Čís. 2214.

Úrazové pojištění dělnické.
Jest úrazem »podnikovým«, byl-li zaměstnanec v závodě pokousán psem, třebas cizím. Byl-li pes psem zaměstnavatele, nepřichází v úvahu jeho ručení dle §u 1320 obč. zák..
(Rozh. ze dne 30. ledna 1023, Rv I 742/22.).
Žalobkyně, zaměstnaná v továrně žalovaného, jdouc za dne z tovární kanceláře přes dvůr hledati dělníky, byla napadena utrhnuvším se hlídacím psem a pokousána. Žalobě o náhradu škody proti továrníku procesní soud prvé stolice vyhověl. Nepřistoupil sice na stanovisko žalobkyně, že jde o úraz podnikový, uznal však žalovaného zodpovědným podle §u 1320 obč. zák. Odvolací soud ji zamítl. Důvody: V tomto sporu jde především o řešení otázky, zda úraz, o nějž žalobkyně náhradní nárok opírá, jest úrazem podnikovým ve smyslu zákona ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. z r. 1888 čili nic. První soud zodpověděl otázku tu záporně, odůvodniv to tím, že pes, jenž žalobkyni pokousal, byl určen ku hlídání jen v noci, kdežto úraz se stal za dne, že i hlídání v noci mělo jen ten účel, aby cizí lidé nevnikli do místností závodních a do bytu žalovaného a jeho zřízenců, že však jinak nesloužil pes nikterak samému provozování podniku a že o úrazu podnikovém nemůže tu býti řeči, jelikož zákon úrazový má na zřeteli jen úrazy vzniklé z příčin technické povahy. Právem vytýká odvolatel, že v tomto směru byla věc prvním soudem nesprávně posouzena po stránce právní. Pojem úrazu podnikového v zákoně samém není přesně vymezen. Že k pojmu tomu nestačí již sama časová nebo místní souvislost mezi úrazem a podnikem, nýbrž že je třeba k tomu příčinné souvislosti, v tom shodly se nauka i praxe. Různost náhledů vzešla však o tom, v čem tento příčinný vztah je hledati. Jedni byli názoru, že výraz »v podniku« je bráti ve smyslu objektivním, že značí tolik jako »v závodě« a že úraz musí býti následkem zvláštního nebezpečí, spojeného s provozem podniku. Druzí zastávali náhled, že úrazem »v podniku« rozuměti jest úraz při činnosti v podniku, nebo při činnosti v zájmu podniku, že tedy spojitost onu je bráti ve smyslu subjektivním, že úrazem podnikovým jest úraz ve službě a že k příčinné souvislosti stačí, byla-li činnost v podniku jen jedinou z příčin, jež přivodily úraz (tak zejména Menzel). Náhled tento nabyl vrchu a v praxi ustálil se názor, že úrazem podnikovým je "náhle porušení zdraví nebo těla, způsobené zevním vlivem při pojištěné práci«. Praxi této dostalo se schválení zákonem ze dne 21. srpna 1917, čís. 363 ř. zák., jenž stanovil, že úrazům v podniku na roveň postaveny jsou úrazy, jež stanou se při takových domácích nebo jiných výkonech, k nimž je pojištěnec vedle zaměstnání, pojišťovací povinnost zakládajícího a po jeho dobu přibrán podnikatelem nebo jeho jménem, a rovněž úrazy, přihodivší se cestou z bytu do práce nebo z práce do bytu, pokud v této cestě nenastalo přerušení odůvodněné vlastním zájmem pojištěncovým. Z toho vidno, že není správným názor prvého soudu, že úrazový zákon má na mysli jen úrazy, vzešlé z technické povahy podniku samého. V případě, o který jde, stal se žalobkyni úraz na továrním dvoře, tedy v závodě samém, v obvyklé době pracovní a při výkonu služebním, totiž při tom, když hledala dělníky, by s ní šli na poštu pro balíky; úraz přivoděn byl psem, určeným ku hlídání továrny, na továrním dvoře. K provozu podniku továrního patři také bezpečné uschování a opatrování zásob surovin a vyrobeného zboží a slouží proto i hlídací pes k účelům podniku. Že psa nebylo třeba ku hlídání i za dne, je vzhledem k vývodům shora uvedeným nezávažným. Rozhodným je, že úraz stal se žalobkyni při jejím služebním výkonu, a v souvislosti s podnikem, při čemž mimo to je tu i místní i časová souvislost.Jde tedy o úraz podnikový. Z připísu úrazové pojišťovny dělnické ze dne 1. července 1921 vychází na jevo, že pojišťovna odmítla úřední jednání jedině proto, že prý dle jejího vyšetření nebyla žalobkyně následkem
úrazu vůbec nezpůsobilou k práci a že tedy nebylo tu předpokladů §u 6 úr. zák.. Odůvodnění toto neodpovídá ovšem výsledkům průvodního ří- zení, jelikož dle zjištění prvního soudu byla žalobkyně následkem utrpěného úrazu po 6 neděl nezpůsobilou k práci, jednak úplně, jednak částečně. Jde-li však o úraz podnikový ve smyslu §u 1 úrazového zákona, mohla by se žalobkyně domáhati na žalovaném náhrady škody ze zákona jedině tehda, kdyby byl žalovaný úraz její přivodil úmyslně (§ 45 úr. zák.). Toho však žalobkyuě ani netvrdí. Bylo proto žalobní nárok, pokud jej žalobkyně opírala jedině o to, že žalovaný jako majitel psa opomenul jej řádně opatřiti, zamítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvody:

