Čís. 2560.

Ustanovení §u 39 čís. 2 ex. ř. lze užíti pouze tehdy, byl-li soudce, povoluje exekuci, vzhledem k obsahu exekučního návrhu v omylu o skutkových okolnostech, nikoliv, šlo-li o omyl právní. Právoplatně povolenou exekuci na mzdu horníka pro zákonné výživné nelze dle §u 39 čís. 2 ex. ř. zrušiti s poukazem k §u 207 horn. zák.
(Rozh. ze dne 2. května 1923, R I 1369/22.)
Na horníkovu mzdu byla právoplatně povolena exekuce ku vydobytí zákonného výživného manželčina. Žádosti dlužníka o zrušení exekuce soud prvé stolice vyhověl, poukázav k plenárnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. května 1922, čís. pres. 85/22. Rekursní soud návrh zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu
Důvody:
Pravda, že plenárním usnesením ze dne 16. května 1922 Pres. 85/22 nejvyšší soud rozhodl, že § 207 hor. zák., jenž na mzdu horníků nedopouští exekuce, nedoznal změny zákonem ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n., i nebylo tedy třeba, by dovolací rekurs opakováním důvodů usnesení toho teprve to dokazoval. Avšak, jak sám dovolací rekurs oproti rekursnímu soudu, jenž tu vychází z §u 91 obč. zák., správně zdůrazňuje, jde zde především o otázku formelního práva, a ta se musí vůči stanovisku stěžovatelovu, s nímž dlužno vycházeti z onoho plenárního rozhodnutí, že na hornickou mzdu exekuce je nepřípustná, postaviti tak, kdy právoplatně povolená exekuce může býti dle §u 39 čís. 2 ex. ř. zastavena. Aby otázka dostatečně objasněna byla, dlužno si uvědomiti nejprve význam právoplatného rozhodnutí, jež se stalo proti právu, a ten lze nejlépe osvětliti na případu §u 42 j. n. Tento praví sice: Odstavec prvý: Je-li věc odňata buď vůbec tuzemskému soudnictví nebo aspoň řádným soudům, tu se má, jakmile se to postřehne, ať se tak stalo v kterékoli stolici, ihned z moci úřední nepřípustnost pořadu práva vysloviti a řízení jako zmatečné zrušiti. Odstavec druhý: Nicméně jest tento výrok nepřípustným a státi se nesmí, je-li tu závazné rozhodnutí o otázce přípustnosti pořadu práva, které ji zodpovědělo kladně (že pořad práva přípustný je). Závazné je rozhodnutí vůbec a pro vždy, je-li v právní moci; není-li v právní moci, ruší se závaznost změnou jeho ve vyšší stolici. Je-li tu tedy takové závazné rozhodnutí, tu, ačkoli je mylné, přece protiprávní stav zůstane v platnosti a chyba nebude napravena. To je význam pravomocnosti rozhodnutí. Rozhodnutí takové však je tu vždy, kdykoli soudce si otázku přípustnosti či nepřípustnosti pořadu práva uvědomil, ať na námitku nebo sám od sebe, a rozhodl se pro přípustnost, ať už tak učinil ve výroku samém nebo toliko v důvodech. Rozdílu ovšem nečiní, zdali rozhodnutí nabylo právní moci proto, že si do něho nebylo stěžováno, či že bylo vyšší stolicí potvrzeno. Co se týče §u 39 čís. 2 ex. ř., tu jest rovněž především jasno, že, bylo-li učiněno ve smyslu jeho předpisu rozhodnutí, že exekuce na ten který majetkový předmět jest přípustná, je tím, jakmile rozhodnutí nabylo právní moci, otázka na vždy rozhodnuta, třeba to bylo rozhodnutí mylné, a nelze se opětně k věci vraceti, zrovna tak, jako když rozhodnuto bylo, že přípustná není, tvoří to ohledně předmětu toho právo pro vždy, třeba že rozhodnutí je mylné. Neboť na snadě jest a vůbec popírati se nedá, že, když jednou pravomocné rozhodnutí tu jest, nemůže