež nebylo lze se obejíti beze slyšení vymáhajících věřitelů dle prvého odstavce tohoto §u. Slušelo se proto dovolacímu rekursu do usnesení rekursního soudu, jímž byla exekuce zrušena, vyhověti a obnoviti usnesení soudu prvé stolice.

Citace:

Rozhodnutí č. 2554. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 729-732.