Čís. 2206.

Dán-li před měnovou rozlukou příkaz bance, by odevzdané peníze uložila u své cizozemské filiálky, banka však příkazu do měnové rozluky nevyhověla, a příkaz pak byl po měnové rozluce a soupisu pohledávek odvolán, jest přikazatel oprávněn domáhati se vrácení peníze v Kč. K soupisu pohledávky té nebyl povinen.
(Rozh. ze dne 24. ledna 1923, Rv II 178/22.).
Žalobce dal dne 9. prosince 1918 žalované brněnské filiálce vídeňské banky příkaz, by poukázala hotově jí odevzdaných 7712 K 61 h filiálce vídeňské banky ve Stanislavově s tím, by u této filiálky uložen byl k žalobcově disposici na vkladní knížku, znějící na jeho jméno. Tento příkaz nebyl proveden do dne 26. srpna 1919, kdy ho žalobce odvolal, nýbrž teprve potom dne 9. září 1919. Žalobě na vrácení uvedeného peníze v Kč bylo oběma nižšími soudy vyhověno, odvolacím soudem z těchto důvodů: Odvoláním příkazu zrušen byl dle §u 1020 obč. zák. mezi stranami poměr zmocněnecký a nebyla již žalovaná oprávněna, by proti vůli žalobcově příkaz provedla dodatečně, jakž učinila teprve dne 9. září 1919. Přísluší tedy žalobci nárok, požadovati po žalované vrácení peníze, jí svého času k určitému účelu odevzdaného. Žalovaná namítla, že žalobce ve smyslu nařízení vlády ze dne 1. dubna 1919, čís. 167 sb. z. a n. nemůže požadovati vrácení peněz v okolkovaných bankovkách československých, tedy v měně tuzemské, pokud se týče, že je nemůže ještě toho času požadovati se zřetelem na nařízení vlády ze dne 4. března 1919, čís. 110 sb. z. a n.. Poněvadž prvý soud tyto námitky neuznal za odůvodněné, spatřuje odvolatelka v tomto právním názoru prvého soudu odvolací důvod nesprávného právního posouzení věcí. Avšak neprávem. Nařízení vlády ze dne 1. dubna 1919, čís. 167 sb. z. a n. mluví o účtech, jichž majitelé jsou na území býv. Rakouska a Uherska mimo obvod československé republiky a kteréž dlužno uzavřití k 26. únoru 1919, kdežto zažalovaný nárok jest jednotlivá pohledávka, vzniklá teprve odvoláním příkazu dne 26. srpna 1919. Do té doby nemohly peníze, odevzdané žalované dne 9. prosince 1918, býti vedeny v knihách banky k dobru žalobcově ani jako účet ani jako vklad, vždyť žalovaná dle vlastního svého tvrzení valutou touto dle příkazu prý ihned disponovala, poukázavši ji do Stanislavova. Obligační nárok na vrácení toho, co žalobce dal ku splnění svého příkazu, stal se existentním teprve odvoláním příkazu, tudíž dávno po 26. únoru 1919, jest tedy zřejmo, že nařízení ze dne 1. dubna 1919, čís. 167 sb. z. a n., se na zažalovaný nárok vztahovati nemůže. Proto také nemohl žalobce dle nařízení vlády ze dne 4. března 1919, čís. 110 sb. z. a n., býti povinován, přihlásiti valutu, žalované odevzdanou, k soupisu prostě z toho důvodu, že mu v době od 10. března do 10. června 1919 tato valuta vůbec nenáležela. Žalobce měl v tu dobu vůči žalované bance dle svého mandátu jí daného pouze obligační nárok, aby mu v Stanislavově, tudíž v cizině, zřídila vklad na knížku. Tento nárok nepodléhal soupisu ve smyslu nařízení ze dne 4. března 1919, čís. 110 sb. z. a n..
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvody:

