Čís. 2154.

Bylo-li usnesení obce, zabírající byt, nejvyšším správním soudem zrušeno, lze se domáhati vyklizení bytu na třetích osobách pořadem práva.
(Rozh. ze dne 9. ledna 1923, R II 479/22.).
Usnesením bytové komise města O. ze dne 22. března 1921 byly žalobci zabrány z jeho bytu dvě místnosti. K jeho stížnosti bylo zabírací usnesení nejvyšším správním soudem pro nezákonnost zrušeno. Když obec přes to odmítla žalobcovu žádost o vyklizení bytu, podal žalobu na majitele domu o vyklizení zabrané části bytu a o uvedení bytu v předešlý stav. Žalovaný namítl nepřípustnost pořadu práva, soud prvé stolice námitce vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Nade vši pochybnost jest, že zabrání bytu správním úřadem v správním řízení jest správní věcí. Dle náhledu soudce jest však též uvedení bytu do předešlého stavu věcí správní, a to vzhledem k povaze a účelu věci a proto, že také pro tuto věc v prvé řadě mají rozhodovati veřejnoprávní normy a zásady. Nárok, kterého se žalobce domáhá touto žalobou, jest správní věcí, odejmutou pořadu práva. O tom, že se jedná o správní věc, svědčí ta okolnost, že dle zákona ze dne 11. července 1922, čís. 225 sb. z. a n.
o mimořádných opatřeních bytové péče a sice dle §u 14 (2) tato věc jest nyní výslovně správnímu úřadu přikázána. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc prvému soudu, by ji projednal a rozhodl. Důvody: V tomto případě žádá žalobce na žalovaném vrácení obytných místností, zabraných dne 16. března 1921, poněvadž nálezem správního soudu ze dne 5. října 1921 toto zabírající rozhodnutí bylo zrušeno jako nezákonné. Kdyby se jednalo pouze o to, aby právní účinky pravoplatného správního nálezu (zrušení záboru bytu) byly uskutečněny proti osobě, jež v předešlém správním řízení byla zúčastněna jako strana, byly by k tomu povolány pouze příslušné správní úřady a nebylo by připustilo, by tyto otázky byly vznášeny na civilní soudy pod formou soukromoprávního poměru (srovnej Pražák: Spory I. str. 102 pozn. 14 a 16; Tetzner: Administrativní řízení str. 595). Jinak má se věc, odvozuje-li se soukromoprávní účinek z neplatnosti správního nálezu proti třetím, již nebyli jako strany zúčastněni v předcházejícím řízení správním. Tu mají rozhodovati soudy. V tomto případě žádá žalobce na žalovaném vrácení obytných místností, zabraných nálezem bytové komise, poněvadž tento nález byl zrušen pro nezákonnost. Dle zákona ze dne 30. října 1919, čís. 592 sb. z. a n. zabírá bytová komise obytné místnosti pro obce (§ 12, 13 zák.); obec je podmětem zabraného bytu (práva nájemního), obec muže práva toho kdykoli se vzdáti a obec pronajímá zpravidla zabrané byty třetím osobám, jež nejsou jako strany v řízení pro zabírání bytů zúčastněny. Dle zákona ze dne 11. července 1922, čís. 225 sb. z. a n. (§ 14) mohou bytové úřady (které podle zákona o stavebním ruchu ze dne 11. března 1921, čís. 100 sb. z. a n. byly do 30. června 1921 zmocněny, by provedly opatření dle zákona o zabírání bytů obcemi ze dne 30. října 1919, čís. 592 sb. z. a n.) podle zákona toho činiti veškerá opatření, nutná za účelem vrácení zabraných bytů. To se v tomto sporu nežádá. Neboť tatáž žádost vznáší se ne proti obci, nýbrž proti oné třetí osobě, jež na základě nezákonného záboru užívá sporných místností. O tom mají rozhodnouti soudy.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.

Důvody:

Dovolací rekurs není odůvodněn. Nejvyšší soud sdílí právní názor
rekursního soudu, že námitka nepřípustnosti pořadu práva není odůvodněna. Žalobce uplatňuje jako nájemník proti vlastníku domu právo z nájemní smlouvy dle §§ 1096 a násl. obč. zák., tedy soukromoprávní nárok, který dle §u 1 j. n. patří k příslušnosti soudu. Že v tomto případě zakročily správní úřady a omezily ve prospěch žalovaných nájemní právo žalobcovo, na soukromoprávním rázu zažalovaného nároku ničeho nemění, neboť Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. října 1921 zabrání sporných dvou pokojů jako nezákonné zrušil, pročež žalobce nyní nikterak není omezen v uplatňování svých nájemních práv před řádným soudem.

Citace:

Rozhodnutí č. 2154. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 53-54.