Čís. 2195.

Informační dopis bývalého zaměstnavatele o důvodu zaměstnancova propuštění rovná se vysvědčení. Jest diskreditováním zaměstnance, sdělil-li bývalý zaměstnavatel nynějšímu, že »bohužel nemůže udati důvody zaměstnancova propuštění«.
(Rozh. ze dne 23. ledna 1923, Rv I 687 22.).
Žalovaná firma A. propustila 15. listopadu 1920 bez výpovědi ze svých služeb žalobce, jenž byl u ní zaměstnán jako strojní technik, načež žalobce ucházel se o přijetí do služby u firmy B. Firma B. dotázala se žalované firmy, zda žalobce jest spolehlivý, zda jí ho může žalovaná doporučiti, že ona (firma B.) to zachová v přísné diskrétnosti, načež jí žalovaná firma dopisem ze dne 29. ledna 1921 odpověděla, že nemůže bohužel o žalobci žádné zprávy podati a že odporučuje, jeho sama se dotázati, proč byl u ní bez výpovědí propuštěn. Firma B. sdělila dopisem ze dne 1. února 1921 žalobci, že na jeho služby nereflektuje, odůvodňujíc své rozhodnutí nepříznivou informaci, již jí dala žalovaná firma. Žalobu proti firmě A. o náhradu škody procesní soud prvé stolice zamítl, neshledav splněnou prvou podmínku náhradního závazku žalované, totiž její protiprávní (nedovolené) jednání, jež mohlo tkvíti jednak v §u 1300 obč. zák., v porušení §u 39 zák. o obch. pom., a konečně v předpisu §u 1330, odstavec prvý neb odstavec druhý obč. zák.. V prvém směru vycházel prvý soud ze zásady věrnosti a víry v obchodování, již neshledal zněním dopisu ze dne 27. ledna 1921 porušenu, ježto žalovaná nesdělila firmě B. žádných nesprávných údajů a slůvku »bohužel« lze rozuměti pouze tak, že žalovaná není s to podati obsáhlé objasnění. Ve směru druhém neshledal prvý soud v dopisu ze dne 27. ledna 1921 vysvědčení ve smyslu §u 39 zák. o obch. pom.. Pro porušení předpisu prvého odstavce §u 1330 obč. zák. nedostávalo se znaku bezpráví, druhého odstavce téhož §u nebylo lze použíti, ježto jednak vyžádána byla diskrétnost firmy B., jednak nešlo o údaje nepravdivé. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Procesní soud prvé stolice, oceniv náležitě význam a dosah dopisu ze dne 29. ledna 1921 a vzav náležitě v úvahu všecky okolnosti, za kterých k dopisu tomu došlo, dospěl k názoru, že nelze z dopisu toho vyvoditi, že by žalovanou postihovala zodpovědnost za škodu, kterou žalobce utrpěl. Názor ten sdílí i soud odvolací přes to, že firma B., sdělujíc žalobci dopisem ze dne 1. února 1921, že na jeho služby nereflektuje, výslovně to odůvodňuje nepříznivou informací, kterou jí dala žalovaná. Neboť důvody, o které soud stolice prvé svůj názor opírá, jsou správny, vyhovujíce skutečnému stavu věci a vyplývajíce z příslušných ustanovení zákonných při správném jich výkladu, že není závady k důvodům těm prostě odkázati. Ani jediný ze závěrů a z úsudků, jež učinil si soud stolice prvé, vycházeje ze skutkových okolností, spolehlivě zjištěných, nebyl vývody odvolacími zviklán, nebo dokonce zvrácen a nemělo by tudíž smyslu vývody ty jednotlivé vyvraceti, obzvláště když není v nich žádných námitek závažných, ani
po stránce věcné, ani po stránce právní. Tak zejména nebylo potřebí zabývati se zvláště vývody odvolacími, vycházejícími zřejmě z předpokladu, že šlo zde o vysvědčení ve smyslu §u 39 zák. ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák., protože soud stolice prvé zcela případně již vyložil, proč nelze dopis žalované ze dne 1. února 1921 na roveň klásti vysvědčení — ve vlastním smyslu slova. Žalobce připouští sám, že žalovaná, dávajíc informaci firmě B., byla vydána nebezpečí — že postihne ji ručební povinnost vůči této firmě a dospívá následkem toho k závěru, že žalovaná neměla vůbec podávati zprávy žádné, nechtěla-u nebo nemohla-li o žalobci podati zpráv příznivých. Tím by však poslouženo bylo žalobci ještě mnohem hůře. Neboť, musí-li se počítati se skutečností, jak soud stolice prvé správně poznamenal, všeobecně známou a zvláště u obchodníků obvyklou, že se poptávky, o jakou zde jde, téměř vždy vyskytují, pak by nezodpovědění se strany žalované bylo musilo firmu B. utvrditi v domněnce, že zpráva o žalobci jest tak nepříznivá, že jest nebezpečno ji sděliti, a výsledek byl by tudíž býval pro žalobce mnohem nepříznivější, nežli když žalovaná, sdělivši, že propustila žalobce bez výpovědi, poukázala firmu jmenovanou, by o bližší vysvětlení obrátila se na žalobce samotného. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudu a vrátil věc soudu druhé stolice, by po případném dalším jednaní vydal nové rozhodnutí.