Dovolání uplatňuje důvody čís. 2 a 4 §u 503 c. ř. s., leč žádný z nich není opodstatněn. Lichou jest výtka neúplnosti odvolacího řízení, již shledává dovolání v tom, že nebyl připuštěn důkaz svědkem a výslechem stran o tom, že se žalobce nezachoval dle předpisů nařízení ze dne 1. dubna 1919, čís. 167 sb. z. a n. a ze dne 4. března 1919, čís. 110 sb. z. a n.. Právem odmítl odvolací soud tento důkaz jako nerozhodný s poukazem k tomu, že se ona nařízení na tento případ nevztahují. Vývody dovolání nejsou s to, by vyvrátily správnost právního posouzení, jehož se dostalo věci v stolici odvolací. Neprávem poukazuje dovolatel k tomu, že žalobcův nárok na vrácení peněz vznikl již jejich složením, t. j. dnem 9. prosince 1918. Není tomu tak. Složením peněz a přijetím žalobcova příkazu žalovanou nabyl žalobce toliko právního nároku, domáhati se na žalované splnění příkazu (§ 1009 obč. zák.). Nárok tento příslušel žalobci tak dlouho, dokud příkaz jeho nebyl žalovanou splněn a dokud sám žalobce příkazu neodvolal, k čemuž měl podle ustanovení §u 1020 obč. zák. plné právo. Učinil-li tak žalobce dříve, než jeho příkaz byl splněn, přešel jeho dosavadní nárok v jiný nárok, dosud neexistující, totiž v nárok na vráceni toho, co žalobce dal žalované za účelem splnění příkazu a co by žalovaná, nesplnivši příkazu, podržela na dále bez důvodu (§§ 1435 a 1447 obč. zák.). Žalobní nárok spočívá tudíž na docela nové obligaci, která vznikla teprve odvoláním příkazu, t. j. teprve dnem 26. srpna 1919. Proto nebylo ani zapotřebí, aby žalobce ohlásil svou pohledávku k soupisu po rozumu nařízení ze dne 4. března 1919, čís. 110 sb. z. a n., ačkoliv tak z opatrnosti učinil za tohoto sporu. Další tvrzení dovolatelky, že pohledávka žalobcova byla vedena v knihách banky a že musela v nich býti vedena, pokud nebyla věc vyřízena, jest nepřípustnou novotou a opakem toho, co uvedla žalovaná v prvé stolici, že totiž neměla pohledávku žalobcovu ve svých pasivech, zaplativši ji tím, že dala sesterské filiálce v Stanislavi příkaz, by vystavila tam vkladní knížku pro žalobce, což bylo jen logickým důsledkem jejího dalšího tvrzení, že vyhověla žalobcovu příkazu ihned 9. prosince 1918. Nejednalo se tudíž ani o knihovní pohledávku žalobce u žalované, ani, jak správně uvedl odvolací soud, o účty, které by bylo nutno bývalo uzavřití k 26. únoru 1919, nýbrž nanejvýš o spornou pohledávku, kterou i kdyby byla snad vznikla před 1. březnem 1919, nebylo třeba přihlásiti k soupisu, přihlížejíc k výnosu ministerstva financí ze dne 3. srpna 1919, čís. 58.579 (str. 137 Věstníku minist. spravedlnosti ze dne 10. listopadu 1919, čís. 12). Poněvadž dovolatelka proti splatnosti pohledávky v měně československé jinak ničeho nenamítá, stačí poznamenat), že při vrácení peněz nejde o ty které jednotlivé bankovky, jež byla snad žalovaná od žalobce obdržela před okolkováním, nýbrž žalovaná musí nahraditi žalobci to, co sumou těchto bankovek později okolkovaných se rozumí v čase a na místě, kdy a kde plniti je povinna (§ 8 nařízení ze dne 25. února 1919, čís. 86 sb. z. a n.). Konečně dlužno k poznámce dovolatelky, že nechce přijíti výplatou peněz do rozporu se zákonem, poněvadž zemské finanční ředitelství v Brně povolení výplaty zažalovaných peněz, o kterou žalobce dne 28. listopadu 1919 zažádal, odmítlo, podotknouti, že soudům jest přihlížeti k platným zákonům a nařízením v rámci tohoto sporu bez ohledu na rozhodnutí úřadu administrativního, o němž není blíže známo, kterými zákonnými předpisy jest odůvodněno a je-li vůbec právoplatno).

Citace:

Rozhodnutí č. 2206. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 144-146.