Čís. 2247.

Nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. vztahuje se též na vklady a požadavky tuzemců u vídeňské poštovní spořitelny.
(Rozh. ze dne 6. února 1923, Rv I 827/22.).
Žalující střadatelské družstvo v K. bylo se žalovanou spořitelnou v E. od roku 1916 v obchodním spojení, činíc u ní vklady jednak přímým vplatem, jednak prostřednictvím vídeňské poštovní spořitelny. Žalující družstvo vplatilo pro žalovanou spořitelnu u poštovního úřadu v K. dne 29. ledna 1919 15 000 K, dne 6. února 1919 40 000 K a dne 15. února 1919 28 000 K, jež byly žalované dne 5., 10. a 19. února 1919 vídeňskou postov, spořitelnou připsány k dobru. Dne 28. března 1919 zpravila žalovaná spořitelna žalující družstvo, že ony vklady byly vzhledem k nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. přepsány na t. zv. konto W. Žalobě družstva, by vklady ty byly přepsány na řádné konto, a řádně zůrokovány, bylo oběma nižšími soudy vyhověno, odvolacím soudem z těchto důvodů: Ve věci samé závisí rozhodnutí tohoto sporu na vyřešení otázky, zda vztahuje se nařízení vlády ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. též na platy, předsevzaté v ono době u poštovních úřadů v Čechách, svědčící vídenské poštovní spořitelně. Dle §u 2 zákona ze dne 28. října 1918, čís. 11 sb. z. a n. zůstaly veškeré říšské i zemské zákony a nařízení až nadále v platnosti, tudíž i předpisy upravující až do té doby styk s vídeňskou poštovní spořitelnou. Dle přípisu ministerstva pošt a telegrafů ze dne 12. dubna 1922 byl styk s poštovní spořitelnou ve Vídni přerušen teprve výnosem řečeného ze dne 6. března 1919, čís. 7906 dnem 7. března 1919, a od té doby byly vyřizovány ony platební poukazy vídeňské poštovní spořitelny, které do té doby došly nebo které se týkaly pensí. Že se nařízení ze dne 6. února 1919 netýkalo tohoto zákonem upraveného styku poštovní spořitelny, plyne i z účelu nařízení, jež chtělo zameziti, aby částky v korunách, jež byly placeny v cizozemsku, nebyly převedeny do tuzemska, kdežto peníze, vplacené ve styku poštovní spořitelny, byly vplaceny v tuzemsku, zůstaly v tuzemsku a byly pouze zúčtovány ve Vídni. Nechavši částky, jež jí byly připsány k dobru na jejím účtu u poštovní spořitelny ve Vídni, tak dlouho tam ležeti, až již nebylo možno, je převésti do Čech, nemůže žalovaná škodu, která jí vzešla, přesunouti dle na žalobkyni. Jest sice správné, že se žalobkyně ohradila teprve po 1 1/2 roku proti přepisu pohledávky na konto W. Avšak z děje plyne, že žalobkyně uvěřila sdělení žalované, že její pohledávka podléhá nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n., a že proto, právě tak jako žalovaná, byla v právním omylu. Poněvadž dosud není jisto, kdy a v jaké měně bude možno vypláceti pohledávky, zapsané na kontu W., jest žalobkyně ve smyslu §u 1431 obč. zák. oprávněna žádati, by její vklady byly převedeny na vkladní účet, který svého času u žalované byl k tomuto účelu zřízen, a aby přepsány byly též do její vkladní knížky a aby přiměřeně byly zúrokovány, to tím spíše, ježto výplata těchto vkladů dle prohlášení, žalovanou ku spisům přiložených, jest obmezena. Spořitelny jsou právě tak, jako každý obchodník dle zákona povinny, vésti obchodní knihy a při tom postupovati s pečlivostí řádného obchodníka. Způsob, kterak zapsati jednotlivé vklady, není přenechán jejich libovůli, a jest proto žalobkyně oprávněna žádati, by jí byly připsány k dobru její vklady na jejím vkladním účtu, a tudíž též v její vkladní knížce, poněvadž vkladní knížka má býti důkazem o výši vkladatelovy pohledávky.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.

