Čís. 2216.Ochrana nájemců. Žaloba na vrácení přeplatků činže z období platnosti dílem nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n, dílem zákona o ochraně nájemníků ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n.. V tom, že nájemník nadáte platil zvýšenou činži, nelze spatřovati vzdání se nároku na vrácení přeplatku.(Rozh. ze dne 30. ledna 1923, Rv I 769/22.).Žalobce byl nájemníkem v domě žalovaného na Král. Vinohradecha tvrdil, že mu žalovaný, nedbaje zákona o ochraně nájemníků, neoprávněně zvyšoval činži a nechtěl vrátiti přeplatky přes to, že žalobci byla činže upravena nájemním úřadem dne 24. ledna 1922. Žalobce vypočítal v žalobě, že v období od 1. února 1919 do 30. dubna 1921 správně měl zaplatiti 2770 Kč 50 h, zaplatil však skutečně 3428 Kč 83 h za tuto dobu, přeplatil tedy 658 Kč 33 h. Od května 1921 do února 1922 přeplatil 112 Kč 41 h, celkem tedy 770 Kč 74 h, jichž vrácení zažaloval. Procesní soud prvé stolice přiznal žalobci pouze 120 Kč 21 h. Důvody: Dle §u 14 zák. o ochr. nájemníku ze dne 8. dubna 1920, čís 275 sb. z. a n., jest zvýšení nájemného s vedlejšími poplatky, pokud jest zákonem nařízeno svolení úřadu, bez svolení úřadu neplatné a, co bylo plněno proti zákonným ustanovením, může býti požadováno zpět se zákonnými úroky, kterýžto nárok promlčuje se do šesti měsíců od zrušení nájemní smlouvy a nelze se ho napřed zříci. Zákon nabyl účinnosti dnem 3. května 1920, nepůsobí zpět, nelze tedy činže z doby dřívější, snad zvýšené, dle něho posuzovati a dle zákona dříve platného (nař. ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n.) rovněž ne, poněvadž již neplatí, nehledíc k tomu, že dle §u 2 dřívějšího nařízení zvýšení nájemného bylo upraveno dle jiných zásad, tak že, kdyby tento případ posuzován byl dle tehdejšího ustanovení [§ 2 (4)], nebyla by činže žalobcova ani v jednom čtvrtletí dosahovala hranice sazby první §u 2 (4) cit. nař.. Poněvadž zákon čís. 275 sb. z. a n. nabyl účinnosti 3. května 1920, tedy dnem, kdy již tehdejší květnová činže byla splatná a také jest, jak v Praze a předměstích obvyklo, již zaplacena, lze ustanovení zákona použíti teprve pro období srpnové 1920. Nebylo sporu o tom, a jest to také prokázáno činžovní knížkou žalobcovou i výslechem stran, že žalobce zaplatil za dobu od 1. srpna 1920 do 1. února 1922 celkem 3093 Kč 03 h. Od této částky dlužno odečísti polovici nedoplatků, 209 Kč 16 h placených žalobcem v únorovém čtvrtletí 1921, za rok 1920 (za čtvrtletí únorové a květnové 1920), tedy 104 Kč 58 h, tak že zaplaceno žalobcem 2988 Kč 45 h. Jest prokázáno spisy nájemního úřadu a stranami také přiznáno, že nájemní úřad k žalobcově žádostí určil jeho činži čtvrtletně na 383 Kč 46 h rozhodnutím ze dne 24. ledna 1922, do čehož nezahrnul poplatek za přebranou vodu a 8% vodní činže, která na Král. Vinohradech vybírá se od 1. listopadu 1921 dle vyhlášky ze dne 21. října 1921. Dle toho byl by měl platiti žalobce celkem za zmíněných sedm čtvrtletí 2868 Kč 64 h, byl tedy přeplatil 120 Kč 21 h. Tuto částku má právo žalobce požadovati zpět dle §u 14 posl. odst. zák. o ochr. náj., při čemž třeba podotknouti, že základnou početní jest ono nájemné, jak je určil nájemní úřad, a jest tudíž nesprávným výpočet žalobcův, jenž vychází ze základní činže, jaká byla 1. srpna 1914 (280 K), § 14 poslední odstavec a § 16 cit. zák.. Odvolací soud přiznal žalobci dalších 215 Kč 13 h. Důvody: Nesprávné posouzení právní vytýká od- volatel napadenému rozsudku pro náhled, že nároky, jež vzešly nájemníkům dle nařízení ze dne 17. prosince 1918 čís. 83 sb. z. a n., zanikly okamžikem, kdy nařízení to pozbylo platnosti, t. j. 31. března 1920. Uplatňovanému důvodu odvolacímu nelze zcela upříti oprávnění. Prvému soudci dlužno dáti sice za pravdu v tom, že, ježto zákony nepůsobí nazpět (§ 5 obč. zák.), nelze přiznati zpětné platnosti ani zákonu ze dne 8. dubna 1920. čís. 275 sb. z. a n., pokud však prvý soudce vyslovuje dále také náhled, že nároky, vzniklé za působnosti zákonů, nyní již zrušených, nelze uplatňovati jedině proto, že zákony ty již neplatí, nelze s ním souhlasiti, neboť, kdyby měl tento náhled zvítěziti, musela by se odepříti celé řadě nároku oprávněnost beze vší příčiny, což zákonodárce dozajista nezamýšlel a také ani zamýšleti