Čís. 2192.Jde o smlouvu zasílatelskou nikoliv o smlouvu nákladní, bylo-li komu zasláno zboží, by obstaral jeho dopravu. Lhostejno, že zasílatel odesílá zboží po povozníku, avšak dopravními prostředky, najatými na vlastní účet. Jest věcí zasílatelovou, by prokázal, že zásilka ho došla ve stavu neporušeném. Teprve, kdyby to dokázal, jest na odesílateli, by prokázal, že zásilka obsahovala zboží, o něž jde.(Rozh. ze dne 23. ledna 1923, Rv I 584 22.). Žalující kraslická firma odevzdala žalované vídeňské dopravní společnosti (Transport u. Warenverkehrsgesellschaft) dvě zásilky krajek k dopravě do Budapešti. V Budapešti bylo zjištěno, že krabice neobsahují krajky, nýbrž kamení a železo téže váhy. Žalobě o náhradu škody procesní soud prvé stolice vyhověl, zjistiv, že vyloupení zásilky stalo se po jejím odevzdání žalované, a po právní stránce vyvodil ručení žalované z předpisů o smlouvě nákladní (čl. 395 obch. zák.). Odvolací soud rozsudek potvrdil.Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.Důvody:Co se týče právního posouzení věci, nelze souhlasiti se soudem prvé stolice, který pokládá smlouvu stran o dopravě zboží za smlouvu nákladní. Dle výtahu z obchodního rejstříku jest předmětem podniku žalované sprostředkování dopravy zboží, zejména provozování zasílatelských obchodu, dovozu a vývozu, nikoliv však provozování dopravy samé. Když tedy žalobce balíky se zbožím žalované zaslal za účelem další dopravy do Pešti, nelze z toho vzhledem k obchodům, jež žalovaná provozuje, usuzovati, že měla sama provésti přepravu zboží, spíše dlužno míti za to, že bylo úmyslem stran pouze, by žalovaná obstarala dopravu zboží; jde tedy o smlouvu zasílatelskou, nikoli o smlouvu nákladní. Ani mínění druhé stolice, že žalovaná dle čl. 383 obch. zák. ručí tak jako povozník, poněvadž zaslala zboží do Pešti sběrným nákladem, nemá v zákoně opory. čl. 383 obch. zák. neobsahuje ustanovení, že zasílatel, který odesílá po povozníku, avšak dopravními prostředky, na vlastní účet najatými, ručí jinak, než při obyčejné spedici (srov. Staub-Pisko sv. II. str. 496). Právně mylným jest též názor druhé stolice, že žalovaná beze všeho odpovídá za obsah balíků, poněvadž je dle svého dopisu ze dne 24. dubna 1921 dále zaslala, aniž jich pozastavila; zde obdoba čl. 347 obch. zák. neplatí. Přes to dospěly nižší soudy ku správnému výsledku. Zboží bylo dle zjištění nižších soudu žalované zasláno poštou řádně zabaleno v zapečetěných balících. Balíky musely tedy žalované dojíti buď ve stavu zevně bezvadném, se závěrou zevně neporušenou, nebo ve stavu takovém, jejž již zevně jako porušený a vadný bylo lze seznati. V případě druhém byla žalovaná dle čl. 387 a čl. 365 obch. zák. povinna, by zjistila, zda se zboží z balíku neztratilo, dále, by učinila vše, čeho bylo dle zákona třeba, by byla zachována práva žalobcova na náhradu škody proti poštovnímu nebo celnímu úřadu, od kterého žalovaná zásilku obdržela, a podala žalobci o tom bez prodlení zprávu. Opomenula-li toho, jest práva ze škody z toho vzešlé. V případě prvém nebyla žalovaná povinna, by prohlédla obsah balíku. Jelikož zasílatel ručí za zboží teprve od doby, kdy je převzal do svého opatrování, musel by žalobce dokázati, že krajky v balících byly, když žalovaná balíky převzala, k čemuž by ovšem nedostačoval důkaz, že krajky byly v Kraslicích řádně dány na poštu, poněvadž se mohly později ztratiti, dříve než balíky přišly do rukou žalované. Avšak zjistiti, v jakém stavu balíky jsou, zda jest třeba nějakého opatření ve smyslu čl. 365 obch. zák., náleželo k péči řádného obchodníka a, poněvadž žalovaná musí dle čl. 380 obch. zák. dokázati, že této péče užila, bylo na ní, by prokázala, že balíky byly neporušeny; pak teprve by byla nastala žalobci povinnost, by provedl důkaz, že balíky obsahovaly krajky, když byly žalované vydány. Žalovaná nabídla důkazy o tom, že převzala balíky od hlavního celního úřadu ve Vídni úředně uzavřeny, že je odevzdala podniku s neporušenou celní závěrou a že též do Pešti došly v obalu neporušeném, s neporušenou pečetí tovární a neporušenou celní plombou, a předložila o posléze uvedených okolnostech protokol, sepsaný u celního úřadu v Pešti. Tomuto protokolu však nižší soudy právem nepřiznaly průvodní moci veřejné listiny, poněvadž jest to listina cizozemská a není opatřena předepsanými ověřeními (§ 293 c. ř. s.). Rovněž právem odmítl, prvý soud nabízený důkaz svědecký o svrchu uvedených okolnostech, poněvadž žalovaná ani nesložila nařízené jí zálohy dle § 332 c. ř. s. ve lhůtě soudem určené, ani o prodloužení lhůty nežádala, a poněvadž by řízení se bylo protáhlo, kdyby při pokračování v ústním jednání těchto důkazů, které měly býti prováděny ve Vídni a Pešti, bylo použito (§ 279 c. ř. s.). Žalovaná neprovedla tedy důkazu, že balíky jí došly zevně neporušeny. Jelikož tento důkaz náležel jí, dlužno vycházeti z toho, že nebyly zevně neporušeny a že žalovaná měla tedy povinnost zachovati se dle čl. 365 obch. zák.. Buď scházely tehdy již krajky, pak byla povinna, by opatřila, čeho bylo třeba, by bylo zachováno právo na náhradu škody, žalobci proti poštovnímu nebo celnímu úřadu příslušející, a poněvadž tak neučinila, ručí za deklarovanou cenu krajek, která se rovná zažalované částce. Anebo krajky tu tehdy ještě byly, pak je žalovaná převzala a ručí dle čl. 367 obch. zák. za jejich ztrátu, poněvadž nedokázala ani, že je odevzdala podniku k další dopravě, ani že ztráta způsobena byla okolnostmi, které nebylo lze odvrátiti péčí řádného obchodníka. Není tu tedy dovolacího důvodu čís. 4 §u 503 c. ř. s..