Čís. 2592.

Ten, kdo byl ustanoven výlučným zástupcem firmy pro určitý obvod za provisi z ujednaných obchodů, nemůže se domáhati na zmocniteli, by sdělil mu veškeré zásilky do obvodu onoho fakturované a
správnost toho stvrdil přísahou.
Zástupce pro určitý obvod není obchodním pomocníkem ve smyslu
zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.
(Rozh. ze dne 8. května 1923, Rv I 1574/22.)
Smlouvou ze dne 16. srpna 1919 ustanovila žalovaná firma žalobce
zástupcem pro Belgii a Holandsko za 15%ní provisi fakturované ceny.
Žalobou domáhal se žalobce 1. by žalovaná byla uznána povinnou, sděliti do 14 dnů žalobci fakturované ceny všech dodávek do Belgie a Holandska v době od 18. srpna 1919 do 14. června 1922, pokud fakturované částky již došly (u belgických nebo holandských bank na účet žalované byly vplaceny) a do provisního účtu nebyly pojaty, 2. by žalovaná složila přísahu na dotvrzení správnosti těchto údajů a provisní
rozvahy, 3. by žalovaná sdělila žalobci fakturované ceny všech dodávek do Belgie a Holandska v době od 15. června 1922 do 31. července
1922, pokud fakturované částky již došly (u belgických nebo holandských bank na účet žalované byly vplaceny) a do provisního účtu nebyly pojaty a by mu zaplatila na základě takto zjištěných údajů provisi. Procesní soud prvé stolice žalobě ad 1. vyhověl, ad
2. ji zamítl vůbec a ad 3. pro tentokráte. Žalobce napadl rozsudek
prvého soudu ad 2. a ad 3., pokud byla pro tentokráte zamítnuta žalobní žádost o placení provise; žalovaný odvolal se do výroku ad 1.
Odvolací soud nevyhověl odvolání žalobcovu, vyhověl však odvolání žalovaného a zamítl i žalobní žádost ad 1. Důvody: Odvolání
stran žalující brojí proti tomu, 1. že prvý soud zamítl žalobní žádost,
by žalovaný byl uznán povinným správnost údajů ohledně fakturních
cen dodávek zboží do Belgie a Holandska přísahou stvrditi a 2. že soud
zamítl také další odstavec žalobní žádosti, ve kterém bylo navrženo odsouzení žalovaného, by zaplatil provise, vypadající na fakturní ceny
oněch dodávek. Soud prvé stolice, zamítnuv obě tyto žádosti, rozhodl
správně a soud odvolací jeho právní stanovisko schvaluje. Nemá zde
místa ustanovení čl. XLII. uvoz. zák. k с. ř. s., jež dle výslovného svého
znění má za předmět udání jmění a dluhů, kdežto o přísežném potvrzení správnosti a úplnosti účtu zmínky se v něm nečiní. A ani v jiných
zákonných ustanoveních, vztahujících se na složení účtu, není předpisu,
ukládajícího za povinnost složení přísahy, což platí i o zvláštním, na
právní poměr stran se vztahujícím předpisu §u 10 zákona ze dne 16.
ledna 1910, čís. 20 ř. zák., který agenta sice opravňuje k žádání, by mu
obchodní knihy k nahlédnutí byly předloženy, aneb, aby mu výpis
z knih byl odevzdán, nepropůjčuje mu však nároku požadovati, by majitel obchodu správnost účtu odpřísáhl. Co se pak týče otázky ad 1.
jest jasno, že zaplacení může býti vymáháno jen, když jde o peníz, číselně zjištěný, kdežto zde jde o účet, jehož správnost a úplnost teprve
zjištěna býti musí, takže není dosud patrno, zda má žalobce vůbec něčeho k pohledávání a kolik. Z té příčiny bylo odvolání žalobcovo zamítnouti. Odvolání žalovaného. Jest správno, ustrojuje-li
prvý soud právní poměr stran na základě ustanovení zákona ze dne 16.
ledna 1910, čís. 20 ř. zák., a stanoví-li povinnost žalovaného ku složení
účtu (odevzdání výpisu z obchodních knih) z důvodu ustanovení §u 10
cit. zák. Avšak odvolací soud je toho názoru, že dlužno klásti též váhu
na ustanovení smlouvy ze dne 16. srpna 1919, že placení provise státi
se má dvakrát ročně, koncem července a koncem ledna, v čemž dle logického závěru (§§ 6 a 914 obč. zák.) obsažen jest závazek stran, i súčtování v těchto terminech prováděti. Toto ustanovení smlouvy jest doznáno a lze proto z něho při řešení sporu těžiti. Učiní-li se tak, následuje z toho, že, když žaloba byla podána dne 2. dubna 1922, byl žalobce
oprávněn naléhati na provedení súčtování za dobu do 31. ledna 1922 a nikoli za dobu dále sahající, takže právní posouzení prvého soudu, který
bral jako konečný termin den 14. června 1922, pokládati jest v tomto
směru za nesprávné. V žádném případě nemohl však žalobce před podáním žaloby žádati vyúčtování za dobu sahající dále, než kdy žaloba
byla podána, což bylo dne 2. dubna 1922. Nesporno, že žalovaný, který
dne 20. května 1922 podal žalobní odpověď, přiložil k ní vyúčtování,
vztahující se na belgické a holandské dodávky až do konce dubna 1922,
které doručeno bylo žalobci k rukám jeho právního zástupce dne 23.
května 1922. Toto vyúčtování jest v opisu při soudních spisech a stalo
se též předmětem ústního jednání ze dne 14. června 1922 a žalovaný
na ně též odpovídal. Žalovaný tedy své povinnosti, třeba až po žalobě,
vyhověl a na něco více strana žalující práva neměla. Že žalobce vytýkal, že vyúčtování to jest neúplné, že obchodní spojení mezi stranami
bylo obsáhlejším, jest nerozhodné, neboť o správnosti toho vyúčtování
nemůže rozhodnuto býti v tomto sporu, nýbrž může o ní rozhodnuto
býti v případném zvláštním sporu účetním (viz rozh. býv. nejv. soudu
ze dne 17. října 1910, čís. 11513). Ostatně jest z přiloženého účtu patrno, že vztahuje se též i na obchodní spojení, při němž platy prostředkovány byly bankami, žalobcem při ústním jednání dne 14. června 1922
jmenovanými. Soud prvý, jenž tomuto vyúčtování pro jeho domnělou
neúplnost odepřel povahu účtu, posoudil tudíž v tomto směru věc nesprávně. Ježto žalovaný své povinnosti za sporu učinil zadost, bylo žalobu i v tomto směru zamítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobcovu.
Důvody:
Dovolání uplatňuje pouze důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s., odvolací soud
posoudil však zamítnutím žaloby v podstatě věc správně po stránce
právní. S dovoláním je souhlasiti, pokud zastává názor, že nelze v tomto
případě použíti předpisu §u 10 zákona o obchod. pomocnících, nýbrž
že je sporný případ posuzovati jen dle ustanovení smlouvy. Žalobce nevstoupil k žalovanému ani obdobně v poměr obchodního pomocníka
podle zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák., ježto není tu hlavní
podmínky zákona toho, totiž poměru zaměstnancova (sr. §§ 1 a 2 a
slova angestellt). Žalobce převzal smlouvou výhradné zastupování žalovaného v určitém území, byl proto vůči němu v poměru zastupitelském, jehož podmínky byly mezi stranami výslovně smluveny. Žalobce
vyhradil si smlouvou tou mimo výhradně zastoupení žalovaného v Belgii a Holandsku nárok na provisi ze všech obchodů počítanou podle
fakturovaných částek, jakož i závazek: »Alle Briefe und Fakturen für
Belgien und Holland werden an Ihre Adresse geleitet und besorgen Sie
(žalobce) von Brüssel aus die Weiterbeförderung.« Žalobce tvrdí dále,
že žalovaná firma nedostála tomuto závazku, dodavši ještě za trvání
této smlouvy zboží do jmenovaných zemí, aniž zaslala dopisy a faktury
žalobci a vyplatila mu smluvenou provisi, a že dokonce svěřila zastoupení pro Belgii jiné firmě. Těmito skutečnostmi není zažalovaný nárok
odůvodněn. Čl. XLII. uvoz. zák. k с. ř. s. lze použíti pouze na případy,
v něm výslovně uvedené, o jaký v tomto sporu nejde. Mylným jest náhled dovolatelův, že jde tu o zamlčené jmění, ježto domáhá se žalobce
nároku na splnění smlouvy, a podle této smlouvy mohl by žalobce jedině domáhati se toho, by žalovaný veškeré dopisy a faktury, určené pro
strany, bydlící v jmenovaných zemích, zaslal jemu a by zaplatil mu ze
všech fakturovaných částek smluvenou provisi. Nezachoval-li se žalovaný ve všem podle smlouvy, může žalobce mimo to domáhati se náhrady škody pro nesplnění smlouvy, nemůže však žádati na žalovaném,
by sdělil mu veškeré fakturované částky a správnost toho stvrdil přísahou, ježto tento nárok nebyl smluven a není odůvodněn zákonem.
Zajisté má však žalobce nárok na provisi z fakturovaných částek, pokud mu nebyla podle smlouvy vyplacena, přes to nelze vyhověti žalobci
ani v tomto směru, ježto výška dluhované provise má býti zjištěna přísežným udáním žalované strany, k němuž tuto nelze donutiti. Záleží
proto na žalobci, by dříve sám zjistil tyto částky a domáhal se jich žalobou. V navrženém znění nelze žalobní prosbě vyhověti.

Citace:

Rozhodnutí č. 2592. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 809-812.