Čís. 2224.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
Soukromá výzva manžela k návratu nenahražuje soudní výzvy, předepsané §em 13 písm. c) rozl. zák..
»Úklady« (§13 písm. d) rozl. zák.) rozumí se jednání záludné, mající za účel, způsobiti vážnější poruchu zdraví. Nespadá sem pouhé zlé nakládání.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1923, Rv II 336/22.).
K žalobě manželky bylo manželství oběma nižšími soudy rozloučeno z viny obou stran. Odvolání žalobkyně nevyhověl odvolací soud mimo jiné z těchto důvodu: Na rozluku pro zlomyslné opuštění nemohl první soud uznati, ježto žalovaný nebyl k návratu do společné domácnosti soudně vyzván. Soudní výzva k návratu je však dle §u 13 písm. c) podmínkou rozluky pro zlomyslné opuštění. Výzva soukromá nestačí. Pro úklady o zdraví rovněž nebylo lze manželství rozloučiti. Nebylo ukládáním o zdraví, nýbrž jen zlým nakládáním, když žalovaný při hádce dne 1. listopadu 1920 popadl žalobkyni za krk a ji škrtil. Dle
lékařského vysvědčení z následujícího dne nebylo již na žalobkyni objektivně nic shledáno; nepatrná oděrka na lalůčku ucha pocházela od škrábnutí náušnicí.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobkyně mimo jiné z těchto

důvodů:

Výtka nesprávného posouzení věci po stránce právní směřuje proti
výroku, že na rozluce mají vinu oba manželé a s tím souvisí i výtka další, že nebylo uznáno na rozlukové důvody zlomyslného opuštění (§ 13 písm. c) rozl. zák.) a ukládání o zdraví (§ 13 písm. d) rozl. zák.). Že na rozluku z důvodu zlomyslného opuštění nebylo možno uznati, poněvadž tu není záležitosti soudní výzvy manžela k návratu, vyložil soud odvolací zcela správně, zákon v §u 13 písm. c) klade jako podmínku práva, žalovati o rozluku, dvě náležitosti, jednak zlomyslné opuštění, jednak soudní výzvu k návratu, takže jen tehdy, když obě tyto náležitosti jsou splněny, povstává právo o rozluku z tohoto důvodu žalovati. Žádá-li pak zákon výslovně soudní výzvu k návratu, nemůže tato soudní výzva býti nahražena výzvou soukromou. Požadovaná forma soudní výzvy má svůj význam, intervence soudu dodává výzvě solenního rázu a zvláštního důrazu, jakých přirozeně výzva osobou soukromou míti může. Ani ohledně rozlukového důvodu §u 13 písm. d) rozl. zák. nelze dáti za pravdu dovolání, které ve výstupu ze dne 1. listopadu 1920 shledává ukládání o zdraví; zcela správně označil soud odvolací chování se žalovaného jako pouhé zlé nakládání a stačí poukázati na přiléhavé důvody rozsudku odvolacího. Již z toho, že zákon rozeznává mezi zlým nakládáním (§ 13 písm. e) a úklady o život nebo zdraví (§ 13 písm. d), plyne, že pojmy ty nejsou totožné. Slovní význam výrazu »ukládání«, »úklady« poukazuje zřejmě na skutečné, tajné, záludné nebo potměšilé jednání, a nelze proto ve zlém nakládání projeveném přímým útokem vzhledem k otevřené zřejmé povaze takového útoku shledati úklady. Konečně poukazuje postavení ukládání o život vedle ukládání o zdraví v § 13 písm. d k tomu, že se musí jednati o nějakou vážnější poruchu zdraví, o niž se ukládá, než jest povrchní uškrábnutí nebo nepatrná oděrka ucha, jakou v tomto případě mělo zlé nakládání v zápětí.

Citace:

Rozhodnutí č. 2224. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 177-178.