Čís. 2553.

Zavázal-li se kupitel ve smlouvě, zaplatiti všechny dávky k ní se vztahující, ať se jmenují jakkoliv, obsahuje závazek jeho i dávku z přírůstku hodnoty. Jde tu o t. zv. převzetí plnění. Žalobní žádost dlužno upraviti v ten rozum, že je kupitel povinen, osvoboditi prodatele od předepsané mu dávky. Exekučně lze na kupitele nastupovati v tom směru, že výtěžek exekuce vydá se přímo k dávce oprávněnému.
(Rozh. ze dne 24. dubna 1923, Rv II 505/22).
Žalobce prodal žalovanému pozemek trhovou smlouvou, jejíž § 7 zněl: »Všechny výlohy, kolky, dávky a daně, jež vzniknou smlouvou, (jejím provedením, vtělením do knih a u příležitosti smlouvy), ať se jmenují jakkoliv, platí kupitel.« Když byla žalobci vyměřena zemská dávka z přírůstku hodnoty nemovitosti, zaslal platební příkaz žalovanému, jenž odmítl dávku zaplatiti, pročež ho žalobce žaloval, by uznán byl povinným zprostiti žalobce z povinnosti, zaplatiti onu dávku. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl.Důvody: Soud nesdílí sice názoru žalované strany, že z §u 7 smlouvy nevyplývá povinnost žalovaného, nahraditi žalobci dávku z přírůstku, neboť byť i ve smlouvě nebylo výslovně zmínky o dávce z přírůstku hodnoty, jest závazek kupitele nutně vztahovati i na tuto dávku, vzhledem k doslovu statě smlouvy, kterou se kupitel zavazuje, platiti všechny dávky, které s touto smlouvou souvisejí, ať se jmenují jakkoliv. Nebylo tudíž třeba ještě důkazu o tom, zda žalovanému výslovně bylo při sepsání smlouvy připomenuto, že mu bude platiti též dávku z přírůstku hodnoty. Nicméně oprávněna jest námitka žalované strany o předčasnosti žaloby, neboť, jak jest nesporno, žalobce dosud předepsané dávky nezaplatil. Žádá tedy předčasně o zaplacení. Vzhledem k tomu, že zemský úřad pro vyměřování dávky podle zákonných předpisu předepsal dávku žalobci jako prodateli, jest na snadě, že jen žalobci bylo možno napadnouti po případě výši předepsané mu dávky. Žalovaný, ač jest podle smlouvy žalobci práv ze zaplacení dávky, nemohl by výši dávky jemu nepředepsané odporovati. Nárok na náhradu zaplacené již dávky mohl by uplatňovati žalobce oproti žalovanému, nemůže však žádati, by žalovaný zemskému úřadu zaplatil, co tento úřad žalobci předepsal, kdyžtě žalovanému proti výměře oné dávky opravný prostředek nepřísluší. Teprve proti žalobcovu nároku na náhradu zaplacené již dávky bylo by možno žalovanému uplatňovati námitku proti výši náhrady, kdyby dokázal, že dávka, žalovaným zaplacená, byla co do výše nesprávně vyměřena, a že žalobce opomenul výměře dávky odporovati. Odvolací soud žalobě vyhověl. Důvody: Nesprávné právní posouzení věci shledává žalující strana právem v názoru prvního soudce a) že žaloba jest předčasnou, pokud žalobce předepsané mu dávky nezaplatil, b) že jen žalobci bylo možno odporovati výši předepsané mu dávky a že pak proti žalobcovu nároku na náhradu zaplacené již dávky bylo by možno žalovanému uplatňovati námitku proti výši náhrady, kdyby dokázal, že dávka byla co do výše nesprávně vyměřena. Předně jest mylným názor prvního soudce, že poškozenému lze požadovati náhradu škody teprve, když již sám vynaložil náklady k uhrazení této škody. Škoda znamená úbytek na majetku, úbytek však též znamená, nastala-li někomu povinnost, peněžní obnos zapraviti, nehledíc k tomu, zdali této povinnosti zapravením dlužného peníze již dosáhl — čili nic. Byla-li tedy žalobci předepsána dávka z přírůstku hodnoty, již zapraviti dle úmluvy připadá žalovanému, jest žalobce oprávněn, na žalovaném požadovati, by své smluvní povinnosti dostál a buď zapravením této dávky, buď jiným způsobem žalobce zprostil z povinnosti, předepsanou dávku zaplatiti. Rozsudkový výrok tohoto znění jest též beze všeho vykonatelným dle §§ 353, 354 ex. ř. Mylným jest dále názor prvního soudce, že žalovaný neměl možnosti, by platební rozkaz o předepsané dávce ohledně výše této dávky napadal. Nebylo popřeno, že mu žalobce platební rozkaz zaslal. Bylo tedy věcí žalovaného, k zapravení dávky povinného, stížnost za účelem snížení dávky dáti sepsati a žalobci k podpisu předložiti. Ostatně byla dávka předepsána příslušným úřadem a soud není oprávněn přezkoumávati, zda byla správně vyměřena. Žalovaný není tedy s to dokázati, že by byla dávka ku stížnosti snížena, opomenul-li sám právního prostředku proti platebnímu rozkazu použíti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobní nárok byl probírán se všech možných právních hledisek, s hlediska náhrady škody, s hlediska smlouvy ve prospěch osoby třetí a s hlediska rukojemství, tu dokonce i pod zorným úhlem cizozemského (říšskoněmeckého) zákonodárství, toliko nehleděno naň se stanoviska, které naň jedině dopadá, t. j. se stanoviska §u 1404 n. zn. obč. zák., jenž jedná o t. zv. převzetí plnění. Obsahuje-li smlouva ze dne 19. července 1921, jak bezesporno, ustanovení, že všecky dávky, ať se jmenují jakkoli, platí kupitel, tedy, když to je dávka, která jinak podle zákona stíhá prodatele — a takovou je právě dávka z přírůstku majetku dle vl. nař. ze dne 23. září 1920 čís. 545 sb. z. a n. (§ 13) — slíbil kupitel tímto ustanovením, že opatří plnění věřiteli prodatelovu, t. j. úřadu dávku vybírajícímu, a ručí mu tedy dle uvedeného předpisu §u 1404 obč. zák. za to, že věřitel, zde tedy jmenovaný úřad, nárok na prodatele činiti nebude. Žalobce zcela správně vystihl věc žalobním žádáním, které zní, že žalovaný jest povinen »zprostiti« žalobce z povinnosti platebním rozkazem vyměřenou dávku z přírůstku hodnoty zemskému úřadu zaplatiti, a vystihl ji dále svými vývody v dovolací odpovědi, kde provádí, že žalovanému jest volno, dávku buď zaplatiti nebo jiným způsobem se s úřadem (věřitelem) vyrovnati, na př. zřízením hypotéky neb jiné jistoty — což ovšem předpokládalo by převzetí dluhu vůči věřiteli ve smyslu §u 1406 n. zn. obč. zák. — a podobně, to vše že jest žalobci lhostejno. A skutečně tak tomu jest, neboť téměř do slova uvádějí i motivy to, co žalobce provádí, řkouce, že účelem úmluvy, zvané převzetí plnění, jest pojištění dlužníka proti tomu, by věřitel od něho nárok svůj nepožadoval, že, chce-li a může-li přejímatel plnění věc tu jiným způsobem poříditi, než skutečným plněním věřiteli (placením), že i k tomu jest oprávněn, a že to může po případě učiniti sjednáním privativního převzetí dluhu s věřitelem (Materialie k III. dílčí novele str. 414). Samo sebou se rozumí, že když převzetí plnění zjednává dlužníku proti přejímateli zákonný nárok, aby tento učinil opatření, by věřitel od něho (dlužníka) plnění nepožadoval, tento nárok na toto opatření přejímatelovo je také žalovatelný, což nadbytkem, kdyby o tom znění zákona někomu pochybnosti zavdávalo, dovoditi lze i ze vzoru jeho, jimiž jsou předpisy §u 329 a 415, 3 něm. obč. zák. Prvý praví jako druhá věta našeho, že věřiteli samému nevzniká z převzetí plnění bezprostředně žádné právo proti přejímateli, jen dodává »v pochybnosti«, čímž jedině se od znění našeho liší, a druhý praví, že při převzetí dluhu, dokud věřitel to neschválil, jest v pochybnosti přejímatel vůči dlužníku zavázán, věřitele včasně uspokojiti, kdežto náš § 1405 n. zn. obč. zák. jinými slovy tu praví totéž, že totiž až do svolení věřitelova ručí přejímatel »jako při převzetí plnění (§ 1404).« Je-li však nárok, aby přejímatel učinil opatření, by věřitel na dlužníku plnění nepožadoval, žalovatelným, žaluje se tak, aby přejímatel věřitele uspokojil anebo jak činí právě žalobce a jak se to ještě výrazněji a lépe srovnává s oprávněním přejímatelovým, vyrovnati věřitele jakkoli, jen aby na dlužníka udeřiti nemohl, aby dlužníka od povinnosti platiti věřiteli osvobodil. Z toho plyne, že je to skutečně žaloba na plnění přejímatelovo a že tedy v tomto případě žalovaný přejímatel neprávem v dovolání uplatňuje, že je to žaloba určovací (§ 228 c. ř. s.), že však žalobce na určení takovém nemá právního zájmu a že žalobu už proto zamítnouti dlužno. Neprávem popírá žalovaný, že doslov ustanovení smlouvy je příliš povšechný a neurčitý, aby z něho pro něj byl mohl vzniknouti závazek. Neboť praví-li smlouva, že kupitel platí všecky dávky, ať se jmenují jakkoli, je v tom beze vší pochyby zahrnuta i dávka z přírůstku hodnoty. O smlouvu ve prospěch osoby třetí, o níž se dovolání mylně domnívá, že ji naše právo nezná (§ 881 n. zn. obč. zák.), tu zatím vůbec nejde, neboť žalobce nežaluje, že ho žalovaný osvoboditi může jen placením, nebo-li přímo, aby úřadu zaplatil, ačkoli by to oprávněn byl, když smlouva zní, že dávky »platí« kupitel, neb tu ho k tomu § 881, n. zn. obč. zák. zmocňuje, než pokud jde o smlouvu ve prospěch třetího v tom smyslu, že i třetí nabývá práva plnění požadovati a o ně tedy žalovati, tu žádný netvrdí, že třetí, zde úřad, to právo má, ale to, že ho nemá, nemůže přece býti důvodem, aby žalobce se svého práva nedomáhal. Jak se rozsudek exekučně vykoná, v té otázce nemá mínění žalovaného, že exekuci vésti dlužno dle §u 354 ex. ř., v zákoně opory. On myslí, že by se příslušná suma u něho vyexekvovala a odevzdala žalobci a ten že by ji třeba neodvedl. Dávka by se u něho stala nedobytnou a úřad by ji tedy dobýval na žalovaném co ručiteli (§ 13 a 18 vl. nař.). To je ovšem vážná věc. Ale z toho plyne jen, že exekuci dle §u 353 ex. ř., na niž obě strany myslí, připustiti bylo by povážlivé, a že dlužno hledati jiný způsob exekuce, třeba že i býv. vid. nejv. soud rozhodnutím č. 1696 úř. sb. tento povážlivý způsob schválil. Bezpečný a rovněž zákonný způsob přece je, dobývati tento obnos peněžitý jako každý jiný zabavením a prodejem movitých věcí a pod., s tím však rozdílem, že ježto exekuční titul nezní, že žalovaný má zaplatiti žalobci (exekventu), nýbrž osobě třetí (úřadu), peníze exekucí vytěžené nelze odvésti jemu, nýbrž jen této třetí osobě. Jen tak tedy může exekuce býti žádána a povolena, že se sice povolí žalobci co exekventu, ale ve prospěch osoby třetí, které jedině výtěžek vydati jest. Tím jsou všecky námitky dovolání vyvráceny.

Citace:

Rozhodnutí č. 2553. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 726-729.