býti zvráceno, sice by nastala naprostá nejistota právní, které se právě zásada o věci rozhodnuté vyvarovati hledí. Proto ustanovuje nejen § 240 c. ř. s., že k rozsouzenosti věci dlužno hleděti v každém období sporu z úřední povinnosti, nýbrž také § 425 c. ř. s., jenž podle §u 78 ex. ř. platí právě i v exekučním řízení, že na svá usnesení je soud vázán, nejsou-li pouhými řídícími opatřeními, jakým ovšem povolení exekuce není. Ale vázána je na ně i vyšší stolice, leda že by šlo právě o vyřízení opravného prostředku proti nim, a každý jiný soud, To je tak pronikavá zásada, že sám § 42 j. n. nemohl ji zneuznati, ačkoli mu šlo o to, by co možná vyvaroval se aspoň takovým protiprávnostem, jako je rozhodnutí věci, jež na soud vůbec nenáleží. Pakliže však o přípustnosti nebo nepřípustnosti exekuce na ten který předmět rozhodnouti možno jenom jednou, ale takové rozhodnutí může se státi a zpravidla se i děje mlčky hned povolením exekuce, nastává otázka, kdy tomu tak jest. A od zodpovědění této otázky, kdy povolení exekuce kryje v sobě zároveň rozhodnutí o přípustnosti exekuce na ten který předmět, závisí vyřízení stížnosti, o niž jde. Povolí-li soudce, jako obyčejně, exekuci zabavením movitostí vůbec, aniž by movitosti ty jmenovitě a zvlášť poznačoval, poněvadž ani návrh tak nečiní, a výkonný orgán pak zabaví věci nezabavitelné, exekuci nepodléhající buď vůbec (§ 250—251 ex. ř.) aneb aspoň ne exekuci oddělené (§ 252 ex. ř., § 121 hor. zák., čl. XI. uv. zák. k ex. ř.), povolení exekuce neobsahovalo v sobě rozhodnutí o její přípustnosti, neboť soudce nevěděl, co bude zabaveno, že to budou věci, ohledně nichž je závada, a proto ovšem, sezná-li nezabavitelnost již z popisu věcí v zájemním protokole, zavede řízení za účelem zastavení exekuce na tyto předměty dle §u 39 čís. 2 ex. ř. hned sám od sebe, jinak, není-li to totiž ze zájemního protokolu patrno, teprv na návrh, a rozhodne o přípustnosti exekuce. Pakli že však návrh exekuční zní přímo na zabavení nezabavitelných věci, jež jmenovitě a zvlášť poznačuje, tak, že z poznačení toho nezabavitelnost jich je patrna na př. aby povolena byla exekuce zabavením všeho hospodářského příslušenství nemovitosti X, ať záleží v dobytku, zásobách píce a obilí, nebo nářadí a pod., a soudce to povolí, ať již pro to nějaké důvody jsou (na př. exekut věci rozprodává a vymáhající věřitel se na to odvolává a dovozuje, že, i když to zabaveno nebude, z reality to stejně zmizí a účelu, jejž zápověď odděleného zabavení sleduje, dosaženo stejně nebude), nebo nejsou, povolení exekuce je zároveň rozhodnutím o přípustnosti exekuce, a nemá tedy, jakmile zabavení právní moci nabylo, místa opětovné rozhodování o téže otázce, tedy ani ve smyslu §u 39 čís. 2 ex. ř. Rozhodnutí to jest arci protizákonné (§ 252 ex. ř.) a tudíž mylné (neboť rozprodávání příslušenství čeliti sluší vnucenou správou nemovitosti), avšak lze mu odpírati jen a jen cestou rekursu proti povolení exekuce, což však také úplně stačí, aniž by v tom dlužník mohl shledávati nějakou křivdu, že mu cesta k nápravě nezůstává otevřena pořád, neboť právní ochrana jen bdělým. Jinak ovšem, pokud jde o hypotekární věřitele a jiné třetí účastníky: ti mohou ještě vyloučení oněch věcí z mobilární exekuce žádati, neboť v poměru k nim o věci rozhodnuto nebylo, ale, je-li dražba neb vnucená