Čís. 2364.

Kdo druhému na jeho výzvu napomáhal při zachraňování věcí z ho- řícího stavení, může sice požadovati mzdu dle zásad o smlouvě služební, nikoliv však náhradu škody na šatstvu nebo popáleninami. Tento nárok nelze zejména odůvodniti ani ustanovením §u 1043 obč. zák.
(Rozh. ze dne 7. března 1923, Rv I 890/22.)
Dne 8. srpna 1921 vypukl v usedlosti žalovaného požár, a hned při vzniku požáru nahodil se к tomu žalobce, jenž, zanechav své kolo (bicykl) v nedaleké cihelně, pospíchal do dvora žalovaného a na volání žalovaného o pomoc vešel do stáje, kdež žalovanému pomohl odvazovati a vyváděti dobytek, což se oběma podařilo. Zachráněno 30 kusů v ceně 150 000 K. V té době opustil žalovaný žalobce a šel do vedlejší konírny, aby pokračoval v záchranných pracech. Zatím rozšířil se již požár na budovy, takže žalobce byl nucen, aby se zachránil, proběhnouti prostorami žárem naplněnými, chráně si obličej před ohněm rukama. Při tom utrpěl různé popáleniny, takže musil býti léčen v nemocnici. Žalobu na náhradu škody (bolestného, poškození šatstva atd.) opřel žalobce o §§ 1043 a 1014 obč. zák. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Žalobce odůvodňuje žalobní nárok po právní stránce v prvé řadě ustanovením §u 1014 obč. zák., nazíraje na poměr stran jako na poměr z mandátu, a dovolává se mimo to zvláštního ustanovení §u 1043 obč. zák., jehož dlužno na tento spor použíti. Jest tudíž rozhodnouti nejprve otázku, zda tohoto zvláštního ustanovení občanského zákona možno k právnímu odůvodnění žalobního nároku použíti. Soudní dvůr jest toho právního názoru, že ustanovení tohoto použíti nelze, a to v důsledku těchto úvah. Dle historického původu tohoto zákonného ustanovení předpokládá se k vzniku nároku na odškodnění a) nějaké společné nebezpečenství, majetku všech společně nebezpečenstvím postižených hrozící, b) že k odvrácení tohoto společného nebezpečenství obětován byl majetek některého z ohrože- ných а с) že touto obětí skutečně nebezpečenství bylo ve prospěch jejich odvráceno. V případu sporném není však ani jednoho z těchto předpokladů, neboť ad a) nešlo tu o nebezpečenství společně majetku stran hrozící. Nebezpečenství hrozilo jedině majetku žalovaného a nebezpečenstvím tím nebyl nijak ohrožen majetek žalobcův; ad b) nebyl obětován nějaký, rovněž ohrožený majetek žalobcův, aby touto obětí zachráněn byl majetek žalovaného. Předpoklad společného nebezpečenství majetku nelze nahraditi tím, že žalobce, odhodlav se žalovanému pomáhati, vydal se sám osobně, t. j. své zdraví nebo život v nebezpečenství, kteréžto ovšem pak oběma stranám sporu při záchranných pracích hrozilo, ad c) Jediný majetek, který při tom u žalobce dle jeho tvrzení vzal zkázu, jest oblek, tento majetek nebyl však obětován, aby tím majetek žalovaného byl zachráněn, neboť škoda na žalobcově obleku povstala tím, že vlastní svou osobu vydal v nebezpečenství, jinými slovy řečeno: zničením obleku žalobce — bez jeho osobní činnosti — nebylo možno nebezpečenství, majetku žalovaného hrozící, nijak odvrátiti. Z úvah těchto jest patrno, že ustanovení §u 1043 obč. zák. na tento případ obdobně nelze použíti. Než ani ze všeobecných ustanovení XXII. hlavy obč. zák., najmě z ustanovení §u 1014 obč. zák. nárok žalobní po právní stránce odůvodniti nelze. V žádosti žalovaného o pomoc — ať již individuelně k žalobci a to slovy, jak je žalobce uvádí, či všeobecně pronesené, nelze po náhledu soudního dvoru spatřovati zmocnění к nějakému jednání, neboť nebylo takového úmyslu ani na straně žalovaného, ani na straně žalobcově, jak soudní dvůr, uváživ okolnosti, jež k tomuto volání o pomoc daly podnět, musí míti a má za zjištěno. Šloť o okamžité nebezpečenství, v němž žalovaný hleděl zachrániti ze svého majetku, co se dalo, a žalobce mu v tom, ať již к tomu individuelně vyzván či sám ochotně, vykonávaje tak skutek občanské spolupomoci, pomáhal. Již z těchto úvah, týkajících se všeobecných pojmů poměru zmocněneckého, vyplývá, že nebylo tu mezi stranami poměru, jehož se žalobce к odůvodnění svého nároku dovolává, a že tudíž nemůže se žalobce dovolávati ustanovení §u 1014 obč. zák., jenž právě jmenovaný poměr předpokládá. Netřeba proto ani pouštěti se do rozboru otázky, zda by měl žalobce nárok na takové odškodnění, jaké žádá. Zbývá tudíž rozhodnouti otázku, zda žalobce muže svůj žalobní nárok odůvodniti ustanovením obč. zák. hlavy XXX., o náhradě škody. Že by byl žalovaný sám oheň ve svém statku způsobil nebo zavinil, netvrdí ani žalobce. V tomto směru tudíž nějakého zavinění žalovaného není, neboť pouhá okolnost, že