Důvody:

Dovolání nelze upříti oprávněnosti. Není sporu o tom, že žalující
spolek byl se žalovanou spořitelnou od roku 1916 v obchodním spojení tak, že činil u žalované spořitelny vklady buďto přímo nebo prostřednictvím vídeňské poštovní spořitelny, jejíž složenky dala mu žalovaná k použití, že vklady byly žalovanou spořitelnou zúrokovány a žalujícímu spolku bylo z nich na požádání vypláceno. Právní povaha tohoto poměru mezi stranami jest v theorii sporná. Někteří (Stubenrauch § 983, odst. 9., Krasnopolski Obligationenrecht § 67 IV) pokládají právní poměr mezi spořitelnou a vkladateli za zápůjčku, po případě za zvláštní odrudu zápůjčky, t. zv. smlouvu střadatelskou (Sparvertrag); jiní (Ehrenzweig 1920 II. sv. § 358, str. 356, Schey Obligationsverhältnisse str. 367 a nasl.) za nepravidelné depositum (depositum irregulare). V tomto případě však nemá toto rozlišování praktického významu, neboť tu i tam náleží k podstatě právního poměru, že ten, kdo přijímá vklady, stává se sice jejich vlastníkem, ale nebylo-li nic jiného ujednáno (§ 5 zákona ze dne 14. června 1868, čís. 62 ř. zák.) povinen jest, vrátiti svého času jen tolik věcí téhož druhu a téže jakosti, kolik skutečně obdržel (§§ 983, 961 obč. zák.), a není povinen, vrátiti více nebo něco jiného, než dostal. S tohoto právního hlediska nesejde na tom, kdy se žalovaná spořitelna stala vlastnicí složených peněz, nýbrž jak se jí stala. Jest zjištěno, že byly vklady, učiněné dne 29. ledna, 4. a 15. února 1919 žalujícím spolkem na složenky vídeňské poštovní spořitelny, touto žalované spořitelně na jejím kontě k dobru účtovány dne 5., 10. a 19. února 1919, a nebylo vyvráceno tvrzení žalované, že byla o tom vyrozuměna dne 8., 13. a 22. února 1919 zaslanými výpisy z účtu. V této době platilo však již nařízení vlády republiky československé ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n., jímž byl zakázán převod soukromých peněžních pohledávek a jakýchkoliv úhrad do území republiky Československé, pokud pohledávka byla splatná v korunách, a převody, učiněné proti tomuto zákazu, prohlášeny za neplatné. O tom, že tímto nařízením byly postiženy též vklady a požadavky tuzemcu u vídeňské poštovní spořitelny, nelze vzhledem k doslovu a úmyslu dotčeného nařízení pochybovati; nejvyšší soud v tom smyslu důsledně také rozhoduje, a nemá příčiny, by v tomto případě se odchýlil od svého stanoviska. Byť i peníze byly vyplaceny v tuzemsku, přece úhrada za ně byla utvořena ve Vídni u tamní poštovní spořitelny, a kdyby byla žalovaná chtěla do své moci dostati složené peníze, byla by musila úhrada převedena býti z Vídně do tuzemska, čemuž právě mělo býti zabráněno oním nařízením. Účel nařízení byl zcela přiléhavě naznačen v rozsudku prvého soudu, jenž vytkl, že jím měl býti zamezen přílišný příliv korun do tuzemska před okolkovací akcí; a správně poukazuje dovolatelka k tomu, že příslušným opatřením byly a musily býti postiženy též vklady tuzemcu, neboť, kdyby byl převod z vídenské poštovní spořitelny po 6. únoru 1919 býval dovolen, byl by volným býval ne jen tuzemcům, nýbrž i cizozemcům, a byl by mohl kdokoliv — tuzemec i cizozemec — vkladem u vídeňského nebo jiného rakouského poštovního úřadu nejvyšší částky starých korun poukázati k dobropisu do tuzemska, na př. tuzemské bance, a takto si zde utvořiti požadavek, který by se byl potom přeměnil na koruny československé. Žalovaná spořitelna dostala