Důvody:

Nižší stolice jsou na omylu, majíce za to, že žalovaná firma nedopustila se bezprávného činu (§ 1294 obč. zák.). Neboť bezprávným jest každý čin protizákonný a že čin žalované protizákonným byl, podává se jasně z porovnání jeho s příslušným předpisem zákona. Předpisem tím jest zák. o obch. pom., § 39, a činem jest obsah dopisu ze dne 29. ledna 1921. Předpis praví, že zaměstnavatel povinen jest zaměstnanci vydati písemné vysvědčení o trvání a způsobu jeho služeb, t. j. jak dlouho byl zaměstnanec v jeho službách a v čem tyto záležely, při tom však že nesmí vystavitel do vysvědčení pojmouti ničeho, co by zaměstnanci dosažení nového místa stížiti mohlo. Dopis pak, odpovídaje firmě B. na její žádost, aby jí sděleno bylo, zda je žalobce spolehlivý a důvěryhodný, zda jí ho žalovaná muže odporučiti, že ona, firma B., v přísné diskrétnosti to zachová, praví doslova, že žalovaná firma nemuže bohužel o žalobсi žádné zprávy podati, a odporučuje, jeho sama se dotázati, proč u ní bez výpovědi propuštěn byl. Jest ovšem pravda, že takovýto informační dopis není vysvědčením v technickém smyslu, liše se od něho tím, že vysvědčení určeno jest pro zaměstnance, jemuž se také vydává, aby se jím kdykoli a vůči komukoli v životě vykázati mohl, kdežto informační dopis určen je pouze pro adresata, avšak to, pokud jde právě o adresáta, na podstatě věci ničeho nemění, neboť vůči adresátu má dopis právě proto, že mu určen jest, význam vysvědčení a zastupuje jeho úkol, neboť i vysvědčení bylo by určeno, aby se jím zaměstnanec vůči témuž adresátu vykázal. Poněvadž se tedy informační dopis v této míře v účelu a ovšem rovněž i v účinku s vysvědčením úplně shoduje, musí pisatel dopisu dbáti týchž opatrností, jaké jsou zákonem předepsány vystaviteli vysvědčení, neboť nelze dopustiti, aby zákon tímto způsobem byl obcházen a na úkor zaměstnance illusorním činěn, aby poškozování zaměstnance, jemuž zákon vyvarovati chce, touto oklikou přece bylo umožňováno. Měla se tedy žalovaná firma i v tomto informačním dopise držeti v mezích zák. o obch. pom., § 39, tedy zejména každé poznámky se vystříhati, jež by žalobci získání nového místa stížiti mohla. Tomu však nevyhověla, jak obsah dopisu dokazuje. Musil by pohledat firmu, která by na takovéto vysvědčení někoho do služby přijala, neboť dopis zcela zřejmě žalobce diskredituje. On nejen že potvrzuje věc, která do vysvědčení nikdy by pojata býti neměla, že totiž žalobce byl bez výpovědi propuštěn, nýbrž se dokonce tváří při tom velmi tajemně, jako by se bylo stalo bůh ví co, co ani sdělením, že propuštěn byl bez výpovědi, dostatečně vystiženo a vyčerpáno není: »nemůžeme bohužel žádné zprávy podati«. Dopis je tím nebezpečnější právě tím, že se staví, že mnoho zamlčuje, ačkoli už řekl všecko: že byl bez výpovědi propuštěn. Ale právě