Čís. 2552.


Má-li strana v řízení nesporném právního zástupce, běží mu lhůta ku podání opravného prostředku ode dne, kdy bylo napadené usnesení doručeno jemu, nikoliv straně.
(Rozh. ze dne 24. dubna 1923, R II 114/23.)
Ve věci zajištění půdy drobným pachtýřům odmítl rekursní soud rekurs zástupce vlastnice pozemků jako opožděný. Důvody: Dle §u 17 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., činí rekursní lhůta do usnesení ve věcech drobných pachtýřů 14 dnů. Napadené usnesení bylo doručeno Dru Josefu S-ovi, advokátu v L., jako zástupci majitelky velkostatku, dne 20. března 1922, rekurs však podán teprve dne 11. dubna 1922, takže jest opožděn a musel býti odmítnut. Okolnost, že napadené usnesení ředitelství velkostatku bylo doručeno teprve dne 28. března 1922, jest bezvýznamná, ježto rozhoduje doručení k rukám splnomocněného advokáta majitelky velkostatku, která stížnost podala.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
§ 5 nesp. pat. sice nenutí stranu, aby si zřídila právního zástupce, avšak když si ho žádá a zástupce ten u soudu vykázán jest, dala tím na jevo, že chce, aby on ji na soudě zastupoval a s ním aby soud jednal, a proto soud povinen jest místo na stranu samu na zástupce jejího se obraceti, což platí také zvláště i o doručování, jak to zřetelně z §u 6 plyne, jenž ustanovuje, že doručení, vyjma případy zvláštní, nemusí se státi zrovna do rukou strany nebo jejího zástupce, roz. podle toho, zda se strana zastupuje sama či jedná zástupcem, nýbrž že se muže doručiti také do rukou domácí osoby strany, pokud se týče jejího zástupce. Doručil-li soud mimo zástupci strany své usnesení také ještě řediteli velkostatku, nemůže zástupce (advokát) počítati lhůtu k rekursu, který sám podává, od doručení řediteli, nýbrž od doručení sobě. Mohlo by se snad o počet od doručení řediteli jednat, kdyby tento sám anebo vedle advokáta také sám ještě rekurs podal, ale takto chce stěžovatel něco, co se příčí přirozenosti. On dokonce myslí, že když si strana zřídí více zástupců, že možno potom lhůtu počítati po libosti od doručení kterémukoli, tedy v jeho smyslu od toho nejpozdějšího. To ale zajisté není účelem zákona připouštějícího zastoupení, aby se lhůty a tím i řízení protahovaly tím, že strana si zřídí zástupců více.
Citace:
Rozhodnutí č. 2552. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 725-726.