Čís. 2681.

Nejde o závazek z obohacení, nýbrž o závazek z náhrady škody, osvojil-li si kdo bezprávně (na černo) vládu nad cizí věcí a ušel-li tím majiteli zisk. Podstata nároku z bezdůvodného obohacení a pojem obohacení.
(Rozh. ze dne 30. května 1923, Rv I 150/23.)
Žalovaný zjednal si Antonína V-a, Josefaa N-a a Karla Ž-a, kteří vozili s povozy a přípřeží žalobcovou drn na Olšany, k tomu, by na zpáteční cestě z Olšan vozili mu náklad z Vinohrad do Uhříněvse a za tyto povozy platil žalovaný pouze oněm osobám, nikoliv však žalobci. Antonín V., Josef N. a Karel Ž., z nichž tito dva byli u žalobce kočími peněz od žalovaného za tyto povozy ob Ježených žalobci neodvedli. Žalobu o zaplacení 1 400 Kč procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Dle znění žaloby, jež žalobcem po jednaní nebylo změněno, sluší považovati za žalobní základ bezdůvodné obohacení žalovaného na ukor žalobcův, neboť žalobce netvrdí ani jiného právního poměru smluvního, ani výslovně neuvádí nějaké škody, nýbrž prost tvrdí, kolik si platí za takový povoz všeobecně vzhledem ku vzdálenosti a nákladu; tato žaloba podle §u 1431 obč. zák. směřuje tedy k vydáni toho, oč se žalovaný obohatil. Obohacení žalovaného záleží v tomto případ v tom, co by žalovaný za povozy byl zaplatil žalobci jako přiměřenou odměnu, které nezaplatil. Znalcem za přiměřenou odměnu uznáno 384 Kč za osm tor, a žalovaný zaplatil 420 Kč, tak že na straně žalovaného bezdůvodného obohacení není, když platil více, než přiměřeno; mimo to žalovaný původně ani nepozval kočí žalobcových k vezení, pozval je V., kterého objednala manželka žalovaného; V. dva krátě přijel nakládati s oběma kočími žalobcovými, po třetí jen s jedním, Ž-em. kočí v nepřítomnosti V-ově naložili žalovanému tři fůry. Žalobci neušel žádný zisk, ježto vozil na hřbitov Olšanský drny a kočí jeho pouze při zpáteční jízdě, kdy povozy měly jeti prázdny, naložili náklad pro žalovaného za úplatu více než přiměřenou a bylo na nich, by žalobce o tom vyrozuměli a přijatý peníz po případě mu odvedli, kdyby toho byl žádal. Odvolací soud přiznal žalobci 336 Kč. Důvody: Soudce prvý zjistil, že povozy žalobcovy byly označeny příslušnou tabulkou se jménem vlastníka povozu. Z takto zjištěného děje dlužno odvoditi, že žalovaný při náležité opatrnosti musel býti si vědom toho, že V., N. a Ž. nejsou pány povozu a měl, než vyplácel jim odměny za povozy, se přesvědčiti, zda vlastník povozu obdržel smluvenou neb patřící mu přiměřenou náhradu. V opomenutí tom dlužno spatřovati zavinění, které žalovaného zavazuje k náhradě škody, způsobené žalobci, a dlužno ho odsouditi k zaplacení přiměřené náhrady za použití žalobcových povozu bez ohledu na to, že již platil V-ovi neb kočím N-ovi a Ž-ovi.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného.
Důvody:
Prováděje dovolání jedině ve směru dovolacího důvodu §u 503 čís. 4 c. ř. s., vytýká žalovaný, že odvolací soud ve svém rozhodnuti podložil žalobnínm nároku jiný důvod, než který byl v žalobě uplatněn, totiž právní důvod náhrady škody, ač prý žalobce žalobní nárok z tohoto právního základu nevznesl. Leč s touto výtkou není dovolatel v právu. Žalobce žaluje o zaplacení 1400 Kč z té skutkové podstaty, že žalovaný bez jeho vědomí, tedy bezprávně použil vícekráte jeho povozu a potahu k odvezení stavebních potřeb a nábytku ze Žižkova do Uhřiněvse. Tímto skutkovým dějem, z něhož žalobce svůj nárok odvozuje, jest náležitě určen i právní důvod nároku toho a náleží soudu, aby tento děj po právní stránce posoudil dle oněch zákonných předpisu, jež se na něj hodí, a určil, kterou právní povahu dle toho žalobnímu nároku sluší přiznati. V tomto směru