Čís. 2566.

Zjištěna-li obecná obchodní hodnota zboží (§ 88 žel. dopr. ř.) v cizí
měně, jest ji vyplatiti v Kč dle kursu ke dni reklamace.
(Rozh. ze dne 2. května 1923, Rv I 1472/22.) Zboží, jež bylo žalobci odesláno z Vídně dne 19. dubna 1920, žalobce v Plzni nedošlo. K reklamaci žalobce ze dne 7. října 1920 poukázala mu dráha 23.280 Krak. (hodnotu zboží v den odeslání), jíž žalobce
nepřijal, nýbrž domáhal se na dráze žalobou zaplacení 9.916 Kč, jež
byl za zboží zaplatil. Oba nižší soudy žalobě vyhověly, odvolací soud z těchto důvodů: Řešiti jest jedině otázku, v jaké
měně a dle jakého kursu žalovaná podle §u 88 žel. dopr. ř. povinnou
jest, žalobci zaplatiti obecní obchodní cenu ztraceného zboží, jak zjištěna byla dnem jeho podání k dopravě. Jelikož zboží podáno bylo k železniční dopravě ve Vídni, zjištěna a vyjádřena byla jeho cena v den
podání v rakouských korunách. Pro měnu, ve které tuto cenu dle §u 88
žel. dopr. ř. hraditi jest, směrodatným jest dle čl. 324 obch. zák. a
§u 905 obč. zák. místo splniště, kterým jest v tomto případě Plzeň jako
místo, kde dle dovozní smlouvy zásilku bylo adresátu doručiti. Jelikož
však rakouské koruny ode dne podání zboží (10. dubna 1920) valně
v ceně klesly, řešiti jest otázku, v jaké relaci povinna jest strana žalovaná zaplatiti žalobci hodnotu ztraceného zboží, zjištěnou dnem 19.
dubna 1920 na 23.580 kor. rak., v korunách československých. Soud
první stolice zodpověděl tuto otázku dle správné zásady, že žalobce
musí placením uveden býti do téhož hospodářského stavu, ve kterém
by se býval nacházel, kdyby ztracené zboží byl dostal, to jest, že musí
dostati v penězích hodnotu, kterou představovala obecná obchodní hodnota zboží v den a na místě podání k dopravě. Této zásadě odpovídá
jedině, že dostati se musí žalobci v československých korunách peníze
takového, jaký se rovnal 23.580 korun rakouských dle jich kursu v den
podání zboží, to jest, jak zjištěno, 9.915•40 korun československých.
Tento poslednější peníz převyšuje ovšem dnes co do hodnoty daleko
23.580 korun rakouských, následkem nesmírného klesnutí kursu koruny rakouské, než nehledíc k tomu, že žalobci dostává se v československých korunách jen to, co svého času za zboží zaplatil, odpovídá úplně zásadám občanského práva o náhradě škody, že rozpjetí
mezi tehdejší hodnotou rakouské koruny a hodnotou nynější musí jíti
na vrub dlužníka, který octl se ohledně plnění své náhradní povinnosti
v prodlení. Za den splatnosti tohoto závazku považovati jest den,
v kterýž žalobce svůj požadavek na odškodnění žalované dráze ohlásil
(7. října 1920), neboť od podání zboží (19. dubna 1920) do onoho
dne uplynula dávno již lhůta třicetidenní v §u 90 žel. dopr. ř., stanovená, po jejíž uplynutí nutno zboží pokládati za ztracené, a dráze náleželo proto náhradu za toto zboží bez prodlení dáti. Jak zjištěno, vyřídila však dráha reklamaci žalobce teprve dne 29. srpna 1921, nabízevši mu jako náhradu 23.580 rakouských korun, což žalobce, jelikož
neodpovídá to hodnotě zboží v den podání, právem odmítl, a žalovaná
dráha jest tudíž ode dne 8. října 1920 s plněním svého závazku v prodlení a stíhají ji tudíž z tohoto důvodu následky klesnutí rakouské
valuty od tohoto dne. Pouhé úroky z prodlení, které žalovaný erár žalobci nabízel, nevyvažují samozřejmě tohoto kursovního rozdílu. Jest
ovšem pravda, že škoda z opožděného plnění peněžitého závazku záleží z pravidla v ušlých úrocích a nahražuje se v podobě úroku z prodlení (§ 1333 obč. zák.), to však jen za předpokladu, že jistina sama zůstala táž. Není-li tomu tak, jako v tomto případě, není úrokem z prodlení účinek prodlení vyrovnán.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil
věc procesnímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud převzal zjištění procesního soudu, že obecná obchodní cena ztraceného zboží rovnala se 23.580 K rak., a že žalobce
zapravil 9915 Kč 40 h podle kursu plativšího 30. srpna 1919 pro
9205 K rak. 26 h a dne 16. dubna 1920 pro 14.148 K rak. Jest dále
všeobecně známo, že kurs Krak. neustále klesal, a je proto jisto, že
23.580 Krak., jež žalovaná strana nabídla žalobci 29. srpna 1921 na
úhradu škody za ztracené zboží, nerovnalo se již 9915 Kč 40 h, jež
zapravil žalobce za zboží. Sporno je, zda žalobce je skutečně povinen,
