Čís. 2143.

Náhradový zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n..
Vypovězená hospodařící osoba nemůže si stěžovati do účinnosti výpovědi proto, že nebyla doručena též opatrovníku svěřenství. Kterak lze se domáhati nápravy.
(Rozh. ze dne 9. ledna 1923, R I 1446/22).
Výpověď Státního pozemkového úřadu ze zabraného svěřenského majetku doručil soud prvé stolice pouze hospodařícímu majiteli, nikoliv též opatrovníku svěřenství. Rekursní soud nevyhověl stížnosti hospodařícího majitele.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.

Důvody:

Dovolací stížnost čelí proti tomu, že výpověď nebyla doručena též opatrovníku svěřenství a potomstva a svěřenským čekatelům. Třeba že vývody rekursního soudu nejsou správny — neboť nelze souhlasiti s jeho míněním, že vypovězený hospodařící držitel svěřenství jest zároveň dočasným vlastníkem svěřenských nemovitostí, neboť to odporuje předpisům §§ 629, 631, 645 obč. zák., ani s míněním, že výpověď má význam jen pro osobu hospodařící, neboť i kdyby tomu tak bylo, ač není, nebyl by tím odstraněn předpis §u 18 náhr. zák., že výpověď doručiti je vedle osoby hospodařící i vlastníku, je-li od ní rozdílný, aniž konečně s míněním, že stížnost proti opominutí doručení vlastníku příslušela by tomuto vlastníku a nikoli hospodařícímu držiteli, neboť toto mínění odporuje §u 20 náhr. zák., který právě nehospodařícího vlastníka ze stížnosti vylučuje a ji jen osobě hospodařící přiznává — přece výrok jest správným a to z těchto důvodů: Výpověď dává Státní pozemkový úřad osobě hospodařící (§ 12 náhr. zák.), které pak přísluší dle § 20 náhr. zák stížnost proti výpovědi z důvodů, že nebylo šetřeno předpisů §§ 12—25 téhož zák. Poněvadž stížnost přísluší podle toho jen proti výpovědi, přísluší důsledně také jen z důvodů, že nebylo šetřeno předpisu §§ 12 až 25 o výpovědi samé, tedy že, ježto tyto předpisy porušiti může jen Státní pozemkový úřad, ježto jen on výpověď dává, Státní pozemkový úřad opomenul šetřiti některého z nich. Pakliže tedy Státní pozemkový úřad zachoval všecky předpisy cit. §§ o výpovědi, ale soud při doručování výpovědi něco opomněl, co zákon nařizuje, není to důvodem stížnosti proti výpovědi, neboť se to platnosti a účinnosti její dotýkati nemůže, nelzeť opomenutí to přičítati Státnímu pozemkovému úřadu. Správný postup v takovém případě je tento: Ten, komu na tom záleží, by soud zachoval předpisy zákona, na př. tedy, jako zde, doručil — má-li za to, že to zákonem předepsáno — výpověď i vrchnímu vlastníku, t. j. jeho zákonným zástupcům, nebo jindy, kdy opomenuto ji vyhlásiti na soudní desce, by vyhlášení to se stalo, musí se obrátiti na soud, který tato opatření dle zákona učiniti jest povinen, s návrhem, aby to učinil. Nevyřídí-li soud jeho návrh, má navrhovatel proti soudu stížnost pro odpírání spravedlnosti dle § 78 zák. o soud. org., vyřídí-li však soud sám od sebe nebo na tuto stížnost jeho návrh, ale vyřízení se navrhovateli nezamlouvá, jsouc na př. zamítavé nebo odmítavé, má pak do něho stížnost dle § 9 nesp. říz., neboť doručování i vyhlašování výpovědi jest, třeba to výslovně stanoveno nebylo zákon stanoví v § 20 náhr. zák. jen, že o stížnosti proti výpovědi rozhodne rekursní soud v řízení nesporném — bezesporně úkonem řízení nesporného, jest takovým úkonem tedy i všecko rozhodování o něm a má proto místo § 9 nesp. říz. Nelze však místo toho, aby to takto uplatňoval, chtíti zvrátiti účinnost řádné výpovědi osobě hospodařící doručené, jak se o to stěžovatel pokouší.

Citace:

Rozhodnutí č. 2141. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 27-28.