Předeslati dlužno, že § 1 zákona ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. pro rok 1888 doznal změny zákonem ze dne 10. dubna 1919, čis. 207 sb. z. a n., byv v jeho čl. 2 novým zněním nahražen, v němž předpis pro tento spor rozhodný zní nyní: »všichni dělníci ....... zaměstnaní v továrnách a ..... « (vypočítávají se podniky jiných druhů) »jsou pojištěni proti následkům úrazu přiházejících se při provozování podniku (úrazu podnikových)«, kdežto § 5 ve znění zákona ze dne 21. srpna 1917, čis. 363 ř. zák. zůstal nezměněn, nebyv dotčen ani zákonem čís. 207 sb. z. a n. pro rok 1919, ani dalším zákonem ze dne 12. srpna 1921, čís. 300 sb. z. a n. a konečně, že zákon čís. 207/1919 sb. nabyl v celém rozsahu účinnosti dnem 1. července 1919 (vl. nař. ze dne 19. května 1919, čís. 336 sb. z. a n.), tedy ještě před sporným úrazem, jenž se přihodil dne 23. října 1920. Úrazům v podniku se přiházejícím klade § 5 v doslovu zákona čís. 363/1917 na roveň jisté úrazy, přihodivši se mimo podnik, ale o takový tu nejde. Aby úraz byl pokládán za podnikový, nežádá se nic více, než aby se přihodil při provozování podniku, t. j. když dělník byl v podniku za účelem vykonávání svého zaměstnání. A to v tomto případě dopadá, neboť žalobkyně zaměstnána jest v továrně žalovaného ve výpravně, a v době úrazu měla jíti na pošlu pro balíky, došla si do kanceláře pro nákladní listy a šla na dvůr hledat dělníky, kteří by s ní na poštu šli. Jakým způsobem se úraz stal, je dle doslovu zákona, jenž o jeho původu, druhu a způsobu vůbec nemluví, docela lhostejno. Žádá se prostě úraz. Je tedy lhostejno, že pes, jenž žalobkyni kousl, byl chován k vuli tomu, by v noci továrnu hlídal, a sloužil tedy k účelům podniku, neboť, kdyby to mělo býti rozhodným, muselo by se ovšem logicky dojíti k výsledku, že tu o úraz podnikový nejde, protože úraz stal se ve dne, kdy pes podniku nesloužil. V pravdě však byl by tu úraz podnikový i tehdy, kdyby pes s podnikem neměl nic společného a byl pouze chován v domácnosti podnikatelově, nebo byl třeba i psem docela cizím. Stačí každý úraz, jen stal-li se při provozování podniku, t. j. při podnikovém zaměstnání dělníka. Zákon jest dán ve prospěch dělníka, i jest to dvojí veliká výhoda, kterou mu přináší: jednak jest dělník zajištěn proti úrazu i tehdy, kdy podnikatel by zaň neručil na př. zde, kde by žalovaný dle §u 1320 obč. zák. zodpověděn nebyl, jednak není uspokojení jeho nároku odvislé od osudu podnikatelova jmění, nýbrž jest zabezpečeno pro vždy. Zákon tedy nesmí již v zájmu dělnictva samého ve svém dosahu býti omezován výkladem, odporujícím jeho duchu a tendenci, třeba z nahodilých příčin v konkrétním případě, jako zde, dělník by to pokládal pro sebe za výhodné. Jde-li však o úraz podnikový, není žalovaný dle §u 46 úr. zák. z následků úrazu vůbec práv a § 1320 obč. zák. nepřijde na řadu.

Citace:

Rozhodnutí č. 2214. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 156-159.