Čís. 2237.

Zajištění půdy drobným pachtýřům (zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.).
Požadovací nárok na rustikální pozemky, tvořící hospodářskou součást statku deskového. Lhostejno, že rustikální pozemky náležejí pro- pachtovateli jako »vlastníku« a statek jako »držiteli svěřenství«. Otázka, zda pozemek jest hospodářskou součástí statku, jest otázkou skutkovou, podléhající preklusi §u 15 zákona. Rekursní soud není povinen zabývati se sám od sebe platností dohody vlastníka s požadovatelem o převzetí požadovaných pozemků. Proti dohodnuté přejímací ceně nemůže s vlastník stěžovati.
(Rozh. ze dne 6. února 1923, R I 46/23.).
Oba nižší soudy přiznaly drobným pachtýřům požadovací nárok na zpupné pozemky Jana T-а, majitele deskového stalku. Rekursní soud uvedl v důvodech: Dle vývodů stěžovatelových má jeho zpupné jmění výměru jen 69 ha 27 arů 66 m2, tudíž zdaleka ne takovou, jaká jest dle §u 2 zák. ze dne 16. dubna 1919 čís. 215 sb. z. a n. podmínkou záboru. Stěžovatel poukazuje též k tomu, že Státní pozemkový úřad v Praze zrušil zábor tohoto zpupného jmění, již v pozemkové knize poznamenaný. Avšak zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům ze dne 27. května 1919 čís. 318 sb. z. a n. dle §u 1 (2) nezakládá požadovací nárok jen na tom, že požadovaný pozemek jest majetkem státním nebo státem zabraným, nýbrž vztahuje se mimo to ještě 1. na pozemky, zapsané v deskách zemských, bez ohledu na to, zda jsou předmětem záboru čili nic, 2. na pozemky zapsané v knihách pozemkových, jsou-li hospodářskou součástí statku zapsaného v zemských deskách. Že vlastník požadovaných pozemků byl též majitelem (držitelem) statku deskového, třebas svazkem svěřenským obtíženého, jest nesporno. Ze spisů jest patrno, že ani vlastník velkostatku ani opatrovník svěřenství (čekatelů) ve lhůtě §u 15 pož. zák. neučinil námitek, že se požadovací zákon na tyto pozemky nevztahuje. Dle §u 15 téhož zákona má se v tomto případě za to, že vlastník svěřenství (dočasný držitel) a opatrovník svěřenství a čekatel souhlasí s údaji obsaženými v přihláškách. Požadovací zákon v §u 15, poslední odstavec, používá výrazu: »Údaje obsažené v přihlášce.« Z volby tohoto výrazu jest patrno, že prekluse v §u 15 zákona vztahuje se jen na námitky, jež mají podklad ve skutkových okolnostech, požadovateli uvedených, a nikoli na námitky právní. Kdyby byl měl zákonodárce na mysli, vyloučiti i veškeré námitky právní, na př. kdyby se mělo přihlášce věřiti, že statek, vskutku v deskách zemských nezapsaný, jest statkem deskovým, zajisté by byl užil jiného výrazu, na př. toho, že, bude-li zmeškána lhůta, bude se míti za to, že uplatňovaný nárok jest v zákoně odůvodněn. Jest nyní zodpověděti otázku, zda zjištění okolnosti, je-li požadovaný pozemek hospodářskou součástí statku v deskách zemských zapsaného, jest otázkou skutkového zjištění, či jen otázkou právní. Zákon mluví o »hospodářské« součásti deskového statku. Za hospodářskou součást deskového statku dlužno považovati každý pozemek, jenž svým výnosem slouží k potřebám statku a jenž by byl spolu se statkem obhospodařován, kdyby nebyl propachtován. To vše jsou okolnosti skutkové, a nikoliv otázky právní. Pozemek zpupný může býti v lomto smyslu hospodářskou součástí také statku, který jest stižen svazkem svěřenským, je-li tu jen onen zmíněný faktický stav hospo- dářský. Takový stav může tu býti zejména tehdy, je-li dočasný držitel svěřenství zároveň vlastníkem požadovaných pozemků, jak tomu bylo v tomto případě, kde Jan T., dočasný držitel svěřenství byl vlastníkem pozemků požadovaných od roku 1885 až do dne působnosti zákona o zajištění půdy drobným pachtýřům. Pro posouzení tohoto faktického stavu jest též nerozhodno, zda přípustným jest zábor zpupného jmění, poněvadž zákon o záboru a zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům nevzešly z téhož účelu a neřídí se týmiž zásadami. Rovněž nevadí pojmu »hospodářské součástky deskového statku« ta okolnost, že právní, zejména knihovní sloučení pozemků zpupných s deskovým statkem, svěřenským svazkem stiženým, jest nemožno a že soud svěřenský po úmrtí Jana T-а dne 5. června 1921 provésti musí separaci jmění zpupného a svěřenského. Platí tedy ohledně otázky, zda požadované pozemky jsou součástí deskového statku, prekluse ve smyslu
§u 15 pož. zákona a proto soud nemusí se obírati otázkou, zda skutečně byly požadované pozemky součástkou deskového statku, jehož držitelem byl vlastník požadovaných pozemků.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolací stížnosti.

