Čís. 2172.

Dluh, pro nějž přísluší věřiteli zákonné zástavní právo na věcech vnesených, jest obtížnějším, než jiný dluh.
Smlouva o dodávání parní síly, i když stala se v souvislosti s úmluvou o nájmu místností, není smlouvou nájemní a úplata za ně nepožívá zákonného práva zástavního na předmětech vnesených do najatých místností.
(Rozh. ze dne 16. ledna 1923, R II 485/22.).
Soud prvé stolice povolil žalobci pro pohledávku 95 057 Kč zájemné popsání svršků, vnesených žalovanou stranou do najaté místnosti, rekursní soud vyhověl stížnosti žalované strany potud, že zamítl návrh ohledně zažalovaných 89 879 Kč, jinak napadené usnesení potvrdil. Důvody: Stížnosti jest přiznati částečné oprávnění. Podle vlastního přednesu žalující strany měla žalovaná strana zaplatiti za používání místností, najatých od žalobkyně, včetně elektrického osvětlení a parního otopu, dále 35 mechanických tkalcovských stavů, řetízkového soukadla, řetízkového osnovadla, řetízkové navíjačky a klížícího a soukacího stroje a za dodání síly nutné k pohonu stroju tkalcovských stavů ve třetím a čtvrtém čtvrtletí 1922 po 90 528 Kč 50 h a jest na tyto částky za 3 čtvrtletí dlužna ještě 4528 Kč 50 h a za čtvrté čtvrtletí celou částku, úhrnem tedy 95 057 Kč. Ze žaloby plyne však dále, že tu nejde o pohledávku nájemného, nýbrž hlavně o pohledávku za dodanou parní sílu. Pohledávka nájemného sama činí podle vlastního výpočtu žalobkyně za čtvrt roku včetně 528 Kč 50 h za pojištění a vodné pouze 5 178 Kč 50 h. Poněvadž podle udání žalobkyně bylo na třetí čtvrtletí zaplaceno 86 000 Kč i poněvadž vzhledem na pravidlo §u 1416 obč. zák. jest míti za to, že v této částce mělo býti nejdříve zaplaceno nájemné 5178 Kč 50 h, dluží žalovaná firma žalující straně na nájemném skutečně jen ještě 5178 Kč a mělo tudíž býti zájemné popsání povoleno nikoliv pro celou zažalovanou částku, nýbrž jen pro tuto částku, jež jedině představuje dlužné nájemné.
Nejvyšší soud nevyhověl žalobcovu dovolacímu rekursu.

Důvodу:

Vývody dovolacího rekursu napadají především názor druhé stolice, podle něhož ona část zažalované pohledávky, která se týká dodané parní síly, není nájemní činží. Tento názor sluší však pokládati za správný. Byť i byla uzavřena mezi stranami jednotná smlouva o pronájem místností a strojů a dodávání parní síly, nelze přes to onu část smlouvy, jež jedná o dodávání parní síly, pokládati za smlouvu nájemní a úplatu za tuto dodávku za nájemné, poněvadž parní síla není věcí nespotřebitelnou (§ 1090 obč. zák..) a nemůže tudíž býti předmětem smlouvy nájemní. Parní síla není ani věcí nemovitou, již předpokládá ustanovení § 101 obč. zák. a nepožívá tudíž smluvená úplata za ni zákonného zástavního práva na předmětech do najatých místností vnesených. Zvláštní povaze této smlouvy nasvědčuje i ta okolnost, že strany smluvily cenu za dodávání parní síly zvláště a neodvisle od nájemného za používané místnosti, neustanovivše ji na pevno, nýbrž podle dočasné ceny uhlí. Jakým způsobem navrhovatelka označila vymáhanou pohledávku v návrhu na zájemný popis, na tom nezáleží; rozhodnou jest jen pravá podstata věci. Žalobkyně neuvedla v žalobě, zda týká se dlužných 4528 Kč 50 h za třetí čtvrtletí nájemného či kupní ceny za dodanou sílu. Vzhledem
k tomu, že pohledávka nájemného poskytuje žalobci zákonné zástavní právo, váznoucí na věcech, do najatých místností vnesených, sluší za to míti, že tento dluh jest pro žalovaného obtížnějším (§ 1416 obč. zák.) a jest tím odůvodněn předpoklad soudu rekursního, že žalovaná dlužné nájemné za třetí čtvrtletí 5178 Kč 50 h penízem 86 000 Kč zaplatila a že dluhuje podle žaloby nájemné jen za čtvrté čtvrtletí 5178 Kč 50 h. Byl tudíž návrh na zájemný popis pro další pohledávku, tento peníz přesahující, právem zamítnut.

Citace:

Rozhodnutí č. 2172. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 87-88.