Čís. 2148.

Pokud jest v zamlčení vad prodávaného dobytčete spatřovati lstivé jednání. Vada sice poznatelná co do jsoucnosti, nikoli však co do dosahu, jest v tomto směru vadou skrytou.
(Rozh. ze dne 9. ledna 1923, Rv I 530/22.).
Žalobě prodatele o zaplacení kupní ceny za prodaného koně oba nižší soudy vyhověly. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní ve směrech v odůvodnění naznačených dále jednal a znovu rozhodl.

Důvody:

Žalovaní brání se proti žalobnímu nároku námitkou, že kůň, kterého od žalobce koupili, byl již v době odevzdání stižen nezhojitelným zánětem masitých částí předních kopyt a následkem této vady k řádné potřebě, k níž jako kůň tažný byl koupen, zcela nezpůsobilým, uvádějíce, že žalobce o této vadě věděl, ježto koně toho krátce před tím na porážku koupil, jim však vadu tuto nejenom lstivě zatajil, nýbrž je i v omyl uvedl ujišťováním, že kůň, až se překová, bude dobře choditi. Žalovaní uplatňují tedy jednak neplatnost smlouvy pro omyl ve smyslu §§ 870, pokud se týče 871 obč. zák, jednak zrušení smlouvy z důvodu správy dle §§ 922, 923, 928 a 932 obč. zák. Předchozí stolice neuznaly obranu tuto oprávněnou, ježto dle učiněných zjištění bylo prý na prodávaném koni na první pohled patrno, že má vadu na předních nohách, které měl zavázány a na ně kulhal, dále, že žalobce tuto vadu při prodeji jak při ústní smlouvě prvžalovanému, tak i později oběma žalovaným hlásil a že žalovaní koně s touto vadou koupili a se nad to i nároku ze správy vzdali. Soud prvé stolice a patrně i soud odvolací, ježto rozsudek první stolice schválil, mají dále za to, že o neplatnosti smlouvy z důvodů podstatného omylu nemůže býti řeči; nejdeť prý o omyl ani ve hlavní věci ani v podstatné její vlastnosti; nejde prý dále ani o lstivé zatajení vady dle §u 928 obč. zák., neboť není prý prokázáno, že žalobce na kom předsevzal takové jednání, jímž měla býti před zrakem žalovaného zakryta vada koně, anebo že by byl slovy nebo skutkem pozornost jeho zúmyslně odvracel, by vady oné postřehnouti nemohl. Soud odvolací dokládá ještě, že žalovaný ani nehlásil, že koně kupuje do tahu. S právním posouzením předchozích stolic souhlasit nelze. Jest především nesprávným i protispisovým tvrzení odvolacího soudu, že žalovaný nehlásil, že kupuje koně do tahu; uvádíť sám žalobce v žalobě, že žalovaný vyzkoušev při koupi kobylu, prohlásil, že si ji ušetří, že s ní bude volně jezditi, bude jí dávati hlínu s octem a bude jí koupati nohy, a dovozuje ve sporu, že kobyla byla k hospodářské potřebě způsobilá, že žalovaný s ní veškeru úrodu tahal a že teprve on její zdravotní stav zhoršil, a odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku sám uvádí, že žalovaný, byv svědkem Š-em k opatrnosti vybízen, při koupi prohlásil, že bude u koně vadu léčiti, z čehož jak ostatně z celého sporu a z přednesů obou stran patrno — vyplývá, že žalovaný nekupoval koně na porážku, nýbrž, aby ho užíval k tahu ve svém hospodářství. S tohoto hlediska ovšem dlužno pokládati způsobilost koně k chůzi а k tahu za vlastnost podstatnou (§ 871 obč. zák.), a, byl-li kůň, jak žalovaní tvrdí, již v době odevzdání stižen nevyléčitelným ochromením předních nohou následkem zánětu masitých částí kopyt, o kteréžto vadě přes návrh žalovaných nebyl ve sporu důkaz ani připuštěn, ač o ní k návrhu žalovaného zajišťovací důkaz proveden byl, jde o vadu neobyčejnou, která