správa nemovitosti již zavedena, věc neřeší tu soudce vedoucí mobilární exekuci. nýbrž soudce, u něhož se vede dražba nemovitosti (Neumann EO. 1910 str. 720, 441) neb vnucená správa, jenž ovšem rovněž sám od sobe zakročiti má (§ 39 předposlední odstavec ex. ř.). Ale zrovna tak se to má i při zabavení pohledávek, najmě služebních platů a mezd. Povolí-li soudce exekuci zabavením pohledávek dlužníkových, mezi nimi též roční renty v obnosu X u poddlužníka Y, později se objeví, že tato renta je vlastně výměnkem a tedy v míře §u 330 ex. ř. nezabavitelna, nebo že je to jedna z rent §u 291 ex. ř., jež též jsou jistou částí z exekuce vyňaty, nebo že jedna ze zabavených pohledávek patří mezi pohledávky §u 290 ex. ř., jež jsou úplně nezabavitelny, tu možno, protože povolení exekuce v sobě nezahrnuje rozhodnutí o její přípustnosti, exekuci zastaviti kdykoli potom dle §u 39 čís. 2 ex. ř. Pakliže však v návrhu výslovně bylo řečeno, že renta je výměnkem nebo jiná renta nebo pohledávka byla v návrhu úplně přesně poznačena tak, že se jeví jako jedna z rent §u 291 neb pohledávek §u 290 ex. ř., a soudce exekuci povolí tak, jak žádána, tedy výslovně na výměnek neb tu kterou rentu nebo pohledávku, je zároveň povolením tím rozhodnuto i o přípustnosti exekuce a možným jest jen rekurs, nikoli však pořad §u 39 čís. 2 ex. ř., ačkoliv je rozhodnutí to protizákonné. Co se zvláště týče služebních platů a mezd, bývalo to velmi pochybno a sporno, do jaké míry možno vésti na ně dle čl. IX. čís. 8 a 10 uv. zák. k ex. ř. a zákonů tam citovaných z roku 1873 a 1882 a 1888 exekuci, a známo, že v tom ohledu byly rekursy proti povolení exekuce na denním pořádku, avšak téměř neznámou věcí byly — návrhy a rozhodnutí dle §u 39 čís. 2 ex. ř. Neboť když soudce povolil exekuci uvědomí, že jde o služební plat nebo mzdu, rozhodl tím mlčky vždy zároveň i o přípustnosti té míry exekuce, v které ji povolil. A bylo by protimyslné, by tytéž stolice měly o věci rozhodovati po druhé a směly snad zaujmouti v pořadu §u 39 čís. 2 ex. ř. opačné stanovisko, než zaujaly v pořadu rekursu. Pořad §u 39 čís. 2 ex. ř. byl možným jen tehdy, kdy návrh udávil skutkový stav nesprávně, na př. že jde o trvalé ustanovení v soukromé službě (čl. 1. § 2 zák. z roku 1888), kdežto ve skutečnosti šlo o netrvale ustanoveného a tedy o mzdu ve smyslu §u 3 zákona z roku 1873. A tak se to má také v tomto případě: v návrhu a v povolení exekuce se výslovně praví, že se povoluje exekuce zabavením mzdу dlužníku jako horníku příslušející, soudce povolil ji tedy u vědomí správného skutkového stavu věci, věděl, že jde o mzdu hornickou, a příslušel tedy dlužníku proti tomu rekurs. Zdali ho užil či neužil, je lhostejno. Neužil-li, je právní mocí povolení exekuce tak právoplatně o otázce přípustnosti exekuce rozhodnuto, jako v případech, kde dlužník rekurs podal, avšak bez výsledku. Tak se na př. stalo v případě rozhodnutí ze dne 23. srpna 1921 č. j. R II 297/21 v hořejším plenárním usnesení citovaného: prvý soudce exekuci na hornickou mzdu povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl, ježto prý § 207 hor. zák. zákonem ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. nedoznal změny, nejvyšší soud však naopak cit. rozhodnutím exekuci povolil, obnoviv usnesení prvého soudce, poněvadž prý § 207 hor. zák. cit. zákonem