nemohl. Poněvadž odvolatel uplatňuje proti odpůrci nárok na vrácení přeplacené činže za čas od 1. února 1919 do 30. dubna 1922 a v této době platily zákony dva (nejprve nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. а n., a po něm zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n.), jež otázku přípustnosti zvýšení činže upravovaly nestejně, nutno žalobní nárok rozložiti na dva díly, mezi nimiž tvoří den 1. srpna 1920 časový mezník, poněvadž zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n., jenž vstoupil v platnost teprve 3. května 1920, nemohl míti samozřejmě již vlivu na úpravu činže, jež byla splatna dne 1. května 1920. Dle toho dlužno vzíti v úvahu a) jednak nárok, jenž vznikl odvolateli do 31. července 1920 a b) jednak nárok, jenž mu vznikl po tomto dni. Ad a) Dle stavu věci jeví se nárok žalobní, pokud má za předmět vrácení přeplacené činže za čas do 31. července 1920, předčasným a nelze mu proto dnes vyhověti. (Žalobce se v tomto směru neodvolal.) Ad b) Dne 3. května 1920 vstoupil v platnost zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n.. Zákon tento obsahuje v příčině zvýšení činže a nároku na vrácení přeplacené činže stejná ustanovení jako nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. а n., liší se však od tohoto nařízení ve třech směrech: především v tom, že pronajímatel muže zvýšiti činži, oč se platila dne 1. srpna 1914, o 20% beze všeho (§ 8), dále v tom, že zvýšení činže nad 20% se smí státi jen se svolením nájemního úřadu (§ 8), jinak že je neplatno (§ 14), a konečně v tom, že se nárok na vrácení přeplacené činže promlčuje do 6 měsíců od zrušení smlouvy nájemní (275/1920 sb.). Poněvadž mezi stranami výše činže, která se dne 1. srpna 1914 z bytu odvolatelova platila, sporna není a odpůrce odvolatelův ani netvrdí, že vymohl ku zvýšení této činže svolení příslušného nájemního úřadu, nebude nesnadno, vypočísti, oč směla býti odvolateli za působnosti zákona ze dne 8. dubna 1920, cis. 275 sb. z. a n. činže platně zvýšena, vzhledem k tomu, že je také nesporno, mnoho-li odvolatel odpůrci na činži za působnosti uvedeného zákona celkem naplatil, bude také snadno zjistiti přeplatek činže, na který odpůrce po zákonu nárok má а k jehož vráceni je povinen. V dalším pak vypočítal podrobně odvolací soud výši žalobci přisouzeného nároku.Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného.Důvody:Odvolací soud užil ve všech otázkách správných zásad a dospěl tudíž k správnému výsledku. Jen vzhledem k dovolání, pokud zásady ty napadá, přičiňují se zde důvody, z kterých nejvyšší soud má je za správné a vývody dovolání za pochybené. Proč by bylo nesprávno, posuzovati žalobní nárok, pokud spadá do doby před 1. srpnem 1920, dle nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n., nejde na rozum, ani dovolání ani odvolání, na něž odkazuje, toho nedoličují. Každý nárok dlužno posuzovati dle zákona té doby, do níž jeho vznik spadá (§ 5 obč. zák.), leda že by pozdější zákon nadán byl zpětnou působností, čehož v poměru zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n. k nařízení shora citovanému není (§ 33 zák.). Neprávem dovozuje dovolání, že žalobce vzdal se nároku, požadovati zpět přeplatky, mlčky tím, že je svého času napořád platil. Při léto logice by nárok na vrácení přeplatku vůbec nikdy vzejíti nemohl, ačkoli jej zákon právě pro takový případ zřizuje (§ 6 (3) nař. a § 14 (3) zák.). Jestliže však tu o vzdání nemůže býti řeči, pak neprávem žalovaný žádá, aby byla žaloba co do 320 Kč 68 h,vypadajících za období do 1. srpna 1920, zamítnuta bezpodmínečně. Ostatně vzdání se bylo zrovna tak málo v prvé stolici namítáno, jako promlčení, i nelze k těmto novým námitkám dle §u 482, odstavec prvý a §u 513 c. ř. s. vůbec hleděti, i kdyby byly důvodný. Proto netřeba zkoumati, je-li správným názor odvolacího soudu, že promlčecí lhuta §u 6 (3) cit. nař. běží ode dne zrušení smlouvy nájemní. Správný ovšem je náhled odvolacího soudu, že úprava činže rozhodnutím nájemního úřadu provedená platí jen pro dobu rozhodnutí tomu následující, neboť zákon neustanovoval, že by působilo zpět, nýbrž jen, že svolení úřadu toho k zvýšení nájemného o více než 20% je potřebí a bez něho že je zvýšení neplatné (§ 8 (1) a § 14 (1) zák. čís. 275 z roku 1920).