Čís. 2147.

Ustanovení §u 1170 a) obč. zák. týče se nejen obsahu a rozsahu, nýbrž i ocenění rozpočtených prací.
(Rozh. ze dne 9. ledna 1923, Rv I 313 22.). Žalovaný zadal žalobci výstavbu zřícené zahradní zdi. Žalobce dal
žalovanému rozpočet, v němž uvedeny byly jednotlivé práce a úplata za ně. Za stavby zjistil žalobce, že třeba provésti další opravu zdi, a aniž by to sdělil žalovanému, opravu provedl. Po skončení prací účtoval žalovanému více, nežli bylo uvedeno v rozpočtu. Žalovaný odmítl zvýšek zaplatiti, pročež žalobce domáhal se zvýšku žalobou, jež byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto

důvodů:

Co do právního posouzení věci nutno vycházeti ze zjištění, že žalobce předložil Heřmanu P-ovi jako zástupci žalovaného pro vystavení (opravu) zdi rozpočet nákladů ze dne 2. března 1921, ovšem bez záruky za jeho správnost, dále, že žalovaný tento rozpočet mlčky schválil, a že za provádění stavby žalobce žalovanému neoznámil, že se vyskytla nutnost provésti značné vícepráce. Rozpočtu ze dne 2. března 1921 přikládají obě nižší stolice právem význam rozpočtu nákladu ve smyslu §u 1170 a) obč. zák., neboť rozpočet tento byl dle zjištěných okolností žalobcem Heřmanu P-ovi jako zástupci žalovaného předložen, a vykazuje dle svého obsahu jednak rozsah zamýšlených prací, jednak jich cenu. Tím, jak nižší stolice právem uznaly, stal se zmíněný rozpočet ohledně odměny za dílo pro obě strany směrodatným a závazným. Pro názor stěžovatelův, že rozpočet tohoto významu neměl, nýbrž že již vzhledem k tomu, že § 1170 a) obč. zák. mluví jen o případné ztrátě značných víceprací, byl směrodatným pouze ohledně obsahu prací, nikoliv i ohledně jich ceny a že v důsledků toho, neučinil-li podnikatel stavby předepsaného oznámení, pozbyl pouze nároku na to, by bylo přihlíženo k většímu rozsahu prací, nepozbyl však naproti tomu nároku, by mohl po provedení práce, ovšem na podkladě původně předpokládaného obsahu prací požadovati vyšší jednotné ceny, než uvedl v rozpočtu, není v zákoně naprosto opory a takovémuto významu odporuje již účel rozpočtu, podle kterého jednak podnikatel béře na sebe nebezpečí, že se vyskytnou po případě práce, jež neměl při kalkulaci na zřeteli, kdežto v jiném případě mu připadá na úkor objednatele výhoda, lze-li dílo vykonati s menším nákladem. Že vývody dovolatele o významu rozpočtu nejsou správnými, nasvědčuje již doslov § 1170 a) obč. zák., jenž v prvém odstavci nerozlišuje mezi nepředvídaným rozsahem práce a nepředvídanou nákladností a v druhém odstavci mluví všeobecně o značném překročení rozpočtu a při tom zdůrazňuje, že podnikatel, neohlásiv objednateli značné překročení, ztratí všeliký nárok na náhradu za větší práce. Nemá proto podnikatel práva požadovati na žalovaném větší než umluvený peníz a proto nesejde na tom, zda bylo překročení úhrnného stavebního účtu přivoděno nepředvídanými většími pracemi, či jinými důvody, na př. jak dovolání uvádí, pravděpodobně zvýšením jednotných cen. Důsledkem toho nelze přihlížeti k vývodům dovolání, že v nynější době je podnikateli staveb nemožným, by přesně udal, co bude konečně stavba státi, že by jinak byl podnikatel nucen v rozpočtu účtovati sazby nejvyšší, nikoliv sazby nejnižší a že za nynějších poměru se jednotné ceny samozřejmě rozumějí »nezávaznými«, a že tedy podnikatel může vždy žádati přiměřenou odměnu ve smyslu §u 1152 obč. zák.

Citace:

Rozhodnutí č. 2147. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 34-35.