nelze souhlasiti s právním posouzením soudu první stolice, nýbrž schválili jest hlediska, s nichž odvolací soud věc pojal a rozhodl. Procesní soud prvé stolice přijímá jako právní důvod žaloby bezdůvodné obohacení, přehlížeje. Že dle zákona lze mluviti o bezdůvodném obohacení jen tehdy, když se někomu z určitého právního důvodu dostane majetkoprávního prospěchu, později však zjistí, že pro poskytnutí tohoto prospěchu předpokládaného právního důvodu nebylo vůbec anebo dříve tu byvší právní důvod odpadl Při bezdůvodném obohacení nejde tedy o bezprávné nabytí majetkového prospěchu; bezprávnost naopak tkví v tom, kdyby obohacený tento prospěch chtěl podržeti, ač k tomu právního důvodu není buď proto, že toho právního důvodu již od původu nebylo anebo že později odpadl. Soud prvé stolice mimo to mylně vystihuje pojem obohacení, míně, že není na straně žalovaného obohaceni proto, že zaplatil V-ovi a kočím žalobcovým tolik anebo snad i více než platili bylo; obohacení nezáleží v tom, jaký zisk obohacenému zůstal, v poměru k tomu, na jehož úkor se obohatil, zůstává bezdůvodné obohacen po tak dlouho, pokud onomu nevrátil majetkový prospěch, jejž na jeho úkor přijal, anebo hodnotu jeho. O bezdůvodném obohacení nemůže však býti řeči tam, kde si někdo na úkor druhého opatří určitý majetkový prospěch způsobem vědomě a zamýšlené protiprávným; v těchto případech jde zcela nepochybně o poškození ve smyslu §§ 1293 a násl. obč. zák. a odvolací soud zcela správně řeší projednávaný případ s tohoto právního hlediska. Dle zjištění předchozích stolic zjednal si žalovaný kočí žalobcovy — zda se tak stalo zprvu prostřednictvím Antonína V-a, jest lhostejno bez vědomí žalobce a za jeho zády k tomu, by mu potahem a povozy svého zaměstnavatele, v jehož službách dováželi na Olšany drn, na zpáteční cestě do Uhříněvsi dovezli nábytek a různé stavební potřeby, a na toto zjednání obstarali tito kočové pro žalovaného dohromady 8 povozů s tímto nákladem. Dle zjištění předchozích soudů zjednal žalovaný kočí žalobcovy k těmto úkonům bez vědomí a souhlasu žalobce jako pána povozů a potahu; dovozy ty, jak se v rozsudcích nižších stolic výslovně zjišťuje, obstarány byly »na černo«, totiž aby si kočové něco přivydělali. Žalovaný zjednal si tedy vědomě a zamýšlené cizí věci pro vlastní potřebu s obejitím pána těchto věcí, který jedině byl oprávněn tyto věci mu do užívání (§ 1090 a násl. obč. zák.) přenechati s využitím služební zpronevěřilosti jeho služebníků a jednal tedy vědomě i z úmyslu protiprávně (§ 1294 obč. zák.). Jest při nejmenším nemístné a odporuje přímo skutkovým zjištěním předchozích stolic, hledí-li žalovaný v dovolání ostatně ve zřejmém odporu s příslušnými předpisy zákona věc nyní vyložiti v ten způsob, že žalovaný tuto smlouvu ujednal ovšem s kočími žalobcovými, avšak jako jakýmisi zástupci jeho, kteří prý jako »obchodní zmocněnci« jsou oprávněni ujednati jménem svého pána převzetí služeb za přiměřený plat. Tato zřejmá protiprávnost činí zajisté žalovaného povinným, aby žalobci nahradil škodu z toho vzešlou a to bez vpočtení toho, co kočím za jeho zády za to zaplatil a jest samozřejmo, že žalobce z důvodu této náhrady škody při nejmenším požadovati muže onu úplatu za použití povozu a potahu, kterou by byl při poctivém ujednání smlouvy s pánem věcí platiti musil, neboť nepoctivý uživatel nemůže býti na tom výhodněji než ten, kdo věc způsobem právně náležitým v užívání převzal. Právem tedy odsoudil soud odvolací žalovaného k zaplacení oné náhrady, která znaleckým důkazem byla jako přiměřená zjištěna.

Citace:

Rozhodnutí č. 2681. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 972-974.