žalobce utrpěl škodu při požáru majetku, žalovanému patřícího, povinnost k náhradě škody odůvodniti nemůže. Bylo by tudíž třeba, aby zjištěno bylo u žalovaného nějaké zavinění, tedy bud’ nějaké protiprávní jednání nebo nedopatření, za něž by mohl odpovídali. Ani tohoto však tu není. Volání o pomoc člověka, postiženého nebezpečenstvím, zejména tak hrozným, jako je požár, nelze pokládati za jednání protiprávní ani za nějaké nedopatření. V době, kdy se tak stalo, nebylo ještě nebezpečenství pro život nebo zdraví takové, by tím záchranné práce byly vyloučeny. Jest zřejmo, že žalobce i žalovaný, davše se uchvátiti horlivostí, s jakou zachraňování dobytka podnikli, oba přehlédli nebezpečenství, jež se mezitím dostavilo a jím hro- zilo. Žalobce sám, jako dospělý muž mohl při svém podniku, než se do něho pustil, rozpoznati, zda jednáním svým neohrozí své vlastní zdraví nebo život. Bylo úplně jeho vůli zůstaveno a nebyl ničím než svým pochopením pro občanskou pomoc a neohrožeností nucen, aby volání o pomoc vyhověl, by je vyslyšel. Škoda, kterou žalobce při vylíčené příležitosti utrpěl, stala se bez veškerého zavinění žalovaného, ano — pokud požár nebyl založen — stala se vůbec bez cizího zavinění, a žalobce proto musí dle zásady §u 1311 obč. zák. nésti škodu svou sám. Ke konci sluší zmíniti se také o tom, že ani ustanovení hlavy XXVI. obč. zák. o smlouvách námezdních užíti nelze, neboť ani tohoto poměru, jak z vylíčeného jasně vysvítá, mezi stranami nebylo. Odvolací soud rozsudek potvrdil v podstatě z týchž důvodů.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání mimo jiné z těchto
důvodů:
Po právní stránce jest uvážiti toto: Dle přednesu žalující strany obrátil se žalovaný na žalobce a žádal ho, by mu byl při záchranných pracích pomočen za každou cenu; žalobce k tomu svolil, oba společně začali zachraňovati dobytek a práci rozdělili si tím způsobem, že žalovaný dobytek odvazoval a žalobce jej odváděl, čímž bylo zachráněno pro žalovaného asi 30 kusů dobytka v úhrnné ceně nejméně 150 000 Kč. Dalšímu přednesu žalobcovu v přípravném spise jest rozuměti tak, že žalobce, vida ze stáje, že kolem do kola hoří, vrátil se ještě dovnitř stáje, by zvolal na žalovaného v sousední stáji se nalézajícího, že hrozí nebezpečí, a že teprve potom plameny ze stáje do bezpečné prostory unikal, při čemž utrpěl popáleniny. Opíraje se o tyto skutkové okolnosti navrhuje žalobce, by žalovaný byl odsouzen zaplatiti mu 36 247 K 50 h s přísl., v čemž obsaženy jsou: náhrada za ušlý výdělek, náhrada za shořelé šatstvo, náhrada za lékařské ošetření, výlohy nemocniční a léky a bolestné. Již z těchto žalující stranou přednesených a žalobě za základ položených skutkových okolností jde na jevo, že tu neběží o zmocnění po rozumu §u 1002 obč. zák. XXII. hlava občanského zákona jedná »o plné moci a jiných úkonech jednatelských.« Na to § 1002 obč. zák. nadepsaný »co jest plná moc« vymezuje pojem smlouvy zmocňovací takto: »Plnou mocí (zmocněním) slove smlouva, kterou někdo se zavazuje, že jménem cizím obstará úkon jakýs, kterým byl pověřen.« Smlouvou zmocňovací (zastoupením) jest tedy smlouva, jíž se přejímá závazek obstarávati jakýs úkon v zastoupení jiného (srovnej Schey: »Die Obligationsverhältnisse des österr. Privatrechtes« I. díl, 3. sešit, stránka 457). Než v tom, že někdo žádá druhého, by mu byl při záchranných pracích nápomocen za každou cenu, a ve vyhovění této žádosti nelze spatřovati žádného zastoupení a tedy také ne smlouvy zmocňovací. Tu nejde o obstarávání nějakého úkonu v zastoupení jiného, nýbrž o konání služeb faktické povahy. Nejedná se tedy o smlouvu zmocňovací po rozumu §u 1002 obč. zák., nýbrž o smlouvu služební, pokud se týče o smlouvu o dílo podle XXVI. hlavy občanského zákoníka. Smlouva tato poskytuje nárok jedině na přiměřenou mzdu, ne však na náhradu škody, kterou kdo utrpěl bez zavinění toho, kdo ho k práci zjednal. Na zaplacení mzdy však žalováno není. Na nějaké zavinění, jež by žalovanému bylo lze přičítati, se žalobce v řízení v první stolici neodvolával; zavinění takové zejména nelze shledávati v tom, že žalovaný žalobce žádal, by mu byl při záchranných pracích při požáru pomočen, neboť záleželo jedině na něm, zda к tomu svolí čili nic. Že nejde o závazek žalovaného podle §u 1043 obč. zák., dolíčily obě nižší stolice správně. Byla proto nižšími soudy právem zamítnuta žaloba, jejímž základem jest smlouva služební, neboť žalobou nedomáhá se žalobce zaplacení mzdy, nýbrž náhrady škody.

Citace:

Č. 2364. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 417-420.