Čís. 2163.

Zásada §u 5 obč. zák., že zákony nepůsobí zpět, nevztahuje se na předpisy práva formálního.
Náhradový zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n.
Na výpovědní řízení, zahájené za platnosti původního doslovu zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n. lze vztahovati předpisy novely ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 16. ledna 1923, R I 5/23.).
Rekursní soud nevyhověl stížnosti vlastníka do usnesení prvého soudu, jímž mu byla doručena výpověď Státního pozemkového úřadu ze zabraného majetku. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu a uvedl mimo jiné v

důvodech:

Stížnost se nejprve zabývá otázkou, zda lze na výpovědní řízení,
zahájené za platnosti původních předpisů náhradového zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n., vztahovati předpisy novely ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n. čili nic, a dospívá k odpovědi záporné, leč mylně. § 5 obč. zák., jehož se dovolává, stanoví sice zásadu, že zákony nepůsobí zpět a nemají tedy vlivu na práva nabytá a právnické skutečnosti — ať právo zakládající nebo rušící — avšak předpis ten vztahuje se jen na právo hmotné, jak z jeho obsahu samého a zejména z odstavce 5. uv. pat. ze dne 1. června 1811 čís. 936 sb. z. s., jenž jej blíže vykládá, jasně plyne. To také odpovídá rozdílu v povaze právních předpisů hmotněprávních oproti formálním, které upravují pouze řízení, t. j. způsob a formu úkonů, jak nároky práva hmotného uplatňovati, z čehož jde, že, užije-li se nového zákona, upravujícího řízení, i na případy, zahájené za platnosti řízení dřívějšího, nemůže se tím hmotným právům stran díti újma, naopak v duchu zákonodárce sluší míti za to, že nová úprava řízení slouží lépe k uplatňování práv než stará, neboť proto právě tato byla opuštěna, že se zdála nevyhovovati. Nicméně pravda jest, že převedení z kolejí řízení starého do kolejí nového bývá spojeno s technickými nesnázemi a proto zákon, kde tomu tak jest, má obyčejně ustanovení přechodná, na př. čl. XLVII. n. n. úv. zák. k с. ř. s. Kde tomu tak není, působí zákon formální ihned, jakmile účinnosti nabude, pro všecky případy posud nevyřízené, v tomto případě tedy citovaná novela, která dne 19. srpna 1922 účinnosti nabyla (čl. II.), která dne 19. srpna účinnosti nabyla, tímto dnem, a právem tedy rekursní soud při svém rozhodnutí ze dne 4. prosince 1922 k jejím předpisům přihlížel. K tomu přistupuje, že při bližším přihlédnutí jsou veškeré její předpisy o výpovědi (§ 12—25) téměř venkoncem jen zákonným výkladem předpisu původních, a bylo by k nim tedy přihlížeti již mocí ustanovení §u 8 obč. zák., což zvláště platí i o novelárním předpisu §u 20, dle něhož stížnost proti výpovědi přísluší toliko z důvodu, že nebylo šetřeno předpisů §u 12-25. Neboť, ustanovoval-li prvotní doslov, že stížnost přísluší z důvodu, že nebylo šetřeno ustanovení »tohoto zákona«, nemyslí se tím všecka ustanovení zákona toho, nýbrž právě jen jeho ustanovení o výpovědi, t. j. právě předpisy §u 12 až 25, jak to také motivy k novelárnímu ustanovení (20) zřetelně uznávají, a jen proto, by se mylnému pojímání předešlo, bylo to v novele přesně vyjádřeno. Že se nemohly mysliti i jiné předpisy náhradového zákona, na př. §u 2 a násl., plyne již z toho, že vyřizováni otázek, z nich se podávajících, přikázáno jest jiným soudům neb úřadům, než těm, jež vyřizují výpověď a rozhodují o ní.

Citace:

Rozhodnutí č. 2163. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 71-72.