změny doznal. Je možno o této otázce v téže věci rozhodovati ještě jednou, tedy po případě opačně? Zajisté nikoli, nemá-li právní řád sám v sobě býti rozdělen. Avšak to, že v tomto případě dlužník nebyl bdělým a rekursu nepodal, nemůže jeho postavení učiniti příznivějším než je postavení toho, kdo bdělým byl a rekurs podal, neboť usnesení exekuci povolující stalo se právoplatným tu jako tam: tu bezvýsledností rekursu, tam nepodáním jeho. Další cestě opravné je právní mocí položena závora v obou případech. Proč soud, jenž exekuci povolil, byl v právním omylu, je lhostejno: po zákoně ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. bylo to pravidelně mínění, že § 207 hor. zák. zákonem tím byl zrušen, dříve zakládalo se to na judikát čís. 145 býv. vid. nejv. soudu ze dne 22. března 1900, jenž pro výživné připouštěl z §u toho výjimku, nevšímaje si čl. IX. čís. 11 uv. zák. k ex. ř. Že hořejší plenární usnesení zaujalo mínění těmto názorům opačné, nemůže býti podnětem k zvrácení právoplatně povolených exekucí, neboť usnesení takové není zákonem a nemá účinku konstitutivního, nepůsobí zejména nižádným způsobem nazpět, jestiť to pouhý soudcovský výklad zákona, jenž nemá závazné moci, nýbrž může působiti jen váhou svých důvodů. Toliko zákonodárce mohl v §u 5 cit. zák. z roku 1920 dovoliti zrušení exekucí právoplatně povolených, což však učinil jen ohledně exekucí povolených dříve proti ustanovením, jež sám teprve předepsal, jež však dle hořejšího plen. usnesení hornických mezd se nedotkla. Doložiti dlužno, že Neumann k §u 39 čís. 2 ex. ř. (str. 179) praví, že »podnětem« k zastavení exekuce, v §u tom normovanému, může býti, jestliže soud omylem neb v neznalosti poměrů, »týkajících se předmětu exekuce, exekuci vůbec nebo v nepřípustném objemu povolil«; jaký to omyl může být, zda pouze skutkový či i právní, což je rozhodné, nepraví; skutkový ovšem na jevo vychází z neznalosti pravého stavu věci, jako v §u 197 tr. zák., kdežto § 326 obč. zák. mluví jen o omylu ve skutečnostech, ne neznalosti jich, ač i ji jistě míní. Omyl by tu na př. byl, když návrh exekuční udával trvalost zaměstnání dlužníkova, ač bylo ve skutečnosti netrvalé; neznalost pak, kdyby návrh neudával v té příčině ničeho, ve skutečnosti však poměr byl netrvalý, ale on povolil exekuci jako při trvalém. Rozh. býv. víd. nejv. soudu ze dne 7. dubna 1908 R II 885/8 (Právník 1909 str. 722 Ev. Bl. Nr. 10 k čl. IX. uv. zák. k ex. ř.), kde proti rozhodnutí prvého soudce, odepřevšímu zastaviti exekuci dle §u 39 čís. 2 ex. ř. proto, poněvadž prý u četníka nejde o »žold« (§ 3 zákona z roku 1882), nýbrž o plat, byl připuštěn rekurs ještě 3 měsíce po právní moci (!) a důvody jeho nelze žádným způsobem přijmouti, nemá-li právní řád býti naprosto rozvrácen a právní bezpečnost zničena. Výsledek všech těchto úvah je tedy ten: § 39 čís. 2 ex. ř. má pouze místo, byl-li soudce při povolení exekuce v omylu ohledně skutkových předpokladů přípustnosti exekuce, což se posoudí z obsahu exekučního návrhu — nemá však místo, byl-li soudce při povolení exekuce v právním omylu, bud’ zákon dobře neznaje nebo ho špatně vykládaje, neboť tu stačí úplně rekurs. V případě, o nějž jde, o skutkovém omylu nemůže býti, jak ukázáno, řeči.

Citace:

Rozhodnutí č. 2560. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 739-744.