Čís. 2186.

Náhradový zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n..
Je-li zabraná nemovitost spachtována, jest osobou hospodařící pouze pachtýř, nikoliv vlastník.
Předpis §u 21 zákona nevztahuje se na pachtýře jako osobu hospodařící.
Vyřizuje stížnost do výpovědi jest soud oprávněn a povinen, zabývati se též otázkou, zda jde o majetek, podléhající záboru, leda že by o otázce té bylo již dříve právoplatně rozhodnuto.
O výpovědi ze zabraného majetku nelze zahájiti řízení dle §u 560 a násl. c. ř. s.
Záborový zákon ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n..
Zábor majetku vztahuje se i na příslušníky maďarské a není vyloučen ustanoveními Trianonské smlouvy.
(Rozh. ze dne 23. ledna 1923, R I 47/23.).
Soud prvé stolice doručil výpověď Státního pozemkového úřadu ze zabraného majetku, jenž byl propachtován, pachtýři i vlastníku. Rekursní soud nevyhověl rekursu pachtýřovu a odmítl rekurs
vlastníkův. Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs vlastníkův a nevyhověl dovolacímu rekursu pachtýřovu,

Důvody:

Právem uznal již rekursní soud, že stížnost přísluší toliko osobě hospodařící, nikoli však vlastníku, jenž nehospodaří (§ 20 zák. náhr.). Podrobně odůvodnil to nejvyšší soud ve věcech téže vlastnice rozhodnutími ze dnešního dne R I 38/23 a R I 39/23 (viz též čís. sb. 1890, 1924, 1994, 2005) a jen k vývodům stížnosti se dodává toto: Výklad §u 20 náhr. zák., že, je-li nemovitost spachtována, rozuměti dlužno osobou hospodařící toliko pachtýře a nikoli i vlastníka, výklad to, jenž se zakládá na porovnání všech sem spadajících předpisů o výpovědi, najmě §u 12 dle něhož dává se výpověď osobě hospodařící, a §u 18 (2), dle něhož výpověď doručuje se (avšak nedává) také vlastníku, je-li osobou rozdílnou od osoby hospodařící, nemůže zvrátiti poukaz na § 63 příd. zák., jenž rovněž mluví o osobě, na zabrané půdě hospodařící, a na výklad, jehož prý se tomuto předpisu u nejvyššího správního soudu dostalo a dle něhož i vlastníka pokládati prý dlužno vedle pachtýře za osobu hospodařící. Neboť, раk-li se v obou případech, jak v případě §u 12, 18, 20 náhr. zák., tak i v případě §u 63 příd. zák. — pojem kryje, musí pochod vykládací býti docela opačný: nesmí se případ, o nějž jde, vykládati §em 63 příd. zák., nýbrž § 63 příd. zák. předpisy, zde v úvahu přicházejícími, ježto tyto jsou mnohem instruktivnější, dávajíce zcela zřetelně na ruku i opak osoby hospodařící, pojem osoby nehospodařící a zahrnujíce pod tento právě vlastníka. Kdyby vlastník, jak chce tomu výklad, jejž stížnost hájí, vždycky byl osobou hospodařící, zejména tedy i vždy tehdy, když nemá pozemek ve vlastní režii, nýbrž v pachtu, jako zde, nebo, což se tomu rovná, když pozemek je v užívání nebo požívání osoby třetí a pod., nebylo by vůbec možno, aby vlastník osobou »hospodařící« nebyl, a všecko rozeznávání a zejména tedy i § 20 náhr. zák. o vlastníku, jenž není osobou hospodařící, byly by nemožný. Ježto však stěžovatelka-vlastnice osobou v tomto smyslu hospodařící není, nemá stížnosti, a nemá-li stížnosti vůbec, nemá ani stížnosti dovolací i bylo ji proto s ní odmítnouti. Co se týče stížnosti pachtýřovy, zaujal nejvyšší soud od prvopočátku stanovisko, že, ježto dle §u 12 náhr. zák. výpověď dána býti může jen ze zabraného majetku, předpis tento však zahrnut jest v předpisech §u 12—25 téhož zák., pro jichž porušení stížnost dle §u 20 n. zn. má místa, náleží mezi námitky, z nichž lze stížnost podati, i obrana, že vypovídaná nemovitost zabrána není, a že tedy sluší otázku zabranosti, pokud skutkový základ její by sporným byl, vyšetřiti, a pokud by právní otázka spornou byla, tuto řešiti, arci vyjímaje případ věci již rozhodnuté, t. j. že věc rozřešena byla již pravomocným výrokem Státního pozemkového úřadu (na př. rozhodnutím dle §u 7 čís. 1 zák. o Stát. poz. úř., do něhož stížnosti nepodáno), nebo nálezem nejvyššího správního soudu. Poněvadž v tomto případě to s žádné strany tvrzeno nebylo, dlužno o námitce stížnosti, že vypovězené pozemky zabrány nejsou, ježto prý záboru nepodléhají, rozhodnouti. Stížnost odvolává se tu na smlouvu Trianonskou, čl. 250, kde se ustanovuje: 1. že majetek maďarských příslušníků, ležící na území býv. Rak.-Uherska, nebude přes ustanovení čl. 232 a přílohy k oddílu IV. podroben záboru ani likvidaci podle tohoto ustanovení;
nýbrž 2. a že bude vrácen oprávněným, jsa sproštěn všech opatření toho druhu nebo jakéhokoliv jiného opatření, učiněného o nakládání, vnucené správě nebo sekvestraci od 3. listopadu 1918 až do té doby, kdy tato smlouva nabude působnosti (roz. mezinárodní, což se stalo dne 26. července 1921), kterýžto předpis vzhledem k tomu, že »opatření učiněné o nakládání« zní v jazyku francouzském, jenž jest rozhodující (čís. 4 odst. 2 protokolu) mesure de disposition, tento výraz však dle §u 3 odst. 2 přílohy k článku 232 shora ad 1. dovolaného, v němž pod I. a) poprvé přichází, značí opatření disposiční, dotýkající sе podstaty vlastnictví jako převodem na osobu jinou, zvláště prodejem, nebo propadnutím vlastnického práva, má v správném překladu zníti takto: že bude vrácen oprávněným, jsa sproštěn všech opatření toho druhu nebo jakéhokoli jiného opatření disposičního (roz. ve smyslu čl. 232.č1.a) a tudíž §u 3 přílohy k němu); a dále 3. že reklamace příslušníků maďarských podle tohoto článku náleží před rozhodčí soud článku 239. Z toho dovozuje stížnost, že toto ustanovení mírové smlouvy derogovalo v příčině maďarských příslušníků zákonům pozemkové reformy, jež jsou starší. Ale neprávem. Východiskem je čl. 232 v čl. 250 dovolaný. Aby však článku 232 bylo správně porozuměno, dlužno si uvědomiti předem úvodní ustanovení smlouvy, dle kterého: dobou, kdy smlouva nabude působnosti, skončí se stav válečný roz. mezi mocnostmi spojenými a sdruženými s jedné a Maďarskem s druhé strany, a od téže chvíle nastanou oficielní styky mocností těch s Maďarskem nebo-li že od té chvíle pomine nepřátelství, které do té trvá. Smlouva nabyla působnosti 26. července 1921, tím dnem tedy pominul stav válečný a tedy nepřátelství. Článek 232 pod I. (102/1922 sb., čl. 232.č1) pak praví, že otázka soukromého majetku v zemích nepřátelských rozřešena bude podle zásad, jež pak pod lit. a)—k) a v příloze vytčeny jsou a vztahuje se tedy jen na opatření válečná, jež dělí pod I. lit. a) a pak v §u 3 přílohy na »mimořádná« a »disposiční« a to i zde (v §u 3 přílohy) pořád jen ohledně majetku nepřátelského, jejž výlučně míní. Nikterak se tím tedy nemyslí opatření mírová, učiněná nejen ohledně majetku nepřátelského, nýbrž i ohledně majetku vlastních občanů, najmě tedy za účelem sociálních reform, zvláště tudíž reformy agrární, byť opatření ta datovala ještě z doby válečného stavu, t. j. z doby před 26. červencem 1921, neboť ten čas sám nerozhoduje, nýbrž povaha opatření, podávající se z jeho příčiny a účelu: zda to má býti repressalié z důvodu válečného nepřátelství anebo akt sociální spravedlnosti, nerozlišující mezi přítelem a nepřítelem, akt mírový. Ale takovou je zajisté agrární reforma, která nepostihuje jen bývalé nepřátely, nýbrž i cizince, kteří byli válečnými soudruhy československého národa, ba co více, rovnou měrou i všecky vlastní občany, takže o nepřátelském úmyslu nemůže býti řeči. Ale zrovna tak lišiti jest mezi opatřeními válečnými a mírovými i při článku 250. Praví tento článek sice, že majetek maďarských příslušníků nebude přes ustanovení článku 232 a přílohypodroben záboru a likvidaci, ale stížnost pře- hlíží, že článek dodává, že majetek ten nebude přes tu míru podroben záboru a likvidaci, »podle těchto ustanovení«, t. j. právě podle ustanovení čl. 323 a přílohy čili že podle jiných ustanovení, t. j. ustanovení zákonodárství mírového, ať jest toto jakékoli, záboru a likvidaci podroben býti může. Článek 232 totiž podrobně vypočítává, která opatření válečná, v kterých případech a za jakých podmínek a do které doby jsou přípustná a platna, a článek 250 chce zabrániti, aby se opatření ta nerozšiřovala nad míru, tam udanou, zejména na případy jiné, i klade tedy závoru na všecek výklad extensivní, zejména však na obdobu — nic jiného, jenže se velmi složitě vyjadřuje (odst. 1). Byl-li v době od 3. listopadu 1919. do 26. července 1921 majetek maďarského příslušníka stižen válečným opatřením, jež nebylo dle čl. 236 oprávněno, musí býti vrácen tak, jakoby opatření to ani se nikdy nestalo (odst. 2), a stížnosti do porušení tohoto předpisu přísluší před rozhodčí soud článku 239 (odst. 3). Jakkoli tedy opatření na základě zákonu o agrární reformě spadají do kritické doby od 3. listopadu 1918 do 26. července 1921, netýče se jich přece čl. 250, protože jsou to opatření mírová a nespadají vůbec pod čl. 232. Že majetek maďarských příslušníku podléhá zákonům o agrární reformě, zejména tedy zákonu záborovému, plyne i z čl. 233 b), dle něhož Maďarsko se zavazuje, nepodrobiti majetek příslušníků československých žádnému opatření, jež by bylo na újmu vlastnictví, pakliže by opatření tomu nepodrobilo zároveň svých vlastních příslušníku, Maďarsko tedy by majetek československých občanů záboru podrobiti mohlo, pakliže by jen stejně naložilo i s majetkem svých příslušníku, avšak Československo by to učiniti nesmělo, ač právě i se svými občany v agrární reformě nakládá stejně jako s maďarskými a vůbec cizími. To by znamenalo privilegium pro příslušníky maďarské a újmu svrchovanosti Československého státu, což mírová smlouva zajisté nechtěla a chtíti nemohla. Bezpředmětná jest námitka, že výpovědi musí předcházeti oznámení o zamýšleném převzetí, neboť k výpovědi stačí, je-li zábor poznamenán (§ 23 náhr. zák.), což sporno není, ježto výpověď to tvrdí a stěžovatel nepopírá. Mylné jest odvolávání se stěžovatele na § 21 náhr. zák., neboť tento nevztahuje se na pachtýře pozemku jakožto osobu
hospodařící, jemuž dlužno dáti výpověď dle §u 12 a doručiti dle §u 18 neb 18 a), nýbrž na nájemce a uživatele bytu, myslí tedy na osoby, jež mají z toho neb onoho titulu v držení místnosti, ať uzavřené neb otevřené jako na př. pozemky užívané za skladiště dříví a pod., a těm má dle předpisu druhého odstavce §u 21 dána býti výpověď nikoli dle náhradového zákona (§12-§25), nýbrž dle §u 560 n. n. c. ř. s. Konečně neprávem dovozuje stížnost, že výpověď jest neurčitá, ježto některé z vypovězených pozemku budou vlastníci snad ponechány po rozumu §u 11 záb. zák.. Výpověď jest zcela určitá, protože všecky nemovitosti poznačuje přesně podle vložek knihovních, a vztahuje se tedy i na ty pozemky, jež snad svého času vlastníci propuštěny budou. Tento nárok na propuštění nečiní ji neurčitou, neboť určitost předmětu posuzuje se jen dle poznačení jeho, zda nezustavuje v pochybnosti jeho rozsah, nikoli dle možných, ale ještě neuznaných nároku vlastníka. Výpověď dle § 12-25 náhr. zák. je výpověď svého druhu, již posuzovati jest je- dině dle předpisů o ní daných, z jichž ducha i případné mezery jejich vyplniti jest, ale naprosto nelze na ni vztahovati předpisy civ. soudního řádu o výpovědi poměrů nájemních, proto míjí se s účinkem všecko sem spadající dovozování stížnosti.

Citace:

Rozhodnutí č. 2186. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 103-107.