Čís. 2362.V tom, že se soud prvé stolice nevyslovil o námitce započtení vzájemné pohledávky v rozsudečném výroku, nýbrž pouze v důvodech, nelze spatřovati zmatek dle čís. 9 §u 477 c. ř. s. Nápravu lze zjednati pouze dle §u 423 c. ř. s. Nenavrhl-li žalovaný včas doplnění rozsudku dle §u 423 c. ř. s., pozbývá nároku na rozhodnutí soudu dle druhého odstavce §u 259 c. ř. s., nepozbude však práva na rozhodnutí soudní o tom, zdali a pokud zažalovaná pohledávka pominula započtením.(Rozh. ze dne 7. března 1923, R I 80/23.)Proti žalobě o zaplacení 3251 Kč namítly žalované pohledávku navzájem. Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobě, nevyslovil se však v rozsudečném výroku o namítaných vzájemných pohledávkách, nýbrž uvedl pouze v důvodech, že a proč jich neuznává. Odvolací soud zrušil rozsudek prvého soudu a uložil mu, by, vyčkaje pravomoci, ve věci dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: Především poukazuje se k tomu, že napadený rozsudek ve svém výroku neobsahuje výroku o námitce započtení vzájemných pohledávek žalovaných. Návrh na doplnění rozsudku v tomto směru ve smyslu §u 423 c. ř. s. podán nebyl. V odvolacím spise nebyl učiněn návrh na zrušení rozsudku pro tento nedostatek, avšak celé odvolání čelí vlastně jen proti tomu, že první soudce námitce započtení vzájemných pohledávek žalovaných ne- vyhověl, a lze proto za to míti, že strana žalovaná domáhá se i zrušení rozsudku pro tuto vadu. První soudce ve výroku rozsudečném se o námitce započtení nevyslovil, jinak v důvodech rozsudku však se námitkou tou zabývá a tvrdí výslovně, že byla námitka započtení zamítnuta. Stanovisko prvého soudce v tomto směru jest tudíž jasným, avšak ve výroku rozsudečném není o tom výroku, a jest vzhledem k tomuto rozporu znění rozsudku tak nedostatečným, že s bezpečností přezkoumán býti nemůže, neboť druhá stolice nemůže potvrditi nebo změniti výrok, který nebyl vynesen, pročež byl rozsudek ten v napadené části zrušen (§ 477 čís. 9, 494 c. ř. s.). Jelikož však jest spornou otázka, zdali žalovaná strana nepozbyla práva, tvrzené vzájemné pohledávky v tomto sporu uplatňovati, tím, že nepodala ve lhůtě návrhu na doplnění rozsudku, bylo prvnímu soudci uloženo, by v jednání pokračoval teprve až toto usnesení nabude moci práva. Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a uložil mu, by, nehledě k zrušovacímu důvodu, znovu rozhodl o odvolání žalovaných.Důvody:Žalované přednesly na procesním soudě prvé stolice, že jim přísluší proti žalobci vzájemná pohledávka denních 50 Kč od listopadu 1920 a další vzájemná pohledávka 3600 Kč, že podle §u 1438 obč. zák. nastalo vzájemné vyrovnání zažalované pohledávky s těmito jejich vzájemnými pohledávkami a že tím pominula zažalovaná pohledávka. Procesní soudce neuznal vzájemných pohledávek a v rozhodovacích důvodech svého rozsudku to odůvodnil. Žalované vznesly z důvodu oněch svých vzájemných pohledávek také námitku započtení podle §u 259 odstavec druhý c. ř. s. a první soudce byl podle prvního odstavce §u 404 c. ř. s. povinen, rozhodovati o této námitce výslovně v rozsudečném nálezu (§417 čís. 3 c. ř. s.), aby rozhodnuti o ní bylo účinno právní moci dle §u 411 c. ř. s. První soudce nevyhověl této povinnosti, nevyslovil se o námitce započtení v rozsudečném nálezu, nýbrž omezil se na rozhodnutí o žalobním nároku a uvedl jen v rozhodovacích důvodech rozsudku, že a proč neuznává vzájemných pohledávek žalovaných. Rozsudek prvého soudu je tudíž neúplným, poněvadž neobsahuje v rozsudečném nálezu (§417 čís. 3 c. ř. s.) výroku o tom, zdali a v jaké výši vzájemné pohledávky žalovaných jsou po právu, pokud se týče že nejsou po právu. Nápravy této vady mohly se žalované podle §u 423 c. ř. s. domáhati návrhem na doplnění rozsudku prvého soudce; poněvadž tak neučinily, neměl soud odvolací důvodu, by na tuto vadu bral zřetel. Mínění odvolacího soudu, že, rozsudek prvého soudu pro tuto vadu nemůže býti s bezpečností přezkoumán, a že tedy jest zmatečným dle §u 477 čís. 9 c. ř. s., jest mylné, neboť rozsudek jest jasným a obsahuje v důvodech určitý výrok o vzájemných pohledávkách, žalovanými namítaných, jakož i jasné odůvodnění výroku tohoto. Neúplnost rozsudku prvého soudce, záležející v tom, že v rozsudečném nálezu nebylo rozhodnuto o kompensační námitce žalovaných, není tak podstatná, by odvolací soud nemohl rozhodnouti o odvolání žalovaných. Rozhodnutí jeho ovšem omezí se na přezkoumání rozsudečného nálezu prvého soudce v jeho odstavci prvém, jímž žalované obce byly uznány povinnými, zaplatiti žalobci 3047 Kč s přísl., jakož i na přezkoumání rozhodovacích důvodů tohoto rozsudku, pokud se týkají vzájemných pohledávek, žalovanými uplatňovaných. Rozhodnutí o kompensační námitce žalovaných v nálezu rozsudečném (§417 čís. 3 c. ř. s.) nemůže se již státi, poněvadž žalované pozbyly práva na toto rozhodnutí, nenavrhnuvše dle §u 423 c. ř. s. doplnění rozsudku; soud odvolací však může a musí rozhodnouti o odvolání žalovaných, pokud jde o otázku, zdali vzájemné pohledávky žalovanými uplatňované jsou po právu, zda a pokud dlužno jest je sraziti z pohledávky zažalované a zdali v důsledku toho žalované nejsou povinny tuto pohledávku vůbec zaplatiti, nebo zda jsou jen povinny zaplatiti její zbytek a v jaké výši. Tím, že žalované pozbyly práva na rozhodnutí soudní o kompensační námitce podle druhého odstavce §u 259 c. ř. s., nepozbyly práva na soudní rozhodnutí o tom, zdali a pokud zažalovaná pohledávka pominula započtením podle §u 1438 obč. zák. Soud odvolací tedy neprávem zrušil rozsudek prvého soudce z důvodu zmatečnosti. V důsledku toho bylo rekursu vyhověti, usnesení soudu odvolacího zrušiti, a tomuto soudu uložiti, by nehledě k zrušovacímu svému důvodu, znovu rozhodl o odvolání žalovaných.