proto i to z něho jde, že pisatel dobře si byl vědom, že činí něco nedovoleného, naznačujeť sam, že to, co sděluje, sdělovati nemá: že žalobce byl bez výpovědi pro- puštěn — o nic jiného přece nejde. Tak dopis přímo měl za účel to, co zákon zapovídá: žalobce do špatného světla u tazatelky postaviti. Diskrétnost tazatelky v dotazu slibovaná, na kterou se žalovaná spoléhala, ji nevyvinuje, naopak je to jen další důkaz, že nebylo pochyby, že jde o věc nedovolenou, neboť jen ta nesmí na světlo. Zákon chce, aby ve vysvědčení a tudíž i v informačním dopise zaměstnatele vše nepříznivé se zamlčelo, nemělo se tam tedy pojmouti ani potvrzení o propuštění. To je zcela v pořádku, ačkoli na prvý pohled mohla by se zápověď zákona, říci plnou pravdu, zdáti nemorální. Nelzeť nijak připustiti, aby zaměstnanec pro nějaký poklesek už měl vpáleno znamení důvěrynehodnosti, jež by ho v existenci ohrožovalo. Nemůže-li zaměstnatel říci nic příznivého, má se omeziti pouze na potvrzení délky a druhu služeb, při čemž by loyálnost vyžadovala, aby o tom zároveň žalobce vyrozuměl. Tak se tedy měla žalovaná zachovati, a kdyby tak byla učinila, nebyla by zodpovědná, ať už by si to byla adresátka vyložila jakkoli. Anebo měla žalovaná tazatelku poukázati, že je žalobci ochotna vydati vysvědčení a to nechť pak ona si od něho dá předložiti. Jsou tedy nepřípadný vývody nižších stolic, že by bylo žalobci bývalo poslouženo ještě hůře, kdyby byla žalovaná nepodala informace žádné. To nebylo jediné východisko, a kdyby, nevyvinuje to samo o sobě žalovanou, když ho neužila, nýbrž protizákonně se zachovala. Ostatně jsou to jen domněnky, že nezodpovědění dotazu bylo by musilo vyvolati ve firmě B. nepříznivý názor o žalobci, jestiť na snadě a blíže výklad na neochotu dotázané strany. Bezprávný čin, a to zaviněný, tu tedy je. Škodu vůbec pak žalovaná nepopřela, nýbrž jen výši její. Avšak žalovaná popírala příčinnou souvislost mezi dopisem svým a škodou žalovaného, tvrdíc, že firma B. nemyslila to s přijetím žalobce vážně, zvláště
prý proto (?), že zaručenou diskrétnost porušila. Prvý soud sice má dopisem firmy B. ze dne 1. února 1921 za zjištěno, že informace žalované byla firmě té podnětem, aby žalobce nepřijala, avšak odvolací soud nepraví, že zjišťuje, že informace ta byla příčinou nepřijetí, nýbrž že žalovaná není zodpovědná vzdor tomu, že firma B. v dopise tom odůvodňuje nepřijetí žalobce nepříznivou informací žalované, což je pouze zjištěním smyslu dopisu, ale ne zjištěním činu, t. j. pohnutky, pro kterou firma B. žalobce nepřijala, dokonce však ne vyřízením námitky žalované firmy, že firma B. to vůbec s žalobcovým přijetím vážně nemyslila, námitky, kterouž i prvý soud nepovšimnutou ponechal.

Citace:

Rozhodnutí č. 2195. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 124-127.