způsobuje úplnou a neodstranitelnou nezpůsobilost koně pro jeho řádné užívání (§ 932 obč. zák.). Pokud předchozí stolice vadu koně pokládají za vadu zjevnou a na první pohled patrnou, lze souhlasiti jen potud, že zjevno bylo toliko, že kůň má přední nohy zavázány a kulhá, tedy že nějakou nemocí předních noh je stižen; zdali však vada ta jest vadou trvalou a nevyléčitelnou, pro žalovaného zjevno nebylo a z vlastních přednesů žalobce a ze zjištění, jež soud prvé stolice činí na základě výpovědí svědků, vysvítá, že žalovaný počítal s tím, že si koně vyléčí. Ostatně žalobce sám uváděl, jak ze zjištění těchto vyplývá, při koupi, že kůň má buď otřesené nohy nebo chybný roh a, bude-li se častěji kovati a do vody voditi, že může lépe choditi. Koupil-li tedy žalovaný koně s vadou, jak ji dle zevních známek na něm viděl, a posouditi mohl, byl by ovšem pozbyl nároku ze správy z vady této, ale jen potud, pokud byla pro něj poznatelná tedy zjevná; při vyléčitelnosti vady nebyl by se zajisté mohl domáhati náhrady škody, z ní vzešlé na př. náhrady nákladů léčení a škody z dočasné neupotřebitelnosti koně. Šlo-li však o vadu nezhojitelnou, kterážto vlastnost na venek poznatelná nebyla, bylo by ji pokládati za vadu skrytou a nebylo by lze žalovaným nárok ze správy odepírati. S tohoto hlediska by též bylo nazírati na otázku, jaký dosah přiznati jest vzdání se žalovaných nároků ze správy. Věděl-li žalobce o vadě koně jako vadě nevyléčitelné, tudíž neodstranitelné, nesměl dle předpisu §u 923 obč. zák., který dle úmyslu zákona má býti zárukou poctivého právního jednání, vadu tuto jakožto vadu neobyčejnou zatajiti. Učinil-li tak přes to a učinil-li tak, jak žalovaní dokázati se nabízejí, zúmyslně, využitkovav anebo docela vzbudiv jejich omyl za tím účelem, aby je k uzavření smlouvy ve svůj prospěch a na jejich škodu pohnul, šlo by o lest ve smyslu §§ 870 a 928 obč. zák., u níž nevyhledává se — jak předchozí stolice míní — nějakého zvlášť uzpůsobeného šálivého jednání, nýbrž stačí každé zúmyslné klamání nebo zúmyslné využitkování omylu druhé strany, jež směřuje k jejímu poškození a příčí se objektivním předpisům práva. Byli-li žalovaní pohnuti ku smlouvě jedině omylem, tímto lestným způsobem vzbuzeným, nebo využitkovaným, nebylo by lze odepříti oprávnění jejich obraně, kterou z té příčiny proti žalobnímu nároku činí. Pro tuto lest uvedli pak žalovaní ve sporu podstatné okolnosti, kterých však obě nižší stolice v důsledku svého nesprávného právního posouzení nedbaly. Uvedliť žalovaní, nabídnuvše zároveň o tom důkazy, že žalobce koně koupil dne 7. srpna 1920, tedy krátce před touto koupí, jež byla uzavřena dne 9. srpna 1920, od Josefa P-а, rolníka v Č., za 6850 K výslovně jen na porážku, že Josef P. žalobci při tom výslovně řekl, že kůň nehodí se než na porážku a že také v dobytčím listě obecního úřadu v č. bylo vyznačeno, že kůň je na porážku prodán, že tedy žalobce o této vlastnosti dobře věděl, a se sám ostatně i o ní přesvědčil, přes to však žalovanému předstíral, že kůň je dobrý a, až se překová, že bude dobře choditi. Žalovaní vytýkají tedy rozsudku právem, že řízení zůstalo vadným, ježto nebyly shora naznačené podstatné okolnosti dle jejich průvodních návrhů zjištěny a že právní posouzení věci jest v naznačených směrech nesprávné.

Citace:

Rozhodnutí č. 2148. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 36-38.