Čís. 2572.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.).
Zaměstnavatelova tajemníka dlužno zařaditi do té třídy tabulky, do
níž patří vzhledem k pracím a službám, vztahujícím se ku správě velkostatku. Pro zařazení do určité skupiny nejsou rozhodny hodnost a název, nýbrž skutečně konaná služba. Lhostejno, že zaměstnanec nebyl
placen přímo z důchodů velkostatku, nýbrž ze zaměstnavatelovy pokladny.
Právní nástupci zavázaných osob ručí za závazky, plynoucí ze zákona čís. 130/21 sb. z. a n., bez ohledu na to, zda převod vlastnictví
stal se před působností zákona či po tom a zda stal se mezi živými či
na případ smrti. Lhostejno, že zástupce není ještě zapsán v knize pozemkové, stačí, drží-li majetek pozemkový. Právní nástupci, mezi něž
byl majetek pozemkový rozdělen, ručí solidárně.
Opomenutím ohlášky zaměstnavateli ve smyslu §u 11 prov. nař. nepozbývá zaměstnanec práva na požitky, nemá však nároku na úroky
z prodlení za dobu před podáním žaloby.
(Rozh. ze dne 2. května 1923, Rv I 485/23.) Žalobce vstoupil dne 1. prosince 1881 do služeb panství M. jaka
ředitelský asistent a dne 1. října 1888 stal se soukromým tajemníkem
Karla barona Sch-a, jímž byl do 1. července 1909; od této doby vyplácela mu Zemská životní pojišťovna markrabství Moravského invalidní důchod. Karel baron Sch., jenž zemřel 30. listopadu 1909, odkázal
mu v závěti roční důchod 1600 K; Sch. byl 1. července 1909 i v den
úmrtí držitelem svěřenského velkostatku M. a zpupného velkostatku
Sch. Svěřenský velkostatek M. připadl po jeho smrti Theodorichu K-ovi,
velkostatek Sch. připadl Václavu Petru D-ovi s tím, že po jeho smrti
má připadnouti jako fideikomisární odkaz Karlu Sch-ovi aneb jeho
synu JUDru Hanuši baronu Sch-ovi; Václav Petr D. zemřel dne 23. září
1921 а k jeho zpupné pozůstalosti přihlásila se jako dědička Josefa
D-ová. Dne 12. června 1922 převzal velkostatek Sch. jako legát Dr. Hanuš Sch. a vede od té doby správu jeho, což bylo soudem schváleno.
Potvrzení potřebné k zápisu vlastnického práva do knih nebylo mu vydáno. Žalobou domáhal se žalobce na pozůstalosti Václava Petra D-a,
na Theodorichu K-ovi a na Dru Hanuši Sch-ovi zaopatřovacích požitků
dle skupiny XI. tabely k zákonu ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z.
a n. Oba nižší soudy žalobě vyhověly, odvolací soud
uvedl mimo jiné v důvodech: Ani zákon ze dne 18. března 1921,
čís. 130 sb. z. a n. ani novela k němu ze dne 13. července 1922, čís. 215
sb. z. a n. neřeší otázku, v jakém poměru mají nástupci na zaopatřovací
požitky přispívati. V tomto případě je nesporno, že oba statky M. i Sch.
byly v době, kdy žalobce bral zaopatřovací požitky, v rukou jediného
vlastníka Karla barona Sch-a, a že v tu dobu oba statky byly povinny
přispívati na tyto požitky. Úmrtím Karla barona Sch-a přešel velkostatek M. na Theodoricha K-a a velkostatek Sch. na Václava Petra D-a.
Dle §u 12 zákona ze dne 13. července 1922, čís. 215 sb. z. a n. přešla
pak povinnost placení na oba dva jako jeho nástupce. Jsou proto oba
stejně zavázáni požitky platiti a nemůže rozdělení statků býti na újmu
třetí osobě, která v době rozdělení statků byla již v držení svého práva,
zejména, když není ani stanoveno, že jen jeden z nich má tuto povinnost na sebe vzíti. Nastává tu proto povinnost obou dědiců platiti požitky rukou společnou a nerozdílnou. Tomu nasvědčuje také ustanovení
§u 820, 847 a 918 obč. zák. Věcí žalovaných jest, aby se shodli, kolik
každý bude na požitky platiti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání Theodoricha K-a a Dra
Hanuše Sch-a.
Důvody:
Dovolání uplatňuje důvody §u 503 čís. 2 a 4 c. ř. s. V čem shledává
tyto důvody, bude patrno z těchto vývodů. V první řadě popírají dovolatelé, že žalobce byl zaměstnancem na velkém statku pozemkovém a
že má proto nárok na zaopatřovací požitky podle zákona ze dne 18.
března 1921, čís. 130 sb. z. a n. Při tom opětují tvrzení, že žalobce byl
pouze soukromým tajemníkem, že nebyl placen z důchodů velkostatků,
také že jeho invalidní renta byla zakoupena ze soukromých peněz zaměstnavatele jeho Karla barona ze Sch. a ne z důchodů velkostatků, popírají dále správnost náhledu odvolacího soudu o tom, koho je pokládali za zaměstnance ve smyslu uvedeného zákona, a tvrdí, že poměr
žalobcův nesouvisel bezprostředně s hospodářskou výrobou, ježto žalobce byl odkázán na podpis zaměstnavatelův. S těmito výtkami souvisí
další výtky, že žalobce co do zaopatřovacích požitků neměl býti zařáděn do skupiny 11. tabulky, připojené k zákonu, při čemž dovolatelé
opakují takřka veškeré výtky, shora uvedené a dodávají, že žalobce
jako tajemník nebyl vedoucím zaměstnancem, že mu nepříslušejí zažalované požitky již proto, ježto v oné tabulce tajemníci nejsou vůbec
uvedeni, a že neměl vůbec celkové zodpovědnosti, ježto konečné účty
a zprávy schvaloval vlastník velkostatku svým podpisem. S touto výtkou nesprávného právního posouzení věci souvisí i výtka neúplnosti řízení, již dovolatelé shledávají v tom, že nebyl proveden důkaz svědky,
nabídnuty jimi o služebním postavení žalobcově na statku Sch. O všech
těchto výtkách lze pojednati a rozhodnouti zároveň. Zákon nevymezuje
pojmu zaměstnance na velikém statku pozemkovém. K §u 1 zákona připojuje prováděcí nařízení čís. 189 sb. z. a n. pro rok 1921 vysvětlivky
o tom, co je rozuměti velkým majetkem pozemkovým a kdo je bývalým zaměstnancem, v §u 10 poukazuje zákon na tabulku, k němu připojenou, k níž pojí nařízení výklad o tom, podle čeho je rozeznávati jednotlivé skupiny zaměstnanců, podávajíc výčet potřebné činnosti a
úkonu. Ježto činí tak všeobecným způsobem, jest v jednotlivém případě
zjistiti úkony, jimiž byl zaměstnanec v poslední době své služební činnosti pověřen, a podle toho bude možno posouditi, zda a do které skupiny může býti zařaděn. Je proto při posouzení sporného nároku říditi
se skutkovými zjištěními procesního soudu, převzatými odvolacím soudem, týkajícími se žalobcovy služby. Podle těchto záležela činnost žalobce v poslední době jeho služby v přezkoumávání veškerých účtů,
zpráv a návrhů, v revisích na obou velkostatcích, sdělávání kalkulací a
návrhů na konečné vyřízení, ve vrchní správě fideikomisního kapitálu
i pražského domu Sch-ova. Činnost tato, podaná zde jen ve stručném
obsahu, shoduje se s úkony, uvedenými ve vysvětlivkách nařízení 11.
skupině, z čehož jest usouditi, že žalobce byl podle zákona zaměstnancem na velikém statku pozemkovém, a že je mu vyměřiti zaopatřovací
požitky podle skupiny 11. Zbývá pouze odpověděti na výtky dovolání.
Nezáleží na tom, že žalobce nazýván byl tajemníkem, neboť nerozhoduje titul, nýbrž služba skutečně vykonávaná (§ 10 zák.), nesejde z téhož důvodu na tom, že v tabulce nejsou tajemníci uvedeni, nebo že žalobce neměl titulu centrálního ředitele nebo jiné kategorie zaměstnanecké skupiny 11. Je možno, že žalobce byl vedle vylíčené již služby
i soukromým tajemníkem zemřelého Karla barona Sch-a, a že tato jeho
činnost nevztahovala se na správu velkostatků, nýbrž týkala se věcí rázu
soukromého a rodinného. Pro tento spor stačí však zcela zjištění, že
žalobce byl mimo to zaměstnán úkony, vyčerpávajícími pojem zaměstnance podle skupiny 11. Dovolatelé netvrdili mimo to, že Karel ze Sch.
požíval důchodů z jiných pramenů, než ze svých velkostatků, a že platil
žalobce, po případě pojistné za něho, z těchto důchodu. Nezáleží proto
na tom, že žalobce nebyl placen přímo z důchodů velkostatků, a že zaměstnavatel platil služné jeho i splátky na jeho invalidní rentu ze své pokladny, ježto do této plynuly důchody velkostatků, takže ve skutečnosti o jiné peníze nešlo. Ani okolnost, že konečné účty schvaloval vlastník velkostatku podpisem, nevylučuje činnosti žalobcovy v naznačeném
smyslu, ježto odvolací soud převzal skutkové zjištění procesního soudu,
že toto schvalování bylo pouze formální, ježto vlastníku nedostávalo se
ani odborných vědomostí, ani dostatečné duševní způsobilosti, jež byla
stářím, nemocí a tělesnými vadami seslabena. Ve skutečnosti spočívala
veškerá zodpovědnost jen na žalobci. Uvedenými skutkovými zjištěními
je dovolací soud vázán, a, pokud dovolatelé snaží se je seslabiti anebo
vyvrátiti, není dovolání přípustné. Zjištění ta postačila úplně k správnému posouzení věci po stránce právní, dalších důkazů nebylo třeba,
není tu ani neúplnosti řízení, dovolateli vytýkané, a není dán důvod
§u 503 čís. 2 c. ř. s. Dovolání poukazuje dále na to, že žalobcův zaměstnavatel Karel baron Sch. zemřel dávno přede dnem, kterého vešel
v působnost zákon čís. 130 sb. z. a n. z r. 1921, že nemohla proto u něho
počíti povinnost plniti zaopatřovací požitky (§ 11) a nemohla ani přejíti na žalované jako právní jeho nástupce. Tito prý ručí podle §u 12
zákona čís. 130 jen tehdy, když původní zaměstnavatel zemře po 6.
květnu 1921 (počátek působnosti zákona), což prý je patrno z opraveného §u 12 (sr. zákon ze dne 13. července 1922, čís. 215 sb. z. a n.),
podle kterého povinnost ta přechází (přešla) na dědice nebo právní
nástupce v držení majetku. Ze slova přechází, užitého v přítomném čase, dovozuje dovolání, že povinnost ta může přejíti na nástupce
jen tehdy, když zaměstnavatel zemřel za platnosti zákona. Dovolání
přikládá tím zákonu smysl, jehož v něm není. Výklad jeho odporuje duchu zákona, jehož jediným účelem je, by bývalým zaměstnancům dostalo se vzhledem k poklesu ceny peněz přiměřeného zvýšení zaopatřovacích požitků, jímž by vyrovnán byl úbytek, vyvolaný zdražením všech
potřeb životních. Zákonodárce předpokládal, že naturální výnos velkostatků se nezměnil, a že držitelé jejich, majíce vypláceti zaopatřovací
požitky bývalých zaměstnanců z důchodů statku v původní výši, získali
by tím na účet těchto oprávněných. Totéž platí i o právních nástupcích
původních zaměstnavatelů. § 12 zákona čís. 130 z r. 1921 ustanovil, že
právní nástupci osob k výplatě povinných podle §u 11 ručí s nimi nerozdílně za závazky z tohoto zákona plynoucí. Z tohoto všeobecného znění
je patrno, že úmyslem zákonodárcovým bylo přesunouti povinnost tu
na právní nástupce, ať převod vlastnictví stal se před působností zákona nebo po ní, a to jak mezi živými tak i v případě smrti. Chtěje pochybnosti, v tomto posledním směru vzniklé, vyloučiti, doplnil zákonodárce předpis ten zákonem čís. 215 z r. 1922, jímž vytkl jednotlivé kategorie právních nástupců, klada v odstavci (2), jak lze vyčísti z důvodové zprávy, důraz na to, že jde o nástupce v držení majetku, t. j.
osoby, jež požívají skutečně příjmů z majetku toho. Užil-li zákonodárce
při tom slova »přechází«, nemá tím na mysli, že převod povinnosti stane
se jen tehdy, když původní zaměstnavatel zemře za působnosti zákona,
nýbrž vyslovil tím, že povinnost poskytovati zaopatřovací požitky,
přechází dnem, kdy zákon počal působiti, na dědice nebo právní nástupce zaměstnavatele před tím zemřelého. Bylo proto ještě uvážiti,
kdo jsou právními nástupci v držení uvedeného velkého majetku pozemkového. Karel baron Sch. byl vlastníkem velkostatku M. a Sch., jež
oba spadají pod pojem velkého statku podle §u 1 zákona. Po jeho
smrti připadl svěřenský statek M. žalovanému Theodorichu K-ovi, statek Sch. pak vlastníkovu dědici Václavu Petru D-ovi se závazkem, že po
jeho smrti přejde jako odkaz na otce žalovaného Dra Hanuše barona
Sch-a nebo na tohoto, kterýž poslední případ též nastal. Tento žalovaný prohlásil, že odkaz přijímá, a převzal skutečně v červnu 1922 velkostatek do správy. Je proto právním nástupcem v držení tohoto velkostatku přes to, že po smrti zaměstnavatele přešel statek ten v držení
Václava Petra D-a a po smrti tohoto teprve v držení žalovaného, ježto
zákonná povinnost §u 12 spjata je s držením pozemkového majetku.
Nezáleží na tom, že tento žalovaný není dosud zapsán v pozemkové
knize jako vlastník velkostatku; dostačí zjištění, že velkostatek připadl
mu po smrti posledního vlastníka jako odkaz a že žalovaný převzal již
statek do vlastní správy, takže není pochybnosti, že statek bude mu připsán i knihovně, jakmile bude skončeno projednání pozůstalosti po posledním jeho vlastníku. Že by zákon uznával pouze knihovní vlastnictví
jako základ povinnosti, odporuje §u 12, podle něhož postačí držení
právním nástupcem zaměstnavatelovým. Žalobce může tudíž požadovati zaopatřovací požitky od obou žalovaných jako právních nástupců
zemřelého již zaměstnavatele, a je proto žaloba proti oběma odůvodněna. Nerozdílnost závazku žalovaných vyplývá z věci samé. Zákon
nestanovil výslovně solidarity závazku, přes to však je ji odůvodniti
účelem zákona a rozšířiti zásadu o nerozdílném ručení právních nástupců osob k výplatě povinných podle §u 12 na všecky případy, kde je
více povinných. Bývalí zaměstnanci, již byli činni na velikém majetku
pozemkovém, a z něho požívají důchodů, mají právo požadovati i zákonné zaopatřovací požitky z důchodů celého toho majetku. Byl-li tento
později rozdělen fysicky mezi několik držitelů, nemůže se žádati na zaměstnanci, by sám vypočítal poměr, jakým má každá část majetku přispívati na zaopatřovací požitky jím žádané, nýbrž je to přenechati povinným stranám, by se o povinnost rozdělily dle výtěžku svého majetku. Dovolatelé vracejí se k vyvrácenému již tvrzení, že premie na invalidní rentu žalobcovu placeny byly na účet Karla barona Sch-a a ne
na účet velkostatku. Bylo však poukázáno na to, že jmenovaný vlastník
velkostatků neměl prokázané jiných důchodů, než příjmů z obou velkostatku. Ze zákona (§§ 1, 10 - 12) vyplývá, že oba velkostatky jako velký
majetek pozemkový ve smyslu §u 1 mají přispívati na zaopatřovací požitky žalobce, ježto byl zaměstnán na obou. Pozdější fysické rozdělení
tohoto majetku nemá proto vlivu na oprávnění žalobce, a může tento
požadovati plné požitky z každé části bývalého majetku tohoto. Nejde
tu sice o věcné právo, přes to však je zákonná povinnost spjata s držením nemovitosti a nikoli s určitou osobou, ježto stihá všecky právní nástupce v drženi statku. Odvolací soud posoudil věc správně i v tomto
směru, a lze poukázati na další jeho vývody. Předčasnost žaloby dovozují dovolatelé též z opomenutí upomínky §u 11 prov. nařízení.
K výtce této není však v dovolacím řízení oprávněn žalovaný Theodorich K., ježto jí neuplatňoval v odvolacím řízení, takže ohledně něho
vešel rozsudek procesního soudu v tomto bodě v moc práva. Nejde tu o nerozlučné společenství v rozepři, což patrno je z poměru obou žalovaných, z nichž každý žalován je jako vlastník samostatné nemovitosti. § 11 nař. předpisuje sice oznámení zaměstnavateli, u něhož vstoupil zaměstnanec do neaktivního poměru, a zajisté i právním nástupcům
zaměstnavatelovým podle §u 12, avšak nepojí s opomenutím tohoto
oznámení účinky, vylučující právo na požitky, což nemohlo učiniti, ježto
zákon nemůže býti změněn nařízením. Opomenutí tohoto předpisu nemohlo proto míti jiných účinků, než které vytkl odvolací soud. totiž že
žalobce nemůže proti žalovanému Dru Hanuši baronovi Sch-ovi domáhati se úroků z prodlení za dobu, předcházející podání žaloby; podle
§u 1497 obč. zák. rozhodný je tento den, nikoli den doručení žaloby.

Citace:

Rozhodnutí č. 2572. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 764-769.