Čís. 2351.

Výše nálezného při vkladní knížce řídí se výší vkladu, nebyla-li jeho výplata v knížce učiněna odvislou od dalších průkazů.
(Rozh. ze dne 6. března 1923, Rv I 1187 22.)
Žalobce nalezl v záchodku kavárny nevinkulovanou vkladní knížku úvěrního ústavu na 287 000 Kč a odevzdal ji neprodleně na policejním ředitelství. Proti žalovanému, jenž přihlásil se jako vlastník vkladní knížky, domáhal se nálezného 15 382 k 50 h (10% z prvých 20 000 k a 5% z dalších 267 650 K). Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl mimo jiné z těchto důvodů: Tvrzení žalovaného, že ani ředitel ani úřednici úvěrního ústavu nebyli by jinému, kdo by knížku k výplatě předložil, z ní něco vyplatili, nepokládá soud pro tento pří- pad za rozhodující, neboť ani ve vkladní knížce ani v účte hlavní knížky nebylo v tom směru naprosto žádné obmezení a také z povahy vkladní knížky jako papíru legitimačního (§ 307, 308 obch. zák. a § 367 obč. zák.) vyplývá, že každý držitel knížky mohl ji bez jakékoliv závady jinde produkovati a na vklad jinak nevázaný sobě v každém případě hodnotu do výše vkladu u osob třetích opatřiti. Poněvadž vkladní knížka, o niž tu jde, je papírem legitimačním, opravňujícím každého dočasného držitele k vybrání vkladu, musil soud žalobcův nárok dle § 391 obč. zák. na vyplacení nálezného uznati za oprávněný. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Posavadní judikatura vycházejíc ze spořitelního regulativu (dvorský dekret ze dne 26. září 1844 čís. 832 sb. z. s.) považovala spořitelní knížky nikoli za cenné papíry s funkcí oběživou, nýbrž za pouhé papíry legitimační, poněvadž na držbu knížky vázán jest pouze výkon práva z pohledávky, nikoli však existence pohledávky samé. Ustanovení zákona ze dne 3. května 1868 čís. 36 ř. zák., v němž spořitelní knížky byly na roveň postaveny jiným soukromým cenným papírům, považováno za předpis výjimečný a bez účinku na právní povahu knížek (rozhodnutí býv. nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1903 čís. 4234 Nowak n. ř. V č. 742). Nový spořitelní regulativ ze dne 14. dubna 1920 čís. 302 sb. z. a n. v §u 33 zrušuje onen starý regulativ jakož i ostatní zákony a nařízení, spořitelnictví se týkající (věstník min. sprav. 1922 str. 47) a ustanovuje, že spořitelní knížky a listy, byť zněly na určité, vkladatelem udané jméno, mají povahu papírů majiteli svědčících (§ 10), zkracuje však umořovací lhůtu, jež by dle nových amortisačních předpisu (cís. nař. ze dne 31. srpna 1915 ř. z. § 7) u nich jako u jiných papíru au porteur činila jeden rok, výslovně na pouhých 6 měsíců (§ 11 nového regulativu). Dle toho požadovati jest spořitelní knížky za cenné papíry majiteli svědčící, při nichž odepříti lze předložiteli výplatu vkladu pouze za podmínek §u 10 nového regulativu. V případě, o nějž jde ve sporu, nebylo zavedeno řízení umořovací, nebylo také soudního zákazu výplaty, aniž vázán vklad způsobem, stanovami připuštěným (§ 11 n. r.), což v důvodech prvého rozsudku bezpečně zjištěno. Výjimečný předpis §u 11 nov. reg. nelze však obdobně na jiné ještě případy rozšiřovati (§ 7 obč. zák.) i jest proto nějaké jiné soukromé opatření nebo vědomost personálu o pravém majiteli vkladu pro právní povahu knížky jakožto papíru cenného, majiteli svědčícího bez významu a nemohlo by býti na překážku výplatě vkladu k rukoum předložitele knížky. Za tohoto stavu věci a zákonných ustanovení jest nárok na nálezné ještě bezpečněji zaručen, než by byl, kdyby ztracená knížka byla pouhým papírem legitimačním, dle nesprávného názoru odvolatelova prý bezcenným. Nárok na nálezné vznikl tím okamžikem, kdy nálezce oznámil místní vrchnosti, že cizí věc nalezl (§ 389 obč. zák.), kdežto další opatření úřadu mají pouze ten účel, aby byl vlastník věci vypátrán (§§ 390, 391 obč. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Základem pro rozhodnutí o právním poměru stran rozepře je rozřešení otázky o právní povaze nalezené vkladní knížky. Nesporno je, že ji vydal Úvěrní ústav. Už dle názvu není tento ústav spořitelnou. Ve sporu to také není tvrzeno. Na vkladní knížky, jím vydané, se tedy nevztahuje předpis §u 10 zákona o úpravě právních poměrů spořitelen ze dne 14. dubna 1920 čís. 302 sb. z. a n. Nemají tedy všeobecně povahu papírů majiteli svědčících. Ale v tomto zvláštním případě má vkladní knížka tuto povahu, pokud jde o výplatu vkladu, a to na základě podmínky, ve vkladní knížce uvedené, že ústav vyplatí vklad tomu, kdo se prokáže knížkou, ač není-li překážek amortisace, soudní obstávky nebo zvláštní úmluvy o vydání. Ale taková úmluva musí bytí v knížce poznamenána. Protože v tomto případě není žádné z uvedených překážek výplaty vkladu, je ústav povinen vklad vyplatiti majiteli knížky. Byla-li mezi vkladatelem a ústavem smluvena jiná podmínka pro výplatu, je to nerozhodno, protože není poznamenána v knížce. Ta okolnost, že ústav by vklad přece nebyl vydal jiné osobě, než žalovanému nebo jeho manželce pro příbuzenský poměr a pro známost, nepadá na váhu. Právo k výplatě ústav měl. Mohl-li žalobce žádati o výplatu vkladu na základě podmínek o výplatě, uvedených ve vkladní knížce, měla vkladní knížka pro něho cenu vkladu, předpokládajíc, že ústav jej může vyplatiti. O tom nebylo předneseno pochybnosti. Není tedy odůvodněno mínění žalovaného, že vkladní knížka má cenu snad jenom asi 2 Kč. I když vezme se v úvahu, že nálezce nenašel vkladu, nýbrž našel vkladní knížku, nutno uznati, že v tomto případě podle smluvených podmínek o výplatě vkladu představovala vkladní knížka vklad. Nutno proto tvrditi, že obecná cena (§ 305 obč. zák.) knížky se rovnala výšce vkladu. Nálezce má tedy nárok na nálezné (§ 391 obč. zák.) dle výšky vkladu.

Citace:

Č. 2351. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 395-397.