od žalujícího spolku částky korunové, které se sice staly jejím vlastnictvím, ale tak, že byly stiženy zákazem převodu do tuzemska, jimiž tedy nemohla více disponovati v tuzemsku, a jež nemohla přeměniti na koruny československé, jež spíše sdílejí osud tisíců a tisícu jiných vkladů tuzemců u vídeňské poštovní spořitelny, které až do úpravy nynějšího stavu, o niž se vyjednává, zatím se vyplácejí jen v Rakousku ve starých rakousko-uherských korunách (neokolkovaných bankovkách), jež žalovaná nemůže tudíž vyplatiti a proto také ne k dobru vyúčtovati a úrokovati v korunách československých. K tomu byla by žalovaná spořitelna snad povinna tehdy, kdyby byla zavinila nynější stav, a proto dle zásad o náhradě škody byly by zavázána, obnoviti původní stav. O takovémto zavinění nelze však mluviti. Bylo již uvedeno, že žalovaná spořitelna nemohla jíž do tuzemska převésti vklady u vídeňské poštovní spořitelny. Ministerstvo pošt a telegrafů dopisem ze dne 12. dubna 1922 sice sdělilo odvolacímu soudu na jeho dotaz, že styk s poštovní spořitelnou ve Vídni byl přerušen formálně dnem 7. března 1919 tamním výnosem ze dne 6. března 1919, čís. 7906/IV z roku 1919; že v dohodě s ministerstvem financí byla učiněna výjimka v příčině výplaty platebních poukázek v té době již došlých a platebních poukázek na pense, jež měly ještě dojiti; a že poštovní úřad v K. nepřejímal již březnem 1919 počínajíc vkladů pro vídeňskou poštovní spořitelnu, vyplácel však později ještě na její účet různé menší částky, které, soudíc dle nepatrnosti, byly asi jen požitky provienimi a pensijními. Než nehledíc k otázce, zda ministerstvo pošt a telegrafů, byť i v dohodě s ministerstvem financí, bylo oprávněno stanoviti výjimky z nařízení vlády — musila přece žalovaná spořitelna, která nebyla povinna znáti tato vnitřní, nikde nevyhlášená opatření, počítati s nebezpečím, že jí nebude již možno, disponovati v tuzemsku s příslušnými vklady, po případě, že převod do tuzemska přes to snad provedený, bude neplatným. Rovněž nelze žalované spořitelně přičítati za vinu, že dala dříve — kdy, nebylo zjištěno — žalujícímu spolku k disposici složenky vídeňské poštovní spořitelny. Tím poskytla mu jen možnost, ale neuložila mu povinnosti, použiti těchto složenek, a nelze shledávati nedopatření dle §u 1297 obč. zák. v tom, že neodvolala v lednu a únoru 1919 souhlas s tím, by složenek bylo použito, po případě nevyžádala si jich zpět, zvláště když sotva asi věděla, kdo kde ještě má takové složenky. Konečně nelze si nepovšimnouti toho, že žalovaná spořitelna dopisem ze dne 28. března 1919, odvolávajíc se na nařízení ze dne 6. února 1919, vyrozuměla žalující spolek, že jej zatížila vkladem 83 000 K val. 12/2 na dosavadním účtu a zároveň uznala stejným penízem na nově zřízeném účtu »Deutschosterreich W«, a na dotaz žalujícího spolku ze dne 2. dubna 1919, zda mu tím vzejde ztráta kursu nižší hodnotou vídeňské koruny, odpověděla dopisem ze dne 4. dubna 1919, že disagio vídeňské korunové měny jde na vrub spolku, což tento vzal bez výhrady na vědomí; že žalovaná spořitelna dopisem ze dne 30. dubna 1919 upozornila žalující spolek na prováděcí nařízení rakouské vlády ze dne 27. března 1919 s tím, že požadavek spolku, vedený dosud u ní na kontě Deutschösterreich, jenž nyní poveden bude na kontě »Deutschösterreich alte Kronenrechnung«, spadá pod toto nařízení, a ani tu žalující spolek nevznesl nějaké námitky; naopak dopisem ze dne 23. srpna 1920, vraceje se k pololetní uzávěrce ze dne 1. července 1920 připomenul, že mu spořitelna na kontě
D. Ö. nahrazuje vždy jen 2% úroků; poněvadž však spořitelna v Š. na stejném kontě mu počítá 4%, se dotazuje, proč žalovaná spořitelna ne- může činiti též tak. Tímto svým chováním dal žalující spolek zřejmě na jevo, že uznává za správné stanovisko žalované spořitelny, kteréž ostatně, jak vyloženo, odpovídá též zákonu, a nesrovnává se tudíž s obchodnickou slušností a poctivostí, když žalující spolek — a to jak v dovolací odpovědi sám uvádí, jen vzhledem k ojedinělému soudnímu rozhodnutí v jiné věci s jinou stranou, o němž není ani jisto, zda jeho správnost byla přezkoumána vyššími soudy, zaujal stanovisko opačné. Z toho, co uvedeno, plyne, že rozsudky nižších soudů, jež uznaly dle
žaloby, s právního hlediska nemohou obstáti.

Citace:

Rozhodnutí č. 2247. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 214-218.