Čís. 2171.Jedině prodatel jest vůči vyměřovacímu úřadu povinen zaplatiti dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti (cis. patent ze dne 29. prosince 1915, čís. 83 z. zák), třebas dle smlouvy ji má hraditi kupitel. Za- plativ ji, má náhradní nárok proti kupiteli. V řízení ukládacím jest zástupcem kupitelovým a jest povinen činiti případné námitky. Nezachoval-li se jako řádný zástupce, nemůže požadovati náhradu na kupiteli potud, pokud pro jeho nebedlivost byla dávka vyměřena příliš vysoko, o čemž důkaz provésti náleží kupiteli.(Rozh. ze dne 16. ledna 1923, Rv I 1427/22.).Smlouvou ze dne 2. srpna 1919 prodal žalobce pozemky žalovaným, kteří se dle odstavce VII. trhové smlouvy zavázali zaplatiti dávku z přírůstků hodnoty. Podávaje přiznání ku vyměření dávky z přírůstku hodnoty, udal žalobce počáteční hodnotu pozemků 21 000 K. Vyměřovací úřad stanovil však počáteční hodnotu 9 000 K, což žalobci oznámil s výzvou ku případnému podání námitek a když žalobce námitek nepodal, vyměřil dávku 4 950 Kč 94 h. Obdržev platební příkaz, zaslal jej žalobce žalovaným s výzvou, by dle úmluvy dávku zaplatili. Žalovaní uplatili však na dávku pouze 2 320 Kč a když žalobce byl sám nucen zaplatiti zbytek zemskému inspektorátu, domáhal se náhrady zaplaceného zbytku na žalovaných. Oba nižší soudy žalobě vyhověly, odvolací soud mimo jiné z těchto důvodů: Žalobcovo zavinění spatřují odvolatelé v tom, že žalobce za ukládacího řízení nepodal námitek proti výměru, kterým mu bylo oznámeno, že vyměřující úřad míní vzíti za základ při vyšetření přírůstku jakožto hodnotu nabývací v den 1. ledna 1903 9000 K, ačkoliv ve svém původním přiznání uvedl hodnotu nabývací mnohem vyšší, přiměřenou 21 000 K, 1500 K za jeden korec. Kdyby žalobce ve stanovené lhůtě byl podal námitky, byl by dle vývodů odvolacích platební rozkaz zněl pouze na 2320 K, které žalovaní zapravili; poněvadž tak neučinil, zavinil si škodu svou nedbalostí a nemá proto nároku na nedoplatek. Z toho, co uvedeno a se zřetelem k výtěžkům řízení je patrno, že mezi stranami nebylo ujednání, jakým způsobem postupovati má žalobce v řízení ukládacím, a dlužno proto zkoumati důvodnost námitek žalovaných jediné podle ustanovení §§ 1295 a násl. obč. zák., v nichž vyslovena jest zásada, že každý nahraditi musí škodu, kterou jinému svou vinou byl způsobil. Vznik závazku к náhradě škody z činů nedovolených předpokládá tudíž v prvé řadě čin sám o sobě, tedy dle všeobecných právních předpisů, který může býti buď positivního neb negativního rázu (opomenutí), k čemuž dlužno ještě připomentuti, že povinnost k náhradě škody nastává jen tehdá, když jest tu nejen bezpráví objektivní, nýbrž i subjektivní (vina). §§ 1295, 1306 a 1311 obč. zák. Dle těchto zásad řešiti jest otázku, zdali v tom, že žalobce nepodal námitek proti zmíněnému výměru, lze spatřovati čin, který by mohl závazek k náhradě škody založiti. Dle přesvědčení soudu odvolacího dlužno tuto otázku v souhlase se soudem prvým zodpověděli záporně. Úřad, dávku vyměřující, neshledav případným udání žalujícího v příčině hodnoty nabývací, po provedeném úředním šetření oznámil žalobci podle ustanovení patent ze dne 29. prosince 1915 čís. 83 z. z..) jaké ocenění (9000 K) by bylo dle jeho mínění přiměřené a zároveň ho vyzval, aby ve lhůtě o předpokládané hodnotě se vyjádřil, ježto by jinak dávka vyměřena byla na základě úředně předpokládané hodnoty. Pakliže žalobce, pokládaje úředně předpokládanou hodnotu za správnou a přiměřenou, proti výměru námitek nepodal, nelze v tomto jednání (opomenutí) spatřovati bezprávný čin po rozumu § 1293 obč. zák.; vždyť rozhodnutí o tom, zda mají námitky býti vzneseny čili nic, záviselo na svobodném a neobmezeném uvážení a rozhodnutí žalobce, který ve směru tomto nebyl vázán ani trvajícím snad obligačním poměrem a ani podle zákona neměl povinnosti k positivnímu činu. Poněvadž tedy žalobcovo jednání neodporuje objektivnímu právu, nemůže založiti závazek, když zde není žádného zavinění. Tuto zásadu vyslovil také zákon jasně v § 1305 obč. zák., dle něhož ten, kdo užije práva svého v mezích zákona, není práv ze škody, která jinému z toho vzešla.Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.Důvody:Žalobce, jenž prodal žalovaným smlouvou ze dne 2. srpna 1919 pozemky za 34 000 Kč, byl dle §u 15 řádu, jímž zavedena zemská a obecní dávka z přírůstků hodnoty nemovitostí, příloha 2 k cis. patentu ze dne 29. prosince 1915, čís. 83 z. zák. povinen, zaplatiti zmíněnou zemskou dávku. Na této zákonné povinnosti nezměnilo se ničeho tím, že žalovaní v 7. odstavci smlouvy převzali závazek, zapraviti dávku; přes to zůstal vůči vyměřovacímu úřadu jediný žalobce povinnou stranou, jen s ním mohl úřad jednati a jen s ním také jednal. Ustanovení 7. odstavce trhové smlouvy mělo tedy pouze ten právní význam, že žalovaní nahradí žalobci dávku, která mu bude předepsána, po případě jím zaplacena, nebo že sami za žalobce ji zaplatí. Z toho však zároveň plyne, že žalobce byl v ukládacím řízení do jisté míry zástupcem žalovaných a proto povinen, hájiti jejich práv a zájmů, když se jim k tomu nedostávalo oprávnění, a že, zanedbal-li tuto povinnost, ručí za škodu, která žalovaným z toho vzešla, po případě nese sám škodu bez nároku na náhradu proti žalovaným. Opačný názor nižších soudů jest mylným. Kdyby byl tedy žalobce svým chováním dal příčinu k tomu, že dávka byla nesprávně vyměřena, zejména nepodáním námitek dle §u 18 odstavec třetí dávkového řádu proti nabývací hodnotě, vyměřovacím úřadem předpokládané, a jemu oznámené, byl přivodil, že základ pro vyměření dávky a tím i dávka sama byly stanoveny příliš vysoko, mohl by na žalovaných žádati jen náhradu té částky, kterouž by byla dávka vyměřena bývala, kdyby se byl správně a náležitě zachoval. Potud lze dovolatelům dáti za pravdu. Na žalovaných však bylo, by prokázali, že a do jaké míry bylo žalobcovo chování skutečně příčinou toho, že dávka byla vyměřena příliš vysoko. Toho důkazu žalovaní neprovedli a v pravdě o něj se ani nepokusili. Uvedli v odvolacím spise, jako nesporné, že zemský inspektorát vyrozuměl žalobce, že určil nabývací hodnotu ke dni 1. ledna 1903 penízem 9000 Kč. Šlo tedy o případ §u 8 odstavec třetí dávkového řádu a proto bylo při stanovení výše dávky vzíti za základ rozdíl mezi zcizovací hodnotou pozemků v roce 1919 a obecnou hodnotou pozemků dne 1. ledna 1903. Že pak peníz 9000 Kč, předpokládaný vyměřovacím úřadem, neodpovídal obecné hodnotě pozemků ze dne 1. ledna 1903, žalovaní nenamítali ani v první stolici, ani v řízení opravném, nýbrž vždy a vždy jen tvrdili, že pozemky měly v roce 1912 hodnotu 21 000 Kč (21 600 Kč), kterouž prý také žalobce uvedl ve svém odvolání, — nabízejíce o tvrzené — dle toho, co uvedeno, však nerozhodné — hodnotě pozemků v roce 1912 pouze důkaz svědky, kteří samozřejmě nebyli by ostatně ani povoláni, určovati hodnotu pozemků. Proto nelze spatřovati neúplnosti odvolacího řízení po rozumu §u 503 čís. 2 c. ř. s.. v tom, že také odvolací soud odmítl nabízený důkaz jako nerozhodný. Když však žalovaní neprokázali, že bylo žalobcovo chování příčinou toho, že dávka byla vyměřena příliš vysoko, zůstává při smluveném závazku, zapraviti celou dávku z přírůstku hodnoty koupených pozemků, a poněvadž není sporu o tom, že odmítli zaplacení částky 2630 Kč 94 h, byli bez právního omylu (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) take soudem druhé stolice odsouzeni podle žaloby.