Čís. 2346.

Majitel domu ručí za škodu z úrazu pádem na nedostatečně zabezpečeném východišti z domu. Lhostejno, zda poškozený byl s místními poměry obeznámen.
(Rozh. ze dne 6. března 1023, Rv I 869/22.)
Žalobce, opouštěje rozjařen žalobcův dum, zřítil se za tmy z terasy před vchodem, s níž v pravo a v levo vedly schody, a těžce se poranil. Žalobní nárok na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice co do důvodu z poloviny po právu, odvolací soud nevyhověl odvoláni žalobcovu, k odvolání žalovaného pak neuznal žalobní nárok vůbec důvodem po právu.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Jest zjištěno, že čelní strana tarasu přede dveřmi domu žalovaného, s něhož vedou v pravo a v levo schody do zahrádky a na ulici, opatřena jest pouze příčným kamenem, vysokým 16 cm, uprostřed 18 cm, jinak ale jest nechráněna, ač taras vyčnívá nad úroveň zahrádky (ulice) 1 m 62 cm. Toto ohrazeni jest naprosto nedostatečné a utvořený takto stav nebezpečný, jak správně vyložil soud první stolice. Musíť žalovaný počítati s možností, že se k němu jako vývozci i za šera nebo za tmy dostaví cizí lidé, neznalí místních poměru, po případě že se i za denního světla octnou na tarasu děti, a že v tom i v onom případě muže snadno přijíti někdo k úrazu na tarasu dostatečně nechráněném. Nebezpečnosti , tohoto stavu mohl a měl si žalovaný býti vědom již dle přirozené povahy věci podle §u 1297 obč. zák. jako člověk zdravého rozumu a se zřetelem na ustanovení §§ 431 a 335 tr. zák., — a proto bylo jeho po- vinností. by — i bez zvláštního úředního předpisu nebo příkazu — učinil náležitá opatření k odstranění onoho nebezpečného stavu. Taková opatření byla na snadě; byly by stačily ochranné mříže nebo zábradlí — jež by po případě bylo lze otevřití nebo sejmouti, má-li tarasu býti použito jako nákladní rampy. Opomenuv tak učiniti, prohřešil se žalovaný proti zákonným předpisům §§ 1297 obč. zák., 431, 335 tr. zák., tedy proti předpisům, jichž účelem jest, zabrániti možným nehodám, a jež zavazují v té příčině к positivnímu jednáni. Jde tudíž i dle právního stanoviska žalovaného o protiprávní a zaviněné opomenutí žalovaného. Λ poněvadž dle zjištění nižších soudů nelze důvodně pochybovati, že žalobcův úraz jest v příčinné souvislosti s tímto opomenutím, jest žal vaný dle §§ 1294, 1295, 1311 obč. zák. práv ze škody, která vzešla žalobci úrazem. S tohoto právního hlediska není třeba zkoumati, zda spočívá protiprávní opomenutí žalovaného také v tom, že taras nebyl osvětlen, aniž zabývati se otázkou, zda porušil žalovaný předpisy §§ 69 a 82 stav. ř. Názor odvolacího soudu, že žalovaný jest prost všeho ručení, tudíž neobstojí, a v tom směru jest oprávněna výtka, že odvolací soud nesprávně posoudil věc po stránce právní (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Pokud žalovaný vytýká, že se příčí dobrým mravům, když žalobce, jenž se dal jím hostiti, nyní na něm žádá náhradu škody, — stačí připomenouti, že by mohlo nanejvýš býti uvažováno o tom, zda se žalobní nárok srovnává se zvyklostmi společenského styku a společenské slušnosti, — ne- lze však mluviti o porušení dobrých mravu, vylučující nárok žalobou uplatňovaný, jake má na mysli § 879 obč. zák. Naproti tomu nelze přisvědčiti dovolateli, pokud popírá jakoukoliv vinu na své straně. V tom směru oba nižší soudy podrobně a v podstatě správně vyložily, že žalobce, jenž — nejsa úplně střízliv, jak prvý soud zjistil, pokud se týče požitými lihovinami rozjařen, jak odvolací soud předpokládá — vycházeje z domu žalovaného, nedbal opatrnosti, za zjištěných okolností potřebné (§ 1297 obč. zák.), a tím spoluzavinil úraz jemu se přihodivší. Jest tu tedy případ §u 1304 obč. zák.

Citace:

Č. 2346. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 387-388.