Čís. 2227.

Byla-li pohledávka postoupena bance k inkasu, vznikl mezi bankou a postupitelem poměr zmocnitelský. Banka nezachovala se dle §u 1009 obč. zák., přijala-li placení v cizozemsku (v korunách rakouských), ač dle zákonných předpisů bylo platiti v tuzemsku.
(Rozh. ze dne 31. ledna 1923, Rv I 792/22.).
Popisem ze dne 20. ledna 1919 postoupil žalobce (tuzemská firma) žalované (tuzemské bance) pohledávku za firmou W. s příkazem, by zaslala účet firmě T. v Berlíně. Pohledávka byla dlužnicí uznána a splatná v Praze. Banka příkazu vyhověla a firma T. zaplatila pak pohledávku ve srozumění se žalovanou, poštovní spořitelnou ve Vídni, v době, kdy již vzhledem k nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n.. nebylo možno vplat převésti do tuzemska. Žalobě, jíž se žalobce mimo jiné domáhal, by mu žalovaná připsala k dobru postoupenou pohledávku v Kč, procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.

Důvody:

Dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s. jest opodstatněn. Odvolací soud neuznal žalobu za důvodnou proto, že dle jeho názoru žalovaná banka své povinnosti, která prý pro ni vyplývala z postupu pohledávky
a z příkazu postupitelova při postupu, by zaslala k inkasu postoupený účet za firmou W. firmě T. v Berlíně, vyhověla úplně tím, že poslala postoupený účet posléz jmenované firmě a že ji vyzvala, by platila dlužnou částku jen u ní. Pakliže firma T. zaplatila dlužný účet u Vídeňské poštovní spořitelny, ačkoli ji žalovaná banka k tomu nevyzvala, a jí složní lístek neposlala, a pakliže vede žalovaná pro žalobce následkem zákazu převodu v korunách splatných, soukromých pohledávek z cizozemska do Československa (nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n.) došlou úhradu za postoupenou pohledávku na účtě rakouských korun, není to dle názoru odvolacího soudu vinou žalované a proto nemůže žalobce, jak činí v žalobě, žádati, by mu úhrada postoupené pohledávky byla žalovanou účtována v korunách československých, aby jeho dluh byl uznán po právu neexistujícím a aby mu žalovaná vydala krycí směnku na 40 000 Kč. Avšak toto stanovisko napadeného rozsudku není správné. Ježto pohledávka za W. byla, jak je nesporno, postoupena žalované bance k inkasu, tedy na účet žalobcu, nastal mezi žalovanou bankou a žalobcem ohledně věřitelských práv u postoupené pohledávky poměr mandátní. I byla žalovaná banka vůči žalobci ve výkonu věřitelských práv, tedy také co se týče přijetí placení, povinna zachovati přesnost a vynaložiti píli a poctivost, jak uložena je mandatáři v §u 1009 obč. zák. a dbáti pečlivosti řádného obchodníka, jak stanoví čl. 282 obch. zák. škodlivé následky opomenutí těchto povinností postihovaly žalovanou (§ 1012 obč. zák.). Je tedy otázka, zdali žalo- váná banka při výkonu věřitelských práv u postoupené pohledávky zachovala se, jak právě bylo uvedeno. V úvahu přichází přijetí placení pohledávky. Tuto otázku nutno zodpověděti záporně. Je nesporno, že postoupená pohledávka vzhledem k doložce na účtě »zahlbar und klagbar in Prag« byla splatna v Praze. Odpovídalo tedy přesnému a pečlivému inkasu pohledávky, by placení se stalo a bylo přijato v uvedeném splništi. K této přesnosti a opatrnosti při přijetí placení byla žalovaná přímo nutkána, any valutové poměry v době placení pohledávky — v únoru 1919 — byly neurovnané a nejisté. Zákaz převodu pohledávek, vydaný shora citovaným nařízením, nebyl placení postoupené pohledávky ve splništi na překážku, neboť jak věřitelka, totiž žalovaná banka, tak i dlužnice W. měly sídlo v Československu. Jinde také než ve splništi přijati placení žalovaná dle §u 1413 obč. zák. nemusila. Neodpovídalo tedy uvedené shora povinnosti žalované, pečlivě dbáti toho, by byla postoupená pohledávka řádně zaplacena, přijala-li placení jinde než ve splništi, zejména v cizozemsku. Žalobce z tohoto jednání újmu míti nemůže. Ježto není pochybnosti, že při řádném přijetí placení, to jest při placení v Praze, měl by žalobce úhradu za postoupenou pohledávku nikoli v měně rakouské, nýbrž československé, byl by jeho
dluh u žalované banky, jak žalovaná připustila, zaplacen. Na kterém účtě by byla úhrada u žalované banky pro žalobce vedena, zdali na účtě běžném či na účtě postoupených pohledávek, je vedlejší, protože dle bodu 4. odstavce posledního obchodních podmínek, platných u žalované, pokládají se veškeré účty komitentu jen za části jednotného účtu.

Citace:

Rozhodnutí č. 2227. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 181-182.