spokojiti se s těmito 23.580 Krak na úhradu celé škody, či zda může na
žalované straně požadovati zaplacení 9915 Kč 40 h. Odvolací soud
odsoudil žalovanou stranu k zaplacení této částky, vycházeje z názoru,
ze žalobce musí býti uveden do hospodářského stavu, jako kdyby byl
obdržel zboží, t. j. že musí dostati tolik, kolik představovala obecná
hodnota obchodní zboží v den a na místě podáni jeho na dráhu. Z toho
dovozuje odvolací soud, že dostati se musí žalobci částky v Kč rovnající se částce 23.580 Krak. dle kursu v den podání zboží. Ve skutečnosti
bylo placeno podle kursu ze dne 30. srpna 1919 a 16. dubna 1920,
kdežto zboží bylo dáno na dráhu 19. dubna 1920. Tento omyl je však
pro spor bezvýznamným. Nesprávným je též názor odvolacího soudu,
že při posouzení věci je přihlížeti k zásadám občanského práva o náhradě škody. Pro sporný případ platí zvláštní ustanovení železničního
dopravního řádu, a sice, pokud jde o výši škody, jest se říditi §em 88
tohoto řádu. Nerozhodnut zůstává kurs, podle něhož jest přepočítati
obecnou obchodní hodnotu zboží, vyjádřenou v Krak., na tuzemskou
měnu. Žalobce pokládá za rozhodný kurs dne, kdy zboží bylo podáno,
žalovaná strana uznává kurs dne výplaty, stotožňujíc jej v opravném
řízení s kursem dne dospělosti pohledávky (31. dnem po uplynutí dodací lhůty). Mimo to zastává názor, že může býti uznána povinnou
pouze k placení úroku z prodlení, nikoli kursovního rozdílu, že tento
stíhá podle §u 1311 obč. zák. stranu, v jejímž jmění se udál. S těmito
náhledy nelze souhlasiti. Pro zjištění správného kursu může býti rozhodna pouze doba, kdy vznesen byl náhradní nárok pro ztrátu zboží.
To nebylo zajisté v den odeslání zboží, kdy byla sjednána dopravní
smlouva, poskytující pouze nárok na splnění, t. j. dopravu odeslaného
zboží do místa určení. Náhradní nárok vzniká ztrátou zboží, ježto však
nelze den ztráty zjistiti, ustanovuje železniční dopravní řád v §u 90
dobu, kdy je zboží považovati za ztracené, a lze jej uplatniti nejdříve
po uplynutí této lhůty reklamací podle §u 98, t. j. ohlášením náhradního nároku. Teprve tímto ohlášením projeví poškozená strana úmysl,
domáhati se náhrady škody v určité výši, jímž určuje se poměr mezi
poškozenou stranou a dráhou, povinnou k náhradě škody, které je tím
dána možnost zaujati právní stanovisko k ohlášenému nároku, a tento den je proto rozhodným pro určení dalších důsledků, mezi nimi i kursu
měny. Záleží proto na poškozeném, by uplatňoval co nejrychleji náhradní nárok, chce-li se vyhnouti ztrátám, vyplývajícím z případného
poklesu kursu v případě, že obecná obchodní hodnota je vyjádřena
v cizí měně. Vyžaduje toho zásada slušnosti vůči dráze, by v případě,
že kurs cizí měny rychle klesá, nebyly náhradní nároky uplatňovány
teprve na konci reklamační lhůty, neboť byla by tím odňata dráze možnost uplatniti případné postihové nároky proti cizí dráze v čas, t. j.
dokud kurs příliš nepoklesl v poměru k počátku reklamační lhůty. Z téhož důvodu nelze však přistoupiti na názor žalované strany, že by postačil kurs dne výplaty a že by poškozená strana měla se spokojiti
s úroky z prodlení. Odporovalo by stejně zásadě slušnosti, kdyby dráze
byla dána volnost bez ohledu na klesající kurs vyříditi reklamaci na př.
po uplynutí více než 9 měsíců, jako v tomto případě, a nahraditi straně
pouze úroky z prodlení, ač plnění samo uplynutím delší doby stalo se
takřka bezcenným, což přirozeně platí potom i o těchto úrocích. Podle
této zásady bylo rozhodnouti i v této sporné věci. Přísluší proto žalobci
jako náhrada škody za ztracené zboží částka v Kč rovnající se částce
23.580 Krak. podle kursu jich v den reklamace, t. j. 7. října 1920.
Částku tuto nebylo možno hned stanoviti, ježto kurs ten musí býti dodatně zjištěn. Nebylo proto možno ve věci ihned rozhodnouti a to ani
zamítnutím žaloby ohledně nezjištěné dosud částky, o niž sníží se zažalovaná částka přepočtením na nižší kurs, ježto snížení zažalované částky
může míti význam pro výměru útrat sporu. Bylo proto nutno rozsudek
zrušiti a naříditi doplnění sporu zjištěním kursu v den reklamace a výměrou náhrady škody podle tohoto kursu.

Citace:

Rozhodnutí č. 2566. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 753-756.