Čís. 2747.

V tom, že nepominutelný dědic nebyl v závěti ustanoven dědicem, nýbrž jinak obmyšlen, nelze spatřovati vydědění.
(Rozh. ze dne 20. června 1923, R I 536/23.)
Žádosti zůstavitelovy dcery a jejích dítek o vyměření povinného dílu pozůstalostní soud nevyhověl a poukázal žadatelky na pořad práva. Rekursní soud usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu zůstavitelových vnuček.
Důvody:
Stěžovatelky vycházejí z mylného předpokladu, že jejich matka byla v závěti svého otce ze dne 19. června 1917 vyděděna. Tím, že někdo nebyl v poslední vůli ustanoven dědicem, nebyl ještě vyděděn. Vyděděním rozumí se projev vůle zůstavitele, že nepominutelný dědic má z některého zákonného důvodu pozbýti nároku na povinný díl. Tento projev může se státi výslovně, nebo také mlčky tím, že zůstavitel úplně pomine v závěti dědice nepominutelného. Zde však není takového projevu vůle. Zůstavitel zanechal v závěti ze dne 19. června 1917 své dceři Anně F-ové odkaz 1000 K v hotovosti a dále určil, že má doživotně bráti úroky ze 30 000 K. Jeho dcera Anna F-ová nebyla tedy vyděděna, t. j. zbavena veškerého nároku na pozůstalost, i nároku na povinný díl, nýbrž nanejvýš snad jen zkrácena v povinném dílu, a byla by proto mohla žádati po případě pouze doplnění povinného dílu. Tohoto práva se vzdala, jak nižšími soudy nyní právoplatně vysloveno — prohlášením, že přejímá odkaz 1000 K a odkaz práva, bráti doživotně úroky ze 30 000 K, — nároku na povinný díl neuplatňuje; — a jest úplně srozuměna s tím, aby pozůstalost byla odevzdána podle závěti. Z toho však plyne, že usnesení nižších soudů neodporují spisům, pokud se v nich uvádí, že Anna F-ová nebyla vyděděna, a že jest neodůvodněna též další výtka, že se rozhodnutí nižších soudů, jimiž stěžovatelky s nárokem na povinný díl byly odkázány na pořad práva — příčí zákonu, protože prý dle §u 780 obč. zák. vydědění Anny F-ové nemůže míti škodlivých právních důsledků pro její děti; neboť jakmile Anna F-ová vyděděna nebyla, nemá místa ustanovení §u 780 obč. zák.

Citace:

Rozhodnutí č. 2747. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 1103-1104.