Čís. 2150.

Pensijní pojištění zřízenců (nař. ze dne 5. června 1914, čís. 138 ř. zák.).
Tím, že se zaměstnavatel zavázal platiti pensijní příspěvky za zaměstnance, nenabyl tento vůči onomu osobního nároku, by mu bylo placeno, nýbrž pouze nároku, by zaměstnavatel odváděl příspěvky pojišťovně.
(Rozh. ze dne 9. ledna 1923, Rv I 790 22.).
Žalobce uzavřel v červnu 1918 se žalovanou společností smlouvu služební, dle níž se žalovaná zavázala platiti za žalobce pensijní příspěvky Pensijnímu ústavu průmyslu cukrovarnického, u něhož byl žalobce dosavade pojištěn, ač ostatní zaměstnanci žalované byli pojištěni u Všeobecného ústavu pensijního. Ježto žalovaná příspěvku Pensijnímu ústavu průmyslu cukrovarnického nezapravila, domáhal se jich žalobce na ní žalobou, již oba nižší soudy zamítly, odvolací soud mimo jiné z těchto důvodů: Procesní soud zjistil, že se žalovaná strana zavázala platiti za žalobce příspěvky pensijní a poplatky z vyššího služného pensijnímu ústavu průmyslu cukrovarnického. Strana žalovaná v odvolacím sdělení odporuje tomuto zjištění, což však celkem nepadá na váhu, poněvadž tolik je jisto, že z dopisů žalované naprosto nelze vyvoditi, že se strana žalovaná zavázala zaplatiti ony příspěvky žalobci samému. Tomuto zjištění prvého soudu neodpovídá také tvrzení, totiž že žalobce zavázán je platiti pensijnímu ústavu přímo a žalovaná firma pouze ručí dle zákona za zaplacení pensijních příspěvků. Dle §u 64 nař. čís. 138/14 ř. zák. volba nositele pojištění náleží zaměstnavateli a ministerstvo vnitra může povoliti pokračování v pojištění zřízence v jeho dřívějším postavení u pensijního ústavu nebo náhradního ústavu za souhlasu dosavadního nositele pojištění. Všecky pojištěním povinně osoby, které nenabyly příslušnosti k některému náhradnímu ústavu, jsou pojištěním příslušny u pensijního ústavu. Strany rozepře spolu s pensijním ústavem cukrovarnického průmyslu podaly dne 7. července 1919 u ministerstva pro sociální péči v Praze žádost, aby žalobce mohl ve svém zaměstnání u firmy žalované nadále pojištěn zůstati u pensijního ústavu průmyslu cukrovarnického, kterážto žádost zaslána místodržitelství v Praze k výslechu nositele pojištění, příslušného pro zřízence žalované firmy. Spis byl vrácen žalované firmě k doplnění teprve 3. února 1920, tedy v době, kdy žalující ve službách žalované firmy vůbec již nebyl. Otázkou, zda žalovaná strana nedoplněním žádosti svou vinou příznivé vyřízení žádosti zavinila, netřeba se obírati, poněvadž není žalováno o náhradu škody, nýbrž o odvedení celých prémií přímo pojištěnci. Ostatně dlužno připomenouti, že by byl v případě §u 64 cit. nař.všeobecný pensijní ústav v Praze musil k tomuto podání dáti svůj souhlas. Premie všeobecného pensijního ústavu v Praze byly žalovanou firmou zaplaceny. Strana žalující výslovně vykládá § 36 cit. nař., že tímto ustanovením zavedeno bylo pouhé ručení zaměstnavatele za řádné placení pensijních příspěvků, kdežto, co se týče placení příspěvků samotných, ustanovuje § 33 cit. nař., že je platí zaměstnanec buď z 1/3 neb z 1/2 dle toho, do jaké platové třídy náleží. Strana žalující přehlíží při tom, že § 33 cit. nař. stanoví, že kvótu pensijních příspěvku pojištěnec nese, avšak neplatí, že dle §u 36 premie odvádí zaměstnavatel a že také jen zaměstnavatel má nárok na vrácení příspěvků, od něho skutečně zaplacených. Výklad §u 36 cit. nař. stranou žalující jest tudíž nesprávný, avšak i kdyby správným byl, muselo by žalobní žádání býti zamítnuto dle §u 1358 obč. zák.. Otázku, zda pensijní ústav průmyslu cukrovarnického muže vymáhati na žalované firmě zaplacení prémií, soud odvolací v tomto sporu řešiti nemůže. Strana žalující uplatňuje v odvolání, že placení pojistného není výhradnou povinností zaměstnavatele a že pensijní ústav nemůže požadovati zaplacení pensijních příspěvků výhradně jen sám od zaměstnavatele, nýbrž, že jsou případy, kdy platiti pensijní příspěvky jest povinen výhradně jen zaměstnanec, který ovšem soukromoprávní úmluvou může si vymoci od třetích osob, by tyto za něho pensijní příspěvky platily. Žalobce tudíž doznává, že třetí osoby mají za pojištěnce příspěvek platiti, ale nikoliv jemu samému, a dále, že je potřebí soukromoprávní úmluvy, která v tomto případě nezní v ten smysl, že žalovaná firmy pensijní příspěvky zaplatí žalobci. Ze služební smlouvy nevychází, že žalovaná strana měla nahraditi pensijní příspěvky, které žalobce je povinen platiti pensijnímu ústavu cukrovarnickému, nýbrž služební smlouvu dlužno vykládati jen dle §u 33 cit. nař., jak již bylo svrchu uvedeno. K dalším vývodům odvolacího spisu budiž na to poukázáno, že kvóta pensijní premie, kterou platí zaměstnavatel za pojištěnce, tvoří sice součást služební odměny, ale z toho neplyne, že by žalobce oproti straně žalované jako bývalé zaměstnavatelce mohl plnění těchto požitků služebních uplatňovati, poněvadž za celou premii jest zodpověděn zaměstnavatel. Ostatně strana žalující nežaluje za vydání kvóty premie, kterou neměl dle zákona nésti, ale dle úmluvy nesl zaměstnavatel, nýbrž požaduje celou premii, tedy i kvótu připadající dle zákona na zaměstnavatele.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvody:

Žalobce uplatňuje, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na ne-
správném právním posouzení sporné věci. Opíraje se ve vylíčení žalobního děje o to, že se žalovaná strana služební smlouvou zavázala zaplatiti mu pensijní příspěvky i s vedlejšími závazky za dobu od 1. července 1918 do 30. června 1919 dluhované, o nichž však v řízení nižších stolic bylo zjištěno, že jich do rozsudku prvé stolice (§ 406 c. ř. s.) ani žalobce ani žalovaná strana nezaplatila, dožaduje se žalobním návrhem, aby mu žalovaná strana zaplatila jeho dospělou pohledávku. Sejde tedy v této rozepři jedině na tom, zdali je zažalovaná pohledávka osobní pohledávkou žalobcovou či není. Smluvní závazek, z něhož je žalováno, záležející podle zjištění nižších stolic v tom, že se žalovaná zavázala platiti za žalobce pensijní příspěvky, jeví se býti, vykládán-li pravidlem §u 914 obč. zák., na žalované straně smluvním převzetím placení oněch částek pensijních příspěvků, jež by byla žalovaná strana jako zaměstnavatelka dle §u 33 a 36 pens. zák. oprávněna si srážeti ze služného žalobce jako zaměstnance v preklusivní lhůtě tříměsíční §u 36 čís. 3 pens. zák. pod zánikem tohoto práva srážky, to arci jen v případě, že zaměstnavatel premie skutečně odvede (§ 36 čís. 1 a 2 pens. zák.).
Z toho plyne, že převzetím takové povinnosti smluvní nedoznal změny rozsah pojistné povinnosti dle §u 1 pens. zák. na straně žalované, a dále, že z převzetí závazku placení oněch kvot (§ 33 a 36 pens. zák.) nevzešla žalobci proti žalované společnosti nějaká pohledávka osobní, jejíhož zaplacení on se domáhá žalobou, nýbrž pouze nárok na skutečné odvádění pensijních příspěvků za žalobce tomu ústavu, ať veřejnému, ať náhradnímu, u něhož je žalobce zákonitě pensijně pojištěn. Žalovaná strana hotovým zaplacením, jak se ho žalobce dožaduje, nevyloučila by smluvní povinnosti placení pensijních příspěvků za žalobce. Sluší tedy uznati, že odvolací soud po právní stránce spornou věc správně posoudil.

Citace:

Rozhodnutí č. 2150. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 43-45.