Důvody:

Dle spisů vztahují se požadovací nároky drobných pachtýřů, o něž
jde, na rustikální pozemky, tvořící hospodářskou součást statku, zapsaného v zemských deskách. Stěžovatel opíraje se o rozhodnutí tohoto nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 1920 (čís. 632 sbírky) vytýká rekursnímu soudu, že nevzal zřetel na základní předpoklad zákona, že vlastníkem požadovaných pozemků i statku deskového musí býti táž osoba, čemuž zde tak není, poněvadž požadované pozemky jako zpupný majetek jsou vlastnictvím Jana T-а, nyní již zemřelého, kdežto deskový statek, jehož hospodářskou součástkou prý jsou požadované pozemky, jest statkem svěřenským, jenž vlastnicky patří rodině, pro kterou bylo svěřenství zřízeno jako nezcizitelný statek. Tento právní názor stěžovatelův jest nesprávným, jelikož nevystihl smyslu, ve kterém bylo v onom zdejším usnesení užito výrazu »téhož vlastníka«. Tu nejde o pojem slova »vlastník« jako protikladu »držitele svěřenského statku« ve smyslu občanského zákona, takovéto rozeznávání jest naprosto lhostejno s hlediska zákona ze dne 27. května 1919 čís. 318 sb. z. a n., jímž měli býti postiženi i vlastníci, i držitelé, pokud se týče uživatelé velkých statků, jakož i statků církevních nebo nadačních, jak blíže o nich se mluví ve druhém odstavci §u 1 zákona, pokud se týče v zákoně ze dne 15. dubna 1920 čís. 311 sb. z. a n.. Ovšem právo, hospodařiti na těchto statcích, tedy na deskovém statku i na pozemcích, které, nejsouce zapsány v zemských deskách, jsou jeho hospodářskou součástí, musí náležeti téže, osobě, ať už jako vlastníku, nebo držiteli svěřenství, nebo na základě jiného práva požívacího. V tom ohledu zákon čís. 318/19 sb. z. a n. nerozeznává, a jest to také přirozeno dle účelu jím sledovaného. Kdyby stěžovatelův názor byl správným, byli by držitelé velkých statků svěřenských deskových, kteří jsou zároveň vlastníky rustikálních pozemků, proti vlastníkům nesvěřenských statků deskových ve výhodu, jelikož by rustikální pozemky oněch, přes to, že jsou hospodářskou součástí velkého statku, nepodléhaly zákonu čís. 318/19 sb. z. a n., kdežto by na rustikální pozemky těchto (vlastníků nesvěřenských statků deskových) se ustanovení uvedeného zákona vztahovalo. Jest zřejmo, že ani znění zákona takovéhoto výkladu nepřipouští, z čehož vyplývá také neudržitelnost názoru ve stížnosti zastávaného. Rekursní soud vyložil správně i ustanovení §u 15 zákona ze dne 27. května 1919 čís. 318 sb. z. a n., a sluší souhlasiti s ním, že zjištění okolnosti, zdali požadovaný pozemek jest hospodářskou součástí statku v zemských deskách zapsaného, jest otázkou skutkovou, a nikoli právní. Mohl proto rekursní soud dospěti právem k názoru, že vlastník požadovaných pozemku, který dohodnuv se s požadovateli ve lhůtě mu poskytnuté nepopřel oněch údaju, jest s námitkou tou dle posledního odstavce §u 15 cit. zák. vyloučen, a nemůže na tom ničeho změniti okolnost, opomenul-li se vlastník požadovaných pozemků vyjádřiti v čas proto, že byv prý sveden nesprávným poznamenáním záboru také pozemků rustikálních, se domníval, že i tyto pozemky byly ve prospěch státu zabrány. Ve stížnosti do usnesení prvého soudu, kterým byly jednotlivé požadované pozemky přikázány jich pachtýřum dle dohody s vlastníkem za dohodnuté ceny, nevytýkal vlastník, že prvý soud dohodu schválil aniž by ji byl vůbec přezkoumal, tedy ani co se týče cen, na nichž se účastníci dohodli. Již proto dlužno za to míti, že vlastník sám vzdal se práva dohodě vůbec v jakémkoliv směru odporovati, a nemůže nyní teprve v dovolací stížnosti uplatňovati dodatečně proti usnesení prvého soudu námitky, které včas vznésti opomenul. Poněvadž rekursní soud nebyl povinen z moci úřední zabývati se otázkou platnosti dohody, jest výtka zmatečnosti řízení neodůvodněna, obzvláště když vlastní důvod, ze kterého dodatečně odporuje dohodě, záleží v tom, že požadované pozemky nepodléhají záboru, a nejsou hospodářskou součástí svěřenského statku zemsko-deskového. Ostatně stěžovatel, jako jedna ze stran dohodu uzavřevších, jest jí oproti druhé straně smluvní vázán, a příslušelo by oproti přejímací ceně dohodou stanovené právo rekursu jen věřitelům knihovním, nikoli však propachtovateli jako smluvniku.

Citace:

Rozhodnutí č. 2237. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 193-196.