Důvody:

Rekurs není odůvodněn. Nejvyšší soud sdílí právní názor odvolacího soudu, že žalobce může uplatniti zažalovaný nárok s hlediska ustanovení §u 1293 a násl. obč. zák. Žalobcův poukaz k §u 46 obč. zák. ovšem nestačí, neboť místo zákona mluví pouze o druhé straně, t. j. o druhém snoubenci a nikoliv o rodičích nebo příbuzných snoubenců, pročež nutno řešiti otázku, zda je žalobní nárok odůvodněn zásadami občanského práva o náhradě škody. V tomto směru se v theorii názory rozcházejí; jedni nadobro upírají třetím osobám nárok na náhradu škody za příčinou zrušeného zasnoubení (tak zejména Krasnopolski: »Familienrechte« str. 18 a »Der Verlöbnisbruch nach ost. Recht«, jakož i Krainz-Ehrenzweig V. vydání, II. svazek str. 13 pozn. 26), kdežto jiní přiznávají i třetím osobám takovýto nárok (Dniestrzanski: »Zur Lehre vom Verlöbnis« v Grünhutově časopise č. 33 str. 174 a násl.). Soudní praxe přidala se k názoru posléze naznačenému (srv. rozh. Gl. U. N. F. 2114, 2498), a také Nejvyšší soud jej sdílí, poněvadž by opačný názor namnoze se příčil zasadám spravedlnosti a slušnosti. Oprávněnost takového nároku dlužno však posuzovati dle zásad §§ 1295, 1311, 1324 obč. zák. Má-li nárok býti opodstatněn, musí tu tedy býti: bezprávné jednání snoubence, ustoupivšího od zasnoubení, které může ovšem záležeti již v tom, že bezdůvodně ustoupil; dále škoda, vzešlá někomu jinému, než druhému snoubenci, a konečně příčinná souvislost této škody s bezdůvodným ustoupením od zasnoubení. Posuzuje-li se žaloba s tohoto právního hlediska, nelze souhlasiti se stěžovatelovým názorem, že okolnosti, jichž zjištění odvolací soud považuje za nutné, jsou lhostejný. Má-li býti zjištěno, zda žalovaný bezdůvodně ustoupil od zasnoubení, nutno přihlížeti nejen ke tvrzené hysterii žalobcovy dcery, nýbrž i k okolnostem, uvedeným svědky, již byli vyslechnuti v prvé stolici. Ve smyslu §u 45 obč. zák. musí důvod k ústupu od zasnoubení, jenž vylučuje nárok na náhradu škody, nastati po zasnoubení, nebo žalovaný musí se o něm dověděti teprve v této době. Zákon tedy nežádá, by snoubenec uváděl již při ustoupení od zasnoubení všechny důvody, které ho přiměly k ústupu, pročež žalovaný v tomto případě není vyloučen z námitky, že jeho bývalá nevěsta trpí příjicí, to tím méně, jelikož tvrdí, že se prý o tom dověděl teprve za sporu, a jelikož uzavření sňatku s osobou, stiženou příjicí, odporuje zdravotně-kulturním zásadám vysloveným i v zájmu zdravého potomstva zákonem ze dne 11. července 1922, čís. 241 sb. z. a n. o potírání pohlavních nemocí. Kdyby však žalobce prokázal, že nákaza jeho dcery byla způsobena žalovaným, nemohl by ovšem tento s úspěchem uplatniti zmíněný omluvný důvod. Za tohoto stavu věci nelze se obejíti bez doplnění jednání, nařízeného odvolacím soudem.

Citace:

Rozhodnutí č. 2160. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 62-64.