Čís. 2567.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.).
Zákonem ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n., nebyl teprve
založen nárok na zaopatřovací požitky; dovolávati se ho může pouze ten,
kdo již má právní důvod pro nabytí pense.
(Rozh. ze dne 2. května 1923, Rv I 1485/22.)
Žalobce byl od 1. listopadu 1877 zaměstnán jako volák na velkostatku žalovaného a konal službu a pobíral plat ještě v době podání
žaloby i za sporu. Žalobu, jíž se domáhal na zaměstnavateli zaopatřovacích požitků dle zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.
oba nižší soudy zamítly. Důvody: Odvolatel napadá rozsudek
prvého soudu jednak proto, že podle jeho mínění prováděcím nařízením k zákonu ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb. z. a n. bylo přiznáno
právo na zaopatřovací požitky všem zaměstnancům velkostatku, kteří
mají 35- pokud se týče 40letou nepřetržitou službu, jednak proto, že
prý, kdyby tu předpokladu toho nebylo, žalobce přece nabyl nároku na
placení pense nebo provisi podle §u 1 odstavec b) cit. zákona, poněvadž jest pokládati mzdu, která se mu nyní platí, za pensi, pokud se týče provisi nebo plat z milosti, žalobce tudíž ho používal před platností zákona. Žádného z těchto případů tu není. Neboť prováděcí nařízení zákon jedině vysvětluje a nemůže prováděcí nařízení zákon měniti
nebo doplniti. Zákonem ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb. z. a n. nebyly zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkostatku ani
zavedeny ani utvořeny. Zákon upravuje jedině již přiznané nebo v době
platnosti zákona co do nároku již nabyté zaopatřovací požitky ohledně
jejich výše. Z toho jde, že zákon týká se jen toho, kdo v době platnosti
zákona již takových zaopatřovacích požitků požíval aneb toho, kdo
měl buď ze zákona nebo ze smlouvy na ně nárok, že se však zákon netýká zaměstnance, jenž v době platnosti zákona nároku takového ani
ze zákona ani ze smlouvy nenabyl. Na tom prováděcí nařízení ničeho
nezměnilo a nemohlo změniti. Též prováděcí nařízení předpokládá, že
tu již byl zákonný neb smluvní nárok za zaopatřovací požitky. Okolnost, že zákon v §u 1 a) ohledně tam uvedených zaměstnanců platy
z milosti i provisi a pod. staví na roveň zaopatřovacím požitkům, které
byly placeny na způsob pense, že toho však nečiní v §u 1 odst. b), má
svůj základ v tom, že nabytý nárok na plat z milosti podle povahy věci
neexistuje a existovati nemůže, poněvadž dar z milosti plyne právě
z milosti a nemůže se tudíž zakládati na zákoně nebo smluvní povinnosti. Žalobní nárok však není odůvodněn ani podle ustanovení zákona
ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb. z. a n. Podle bezvadných zjištění
prvého soudu je žalobce ještě ve službách a bere nyní ještě odměnu za
služby, které koná. Nerozhoduje jakost těchto služeb a vychází tudíž
odvolatel ve svých vývodech z předpokladů, které odporují zjištěním
prvého soudu, označuje mzdu žalobce, kterou nyní bere, jako provisi
pokud se týče plat z milosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Rozhodným pro uplatňovaný nárok dovolatele jest, by mu mohl vůbec vzejíti nárok dle zákona ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb. z. а n.,
aby měl nárok na jakékoliv odpočivné požitky ať ze smlouvy, ať ze zákona, a pak aby nastala některá z podmínek §u 1 zákona. V tom směru
však dovolatel ve sporu vůbec ani netvrdil, že jeho zaměstnavatel byl
mu povinen ze smlouvy nebo z nějakého dřívějšího zákona po uplynutí
určitého počtu služebních let tyto požitky poskytovati, nýbrž shledává,
že nárok jeho jest založen zákonem ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb.
z. a n. Než tu již nižší stolice právem odůvodnily nesprávnost tohoto
názoru, pročež se k důvodům těm poukazuje. Nesprávnost žalobcova
názoru vyplývá však také z jasného znění zákona, jenž v § 1 lit. b) činí
nárok ten závislým na podmínce, že bývalí zaměstnanci na velkém majetku pozemkovém »nabyli nároku na vyplácení pense nebo provise
dříve, nežli počal tento zákon působiti.« Z tohoto ustanovení nelze dojíti k jinému názoru, než že ten, kdo se chce dovolávati tohoto zákona,
musí již míti důvod k vyplácení pense, a že ustanovením tím nikterak
neměl býti takový důvod teprve utvořen. Tomu svědčí i prováděcí nařízení k tomuto zákonu ze dne 13. května 1921 čís. 189 sb. z. a n. (k § 1 lit. b), tak i důvodová zpráva. Neměl-li tedy dovolatel nároku na odpočivné požitky ani ze zákona ani ze smlouvy, ani podle zvyklostí, nemůže se shora citovaného zákona dovolávati, to tím méně, když dle
zjištění nižších soudů žalobce až do podání žaloby a potom i dále nepřerušené jest jako volák ve službě u žalovaného.

Citace:

Rozhodnutí č. 2567. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 756-758.