Čís. 2219.

Exekuce podle §u 352 ex. ř. Při roku k ustanovení dražebních podmínek není vymáhající věřitel vázán předloženým jich návrhem. Nedostavil-li se odpůrce k roku, nutno k jeho výslechu o navržených změnách rok odložiti.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1923, R II 14/23.).
Při roku k jednání o předložených podmínkách dražby společných nemovitostí dle §u 352 ex. ř., k němuž se povinný nedostavil, navrhl vymáhající věřitel změnu dražebních podmínek v ten smysl, by stanoveny byly nižší vyvolací ceny. Soud prvé stolice návrhu vyhověl, rekursní soud k stížnosti povinného zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by slyšel povinného o změně vyvolacích cen, navržené vymáhajícím věřitelem, a by, neshodnou-li se strany o vyvolávací ceně, nařídil odhad. Důvody: Vymáhající strana byla oprávněna při roku ku ustanovení dražebních podmínek navrhnouti změnu podmínek, najmě též jiné vyvolávací ceny. Může-li se tak státi v řízení exekučním, jak jde na jevo z §u 163 ex. ř., tím spíše je to přípustno v řízení nesporném (§§ 275, 277 nesp. říz.). Rekursu jest však přisvědčiti, že dosud nemůže býti řeči o vyvolávací ceně. Strana povinná souhlasila s vyvolávacími cenami, uvedenými vymáhající stranou v předložených dražebních podmínkách. O nových cenách vyvolávacích, navržených vymáhající stranou teprv při roku, nebyla povinná strana uvědomena, a neměla příležitosti, vyjádřiti se o této změně. Dokud se tak nestalo, nelze tvrditi, že jest tu neshoda o vyvolací ceně.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.

Důvody:

Především nutno si uvědomiti, že nejde v tomto případě o úkon nesporného řízení, nýbrž o nucený prodej nemovitostí (domu a pozemků) několika osobám společných, tedy o exekucí podle §u 352 ex. ř., při níž jest sice co do provedení soudní dražby použiti ustanovení §§ 272 až 280 cit. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., nikoliv však i jeho ostatních ustanovení. Nelze tedy stanoviti dražební podmínky podle způsobu, určeného pro exekuční dražby, naopak nutno tu postupovati podle zásad řízení nesporného a zejména dbáti toho, by dražební podmínky vyhovovaly §u 277 cit. cis. pat., aby byly určité a jasné. K jednání o předložených dražebních podmínkách byl ustanoven rok k slyšení stran, k němuž se stěžovatel nedostavil, avšak podal den před tímto rokem podání, v němž projevil souhlas s vyvolacími cenami, nesouhlasil však s převzetím břemen. Při roku vymáhající věřitel vzhledem na pokles cen nemovitostí navrhl nižší vyvolací ceny, k čemuž byl oprávněn, tím spíše, když byl rok ustanoven k zjištění dražebních podmínek a když svým návrhem o nich nebyl, jelikož jednání právě ku shodě stran bylo ustanoveno, do doby té vázán. Ostatně není tomu na překážku ani § 277 nesp. říz. Není proto názor rekursního soudu právně mylným, když došel k témuž závěru. Neprávem vytýká stěžovatel, že rekursní soud odvolává se na ustanovení §u 163 ex. ř., jelikož rekursní soud nezakládá své usnesení na tomto ustanovení, nýbrž toliko dovozuje z ustanovení toho, že se tak státi může tím spíše v nesporném řízení. Při tom ovšem přehlíží, že, má-li se docíliti shody, že nutno počítati s různými změnami návrhu dražebních podmínek a že jednání o nich zásady nesporného řízení nikterak nejsou na závadu (§ 2 čís. 5 a 7 cit. cis. pat.). Právem proto rekursní soud usnesení prvé stolice zrušil a ustanovení roku k slyšení stran o změně vyvolacích cen a případné shodě o dražebních podmínkách této uložil.

Citace:

Rozhodnutí č